NEWFORUM

[ria]

Co se ti líbí, máš mít v užívání

Co se týče názvu, jde o verš z Goetheho Fausta a povídka obsahuje i další úryvky z této hry. Dále jsou použity verše ze Shakespeareovy Zimní pohádky, Hamleta, Sonetů a dalších knížek. Většinou je jasné, odkud který pochází, když by to jasné býti nemělo, dám tam poznámku.

Autorka - Deeble
Originál - http://ashwinder.sycophanthex.com/viewstory.php?sid=9325&i=1
Téma - fan fiction ze soudku harrypotterovského (předesílám, že nepůjde o dětské čtení, vpravdě, pro některé HP fanoušky by to mohlo být čtení přímo toxické - od verze JKR má na míle daleko), vše se točí kolem dvojice Hermiona Grangerová a Severus Snape
Rating - 18+
Kapitoly - 28 + 1
Slova - v angl. originálu 81095 + 4530
Prohlášení - nakonec ono obligátní: nic z toho, co bude následovat, není moje (vyjma gramatických chyb, k těm se poctivě hlásím). Hold patří geniální JKR, která jak praví Deeble, si zcela zaslouží bohatství, které jí její postavy přinesly, a také naše díky, že nám uvolila si s nimi dále hrát.


Kapitola 1 – Smlouva
Kapitola 2 - Vyjednávání
Kapitola 3 – Ďábelská splátka
Kapitola 4 – Potyčky
Kapitola 5 – Protihodnota*
Kapitola 6 – Smlouvání
Kapitola 7 – Svatyně
Kapitola 8 – Zkoušky
Kapitola 9 – Lektvary pro všechny
Kapitola 10 – Dva svrčky* paní ředitelky
Kapitola 11 – Gurmánství a elixíry
Kapitola 12 – Zaříkávání
Kapitola 13 – Experimentování
Kapitola 14 – Lektvary a vytrvalost
Kapitola 15 - Rozpolcenost
Kapitola 16 – Prázdniny
Kapitola 17 - Změna
Kapitola 18 – Profesorka Grangerová
Kapitola 19 – V hvozdu
Kapitola 20 – Překvapení
Kapitola 21 – Kruh se uzavírá
Kapitola 22 – Domove, sladký domove…
Kapitola 23 – Práce, práce, práce...
Kapitola 24 – Říct pravdu
Kapitola 25 – Obrat
Kapitola 26 – Co je a nemělo být
Zbytek kapitoly 26...
Kapitola 27 – Rovnováha moci
Zbytek 27...
Kapitola 28 – A žili spolu šťastně…
Snape natřikrát (nebo-li Popření, Truchlení a Přijetí)

[ria]

Dobrý člověk ve svém temném vření
přec o jediné pravé cestě ví.
Faust

Kapitola 1 – Smlouva

Její v pořadí třetí návštěva neměla daleko k zoufalému činu. Pátý rok po škole byl tradičně poslední šancí pro mladé čaroděje a čarodějky vstoupit do učení a ona se nacházela těsně před pomyslnou hranicí. Hermiona Grangerová, kdysi nejlepší studentka ročníku Bradavické školy čar a kouzel, již dvakrát odmítnuta Severusem Snapem - mistrem lektvarů, vešla do jeho pracovny bez pozvání. A teď nervózně postávala, čekajíc, až si jí všimne.
Když konečně s nechutí zvednul svůj pohled od svitků, které opravoval červeným inkoustem – bezpochyby závěrečné písemky – pohrdlivě svraštil obočí. „Ach, … neodbytná slečna Grangerová,“ řekl tiše, s hlasem přetékajícím sarkasmem. „Ještě jsem vás dostatečně neurazil? Jsem si jist, že to můžeme hned napravit, jestli si to přejete.“
„Pane, já vím, že jsem ta poslední osoba, kterou byste chtěl vidět,“ začala, dodávajíc si odvahu – a vzápětí měla chuť se propadnout na místě, spolu s tím, jak se jeho rty zvlnily v samolibém úsměvu.
„Naopak. Tohle by mohlo být celkem zábavné.“
Zhluboka se nadechla, přistoupila k jeho stolu a pevně sevřela ruce za zády. „Prosím rozmyslete se, profesore – ujišťuji vás, že budu vzorovou učednicí. Máte výsledky mého studia, víte, že jsem dobrá. Co můžu udělat, abych vám dokázala, že nebudu“ – chvíli zaváhala - jak ji to nazval posledně? – „rozčilující žvanil?“
Otevřel ústa, se zcela jasným úmyslem něco odseknout, ale pak se zarazil a změřil si ji pohledem. Můžete začít,“ řekl, „když zůstanete mlčky na svém místě, dokud vám nedovolím promluvit.“
To byla výzva. Dostala šanci. V posledním okamžiku se opanovala, aby jí nevyklouzlo automatické „ano, pane,“ a jenom přikývla.

Zdálo se jí, že uplynulo nejméně 15 minut, když se nenápadně podívala na hodinky. Bylo 5:35.
V šest Snape přivolal domácího skřítka a přikázal si donést večeři. Z hovězí pečínky stoupala lahodná vůně – dnes neměla kvůli práci na oběd čas – ale nic jí nenabídnul.
V 6:20 jí hlasitě zakručelo v břiše. Hodil po ní pohledem, ale neřekl ani slovo.
7:05 cítila bodavou bolest v nohou, mravenčení v zádech a proklínala samu sebe, že přišla do této mrazivé kobky bez hábitu nebo kabátu, jenom ve svých sice praktických, ale lehkých šatech.
Kolem půl osmé začala odříkávat – jenom pro sebe, samozřejmě – 12 užití dračí krve. Hlad byl k nevydržení…
Něco po deváté, procházejíc si přísady lektvarů, aby zaměstnala mysl něčím jiným než stavem svého žaludku, třesoucích se nohou nebo husí kůží, soustředila se na Snapea. Ten pokračoval ve svém nemilosrdném hodnocení studentů i poté, co skončil s jídlem. Měla takový hlad…
Jestli prošel nějakou změnou od časů, když ještě byla studentkou, nebylo to znát. Pokřivená pohádka: pokožka bílá jako sníh, vlasy černé jako eben, bledé tváře bez červeně – červený inkoust z jeho brka by možná mohl být docela dobrou náhražkou, poznamenala si jízlivě pro sebe, přemáhajíc úšklebek. Z hladu se jí dělalo mdlo…
Mračil se nad písemkami. Proč je stále v Bradavicích?, podivila se znenadání. To byla hádanka, dostatečně složitá na to, aby na chvíli zapomněla na svoje nepohodlí. Voldemort byl mrtvý 4 roky, Brumbál 5. Nebylo nic, co by ho tady mohlo držet, žádný dluh, který by bylo potřeba splatit. Mohl by si zařídit velmi komfortní život jako mistr lektvarů na zakázku. Učit ho nebavilo, tím si byla jistá…
Pravdou bylo, že ona jeho hodiny taky dvakrát nemusela. Sotva znatelně přenesla váhu, ve snaze zmírnit křeč v křížích, a připomenula si, proč se vmanévrovala do tohoto ponižujícího mučení, a už potřetí se uchází o přijetí u Severuse Snapea. Byl beze sporu výtečným expertem v oblasti lektvarů v celé Evropě, možná na celém světě. Hermiona pečlivě prozkoumala všechny další možnosti, které se nabízely. Přemístila se daleko – v několika případech velmi daleko – a neudělaly na ni velký dojem. Většina z dalších mistrů nebyla zas o tolik výš než ona sama. Chtěla někoho, kdo by ji skutečně mohl učit. Toužila po skutečné výzvě.
Bez toho, aby pohnula botami, protáhla si prsty na nohách s cílem nahnat do nich trochu krve. 4 roky jednoduché monotónní práce při výrobě lektvarů ji zanechaly téměř chladnou. Nikdy by si to nahlas nepřipustila – aby to nevyznělo bezohledně – ale svým způsobem to bylo stejně špatné jako ztracený rok předtím, než ona a další museli bojovat o život. Její vstup do dospělosti byl děsivý – a stimulující – mysli nebo zemři. Nyní byla v bezpečí… a naprosto, totálně znuděná.
Snape nudný nebyl. Vpravdě, věděla, že je pošetilé upínat se ke studiu u něj, když ji tak zjevně nechtěl. Její čas pro vyšší vzdělání už skoro vypršel… Byla podrážděná a rozezlená, sama ze sebe, i z celé kouzelnické společnosti se všemi jejími hloupými pravidly a omezeními.
Ale tady a teď, pomyslela si, a málem se usmála, konečně dosáhla pokroku. Nikdy předtím jí nenavrhl test. Byl tak blízko tomu nabídnout jí smlouvu, že si uměla představit tah svého pera na pergamen. Bylo by skvělé dosáhnout kýženého cíle pět let poté, co tak nekompromisně prohlásil, že by ji nikdy nepřijal.
Na druhé straně, vyžadovalo celkem dost sebeovládání ignorovat jeho dřívější chování, a měla podezření, že následující tři roky budou pro ni tvrdou zkouškou. Ne, nikdy by jí nenabídl pohodlné studium – Hermiona potlačila nutkání projet si jazykem přes přední zuby - zvyk, který si vypěstovala ještě v čase, kdy je měla větší, než by se jí zamlouvalo. Dokázal, že je hrdinou, ale byl také zlomyslný a malicherný. Byl to on, ze všech lidí, napadlo ji, kdo tak posměšně mluvil o jejích nevyhovujících zubech –
„Ale, ale, slečno Grangerová,“ řekl, a ona si s trhnutím uvědomila, že má v ruce hůlku a dívá se na ni. „To bude stěží způsob jak mě přesvědčit.“
Zamžikala. A přinutila se myslet na neškodné všední věci. Byla tak hladová…
10:15 se náhle postavil, zhatíc tím její hořkosladké vzpomínaní na minulé obědy, a přesunul se před svůj stůl - několik minut si ji mlčky prohlížel. Nebyla si jistá, jestli by jí pomohlo opětovat jeho přímý pohled nebo jestli by to – jako pes – nevzal jako urážku. Kompromisně proto upřela oči na vyčuhující kousek bílého límce pod jeho hábitem. Prádlo? Dostala směšné pokušení mu ho vyžehlit – jistě má na to domácí skřítky. Rozptýlilo ji to natolik, že si hned nevšimla, jak k ní podešel blíž – ó, určitě prádlo, potvrdila v duchu svojí domněnku, a pak zadržela dech. Snape kolem ní obkroužil.
Mohla doslova cítit jeho aroganci, když před ní opět stanul. Upřímně, na tuhle taktiku byla zvyklá. Když se uchýlil k zastrašování, vypadalo to, že se blíží ke konci svého rozhodování. Vrátil se zpět do křesla, uhlazeně spojil své prsty proti sobě a upřeně se na ni díval, jakoby od ní očekával přiznání – možná ne porážky… ale na něco čekal. A čekal. A čekal.
V 11:25, jediná síla, která ji ještě držela na nohách – 6 hodin poté, co to začalo – byla čirá vůle. V hlavě jí tepalo, oči se mlžily, místnost kolem ní se roztahovala a zase smršťovala.
„Slečno Grangerová,“ promluvil Snape, a jeho slova k ní pronikly přes mysl zastřenou bolestí, „vy jste ztělesnění nebelvírské paličatosti.“
Můžeš dotáhnout mulu k vodě, ale nepřinutíš ji se napít, pomyslela si v napůl v mrákotách.
„Zřejmě si myslíte, že mě můžete přelstít,“ dodal konverzačně, opět obcházejíc stůl. „Než se to stane, já si jdu lehnout.“ Odmlčel se. Čekala na to, co muselo přijít. Jeden, dva…
„Ale jestli řeknete jenom slovo, v tom okamžiku se to dozvím,“ zasyčel jí do ucha, „stejně jako když se pohnete z místa, i kdyby jste si jenom lehla.“
Vytáhl svoji hůlku z rukávu – prádlo, cha cha! – a vykouzlil několik zaklínadel, které matně rozeznala jako nižší úroveň čidel a poplachových kouzel.
Žádné směšné mávání rukama na hodině… Zmijozel mínus 10 bodů, profesore…
„Příjemný večer, slečno Grangerová,“ ušklíbl se, a posledním zaříkadlem uhasil pochodeň.
Nesmíš to vzdát… 1:05 ráno – sama, promrzlá, hladová a vyčerpaná – ztratila vědomí.

Když přišla k sobě, nabyla dojmu, že je svázaná a v panice trhla rameny. Pak se jí povedlo zaostřit a zjistila, že leží v posteli pod tlustými teplými přikrývkami.
„Jak-kde-„ začala dezorientovaně.
„Ts, ts,“ promluvil známý hlas a jeho majitel se přesunul do jejího zorného úhlu s malou ampulkou v jedné ruce. „Nejprve se hýbete bez mého svolení, a teď mluvíte – jestli má být tohle způsob, jak plnit mé příkazy jakožto moje učednice, budete toho brzy litovat.“
Události uplynulého večera se jí vrátily v neuspořádaném přívalu. Zavřela oči, potlačíc v sobě silné nutkání ohnat se po něm. Libovat si v jejím selhání – když moc dobře ví, že neuposlechla nevědomě – jak může čekat – Počkat.
„Jakožto vaše učednice, pane?“ zachroptěla, usmívajíc se i přes protest svých suchých rtů.
„Vypijte to,“ řekl místo odpovědi, strčíc ji lahvičku do rukou. Když zjistil, že nemá dost síly, aby ji udržela, udělal to místo ní s mrzutým výrazem netrpělivosti.
Tekutina sklouzla hrdlem jako med, sladká se slabě nahořklou příchutí. Vzápětí ucítila její kouzelný osvěžující účinek a zeptala se, „Co je to? Zjevně ne Životabudič – ten je nechutný – a kromě toho, cítím čemeřici –„
„Ticho,“ poručil.
„Ano pane,“ odvětila, a ztichla.
Změřil si ji pronikavým pohledem, tyčíc se nad ní – ó ano, staré časy – předtím než odpověděl na otázku z jejího rychlopalného proslovu. „Byl to Povzbuzující elixír, a mám za to, že vaše reakce dokazuje přiléhavost jeho názvu. A přestaňte se tvářit jako oběť baziliška, slečno Grangerová, neočekávám, že by jste tenhle lektvar znala. Je to moje vlastní výroba.“
Vykouzlil pro sebe křeslo a posadil se, jeho nohy zmizely pod postelí. „Kdy jste naposledy jedla?“
Podívala se na hodinky – 1:25. „Je to víc než 15 hodin,“ odpověděla.
„A jak se teď cítíte?“ Díval se na ni s neobvyklým zájmem.
„Dobře. Ani trochu unaveně. Pořád mám hlad, ale nevolnost je pryč, stejně jako bolest.“
„Výborně. Výsledek vašeho testu je uspokojivý.“
„Znamená to – že to bylo poprvé? Udělal jste to všechno jenom pro to, abyste si vyzkoušel svůj zatracený lektvar?“
„Pozor na jazyk, slečno Grangerová.“ Překřížil ruce a díval se na ní spod přivřených víček. „To byla zkouška vaší vytrvalosti, ne mého elixíru – který, mimochodem, jsem testoval osobně. Ale uděláte dobře, když si budete pamatovat, že kdykoli se naskytne příležitost, jsem zcela ochoten se jí chopit…“
Zamával hůlkou a přivolal domácího skřítka – nařídil mu přinést misku polévky. Hermiona byla v pokušení odmítnout – upřímně, tenhle člověk byl nesnesitelný – ale nakonec shledala rozumnějším nezůstávat déle bez jídla. Skřítek se za chvíli objevil se zeleninově-hovězím vývarem a zase rychle zmizel.
„Kde to jsem?“ zeptala se, pokládajíc lžíci do prázdné misky, když si konečně uvědomila stříbrně-zelenou výzdobu kolem sebe. „Je to váš pokoj?“
Snape zvedl obočí, což byla nepochybně známka opovržení. „Stěží. Jste v jednom ze zmijozelských pokojů pro hosty.“
„Aha,“ řekla s nepříjemným pocitem, že byla právě vyplísněna. Letmo ji problesklo hlavou, že byl kdysi Smrtijed, a proto zřejmě nechtěl, aby její špinavá mudlovská krev přišla do kontaktu s jeho povlečením.
„Teď,“ promluvil a uťal tak tok jejích myšlenek, „nevezmu vás k sobě na tři roky, dokud nepřistoupíte na smlouvu, která mi dá plnou moc.“
Hermiona se maličko zamračila, spíše zmatená než rozmrzelá. Úmluva mezi mistrem a žákem byla vždycky provázena značnou mocenskou nerovnováhou, měla daleko k příjemné a kolegiální atmosféře na mudlovských univerzitách. Věděla už – z literatury, samozřejmě – že tradiční smlouva vyžadovala od mladých čarodějů a čarodějek vykonávání podřadných úkolů v laboratořích, výdrž pracovat od svitu do soumraku, spolupráci na výzkumu bez nároku na uznání a uctivé chování za jakýchkoliv podmínek. Úspěšné absolvování studia zcela záviselo na mistrovi a jeho požehnání.
„Je tam nějaký rozdíl, profesore?“ zeptala se nakonec. „Co tím myslíte?“
„Nebudete moci opustit školní pozemky bez mého svolení, například.“
Bodl ji osten zklamání – očekávala, že si kdykoliv večer si odskočí domů nebo k Harrymu či Ronovi. Možná bude souhlasit… Probuď se, je to Snape… Nakonec pokrčila rameny. Soustřeď se na cíl, Grangerová. „Ven chodím málo,“ řekla, a z poloviny to byla taky pravda.
„Jak šokující,“ zamumlal a z jedné z kapes svého hábitu vytáhl krátký kus pergamenu.
Byla na něm slova, která napsal zcela jistě v době, když ona o samotě stála v jeho pracovně. Byla to ta nejjednodušší smlouva, jakou kdy viděla: Já, Hermiona Grangerová, svěřuji se do učení k mistrovi Severusi Snapeovi, na obvyklou dobu, a budu ho poslouchat ve všech ohledech.
Vytáhla hůlku a vykouzlila červené brko se zlatým hrotem.
„Ještě než použijete tu ohavnost,“ promluvil Snape suše, „cítím se… povinován zeptat se vás, jestli jste si jista, že jste již zcela zdráva.“
„Ano,“ odpověděla překvapeně.
„Jste přesvědčená o své schopnosti používat to, co nazýváte intelektem?“
„Ano,“ zopakovala, a silněji sevřela pero v prstech, zdržíc se tak důraznější odpovědi. Upřímně…
„Myslete, slečno Grangerová: Jste připravena splnit jakýkoliv příkaz, který vám dám?“
Probodával ji pohledem, jako kdyby ji hodnotil. Vyplašeně se na něj podívala, poprvé se jí zazdálo, že něco je možná špatně. Chce snad – to by nemohl – ne, to nemůže.
„Jestli máte pochybnosti o tom, co se vám nabízí,“ řekl klidně a chtěl jí vzít pergamen z rukou, „můžete tady přespat a ráno odejít, a nikdy víc nepřekročíte můj práh.“
Tohle byla přece výzva. Chtěla přece šanci. Hermiona odklidila smlouvu z jeho dosahu, získávajíc čas. Kdyby to byl kdokoliv jiný, podivila by se – možná by si to rozmyslela… Ale byl to Snape, proboha. Incident s jejími zuby nebyl jedinou příležitostí, kdy ji dal jasně na srozuměnou, že ji považuje za neatraktivní. Kromě toho, instinktivně cítila, že i když to byl malicherný idiot, byl absolutně důvěryhodný. Bojoval s nimi proti Voldemortovi i tehdy, když vše nasvědčovalo tomu, že Světlo zhasne.
Zadívala se na něj, jeho tvář neodrážela ani nejmenší náznak zájmu o její rozhodnutí. Pohledem ještě jednou prošla jednoduchou úmluvu, a mezi řádky četla příslib svých oslnivých budoucích znalostí. Po 5 letech, kdy usilovala o tuto příležitost, nebyla připravená zahodit ji kvůli zcela absurdní představě, že by s ní chtěl spát a ona by nemohla říct ne.
„Jsem připravená,“ řekla, píšíc své jméno úhledným písmem pod jeho pavoučí rukopis. Tělem jí vzápětí projela vlna neočekávaně silné magie, bylo to jako trojnásobný účinek Snapeova lektvaru, a na chvíli jí to vyrazilo dech a omráčilo.

Když se probrala, uvědomila si, že Snape má v jedné ruce její hůlku a druhou si skládá pergamen do svého hábitu. Pak se opřel v křesle a pomalu se usmál. Strašlivě.
„Slečno Grangerová,“ promluvil, „jste pošetilá víc, než jsem si kdy dokázal představit.“
Otevřela ústa, ale nevyšel z nich jediný zvuk. Krátce se zasmál a založil si ruce za hlavu, stále držíc její 11 palců dlouhou hůlku z vinné révy.
„Napadlo vám někdy, že bych vám mohl přikázat se zabít a vy byste musela poslechnout? Nebo otrávit Pottera, za plného vědomí, že s tím pak budete muset žít? Udělat jakoukoliv ohavnost, která se bude příčit vašim nejhlubším zásadám, vašemu přesvědčení, vašim sklonům?“
Zamžikala na něho, zcela strnulá úděsem. Vzápětí se vzpamatovala. Je to výsměch. Jenom se jí posmívá. Dej se dohromady. To ti nemůže udělat. I kdyby mohl, neudělá to.
„Já vám věřím,“ řekla jednoduše, a když pohrdlivě odfrkl, rychle dodala: „Kdybyste byl špatný, nikdy byste nebojoval se Smrtijedy. Vím, čím vším jste musel projít, když jste se postavil na naší stranu.“
„Aha,“ odvětil. „Ale nemáte ponětí, proč jsem tu stranu změnil. Ve skutečnosti o mě nevíte vůbec nic, stejně tak, jako nechápete moc, kterou jste mi právě vložila do rukou.“
„Byla jsem vaší žačkou –„
„Ticho,“ přerušil ji, opakujíc tak svůj dřívější příkaz.
Účinek byl okamžitý a – šokující. Pocítila brnění na kůži a její rty se zavřely, jako kdyby je k sobě tiskly neviditelné prsty. Pokusila se promluvit, říct alespoň slovo a žaludek jí sevřela nevolnost. Nejblíže k celému prožitku byla kletba Imperius, ale na rozdíl od ní byla Hermiona při plném vědomí – uvědomovala si vše, co se s ní dělo – a stejně zcela bezmocná a neschopná vzdorovat.
„Už rozumíte, slečno Grangerová? Tohle je moje první lekce jakožto vašeho mistra: Nikdy nic nepředpokládejte, s výjimkou toho, že všichni muži jsou zkažení a připravení předvést svoji zvrhlou povahu, kdykoli se jim naskytne příležitost.“ Udělal přestávku, a pak dodal: „Můžete opět mluvit.“
„Bože můj,“ vydechla, hlava jí klesla do polštáře. Zavřela oči a toužebně si přála, aby Snape někam zmizel.
„Vskutku.“
Tiše zasténala. Nemohla uvěřit tomu nejhoršímu, co jí předtím jenom bleskově napadlo – a co odepsala jako hloupost – že se možná pokusí přeměnit její souhlas s jeho neomezenou plnou mocí na svolení k sexu. „Co jsem to udělala?“ zašeptala a otevřela oči, zírajíc na zářivě bílý strop.
„Myslím, že namístě je otázka, proč jste to udělala, vy, tak chytrá, jak si myslíte, že jste.“
Monotónním hlasem zdrceně zadrmolila: „Chtěla jsem vědět to, co víte vy. Chtěla jsem čelit výzvě. Chtěla jsem od života víc.“
Snapeova klidná rozvážnost se na moment vytratila a vypadal vyveden z míry. Pak se hořce zasmál. „Blahopřeji: bez touhy po rozkoši, právě jste odrecitovala důvody, proč jsem se připojil k Voldemortovi.“
„Prosím,“ řekla a zvedla k němu utrápený pohled, „nezahrávejte si se mnou, profesore. Řekněte mi, proč jste trval na totální kontrole – řekněte mi to teď hned. Jak chcete, abych si ublížila? Které lidi mám na vaše přání zabít? Jaké hrozné věci mi přikážete udělat?“
„V této chvíli nemám zájem o nájemnou vraždu,“ řekl, opět ledově klidný. „A netoužím nijak zvlášť po tom, abyste si ublížila – ve skutečnosti vám to zakazuji.“
Znova jí polechtal mírný dotyk magie a vyklouzlo jí zasténání, ulehčení se mísilo se znechucením z toho, jak ji ovládá.
„Když už jsme u toho, mně neublížíte také,“ dodal, pokládajíc její hůlku vedle ní na postel.
„Co tedy,“ zopakovala příkře, „chcete?“
Odhalujíc zuby způsobem, který jí silně připomněl jinou pohádkovou postavu, tu, která sežrala malou holčičku s červenou čepičkou, jemně odpověděl: „No přece, slečno Grangerová, já chci vás.“

[ria]

[amargonka]

Bezva, Marti Už nějak chápu, proč ses od toho nemohla odtrhnout. Už první kapitola vypadá slibně, moc se mi to líbí

[ria]

Kapitola 2 - Vyjednávání

Místnost se jí před očima děsivě rozmazala. Hermiona zamrkala ve snaze opětovně zaostřit, což mělo politováníhodný vedlejší důsledek: do jejího zorného úhlu se dostal opět i Snape. Zaregistrovala tlumený hukot, který identifikovala jako krev tepající jí uších. Z hrdla se jí dral hysterický smích, který nešlo zastavit.
„Vy chcete mě? Mě?“ křičela, téměř se zalykajíc těmi slovy. „V šestém ročníku jste si dělal legraci z mých vlasů, v sedmém jste Malfloyovi udělil 5 bodů, když mě nazval krávou s prasečím obličejem. A jak jsme se tenkrát pohádali na střetnutí Fénixova řádu, pravil jste, že je jedině dobře, že jsem knihomol, protože tak i vypadám.“
„Bylo vám 17, 18 a 19,“ odpověděl, vypočítávajíc na prstech. „Teď je vám, pokud si dobře vzpomínám, ani ne 24. Školačky mě nepřitahují. Vy jste, velice uspokojivě, vyrostla.“
„Ale – ale vy mě nenávidíte,“ zanaříkala, chytajíc se stébla.
„Převážně jste mi lhostejná,“ opravil ji. „I když shledávám nesmírné potěšení ve faktu, že po 7 letech, kdy jste různými způsoby ignorovala mé příkazy, už více nemůžete – a že jste na toto ujednání sama přistoupila.“
„Nedal byste přednost tomu, násilím mě zavléci do svých komnat a vzít si mě surově a křičící?“ zamumlala.
„Ne,“ řekl úsečně.
„A v čem spočívá podle vás rozdíl?!“
„Rozdíl je zcela zřejmý, i když opomenu fakt, že tohle je legální: Měla jste na výběr. Stěží můžu za to, že jste podcenila dosah naší úmluvy. Několikrát jsem vás varoval, aby jste nepodepisovala bez rozmyslu, jestli si vzpomínáte. Ale vy jste se do toho vrhla po hlavě, jak typicky –„
„- nebelvírské,“ dokončila dutě. „Zapomínajíc na skutečnost, že mám co dělat s klasickým Zmijozelem. Dávala jsem přednost myslet si o vás to nejlepší, a vy jste jen čekal, až se chytím do nastražené pasti.“
“Sic chytřejší jsem než ti hňupi,” pronesl, a Hermiona v té větě matně poznávala verš z nějaké mudlovské hry, jejíž jméno jí ale vypadlo.
„Jak dlouho jste to plánoval? Jak jste mohl vědět, že se vás ještě naposledy pokusím přesvědčit?“
„Nevěděl jsem to. Odmítl jsem vás předtím tak důrazně přesně proto, že jste byla pokušení. Ale moje milá slečno Grangerová, udolala jste mě. Naléhala jste na mě znova – i když pravda s jinými pohnutkami než byly ty moje – a já nevidím důvod nadále nás oba frustrovat.“
„Když příležitost klepe na dveře, jste zcela ochoten se jí chopit,“ poznamenala s hořkostí, vytahujíc si přikrývku až k bradě a pokoušejíc se tak zastavit nekontrolovatelné chvění.
„Tak přece věnujete pozornost tomu, co vám říkám. Možná, že se konečně naučíte brát má slova vážně.“
„Vaše slova?“ vybuchla. „Jakou cenu mají vaše slova? Když jsem se vás ptala, proč požadujete tu úmluvu, řekl jste, že si nepřejete, abych se courala bez vašeho svolení! Nemohu uvěřit, že jsem vás před Harrym a Ronem celé ty roky bránila –„
Káravě se na ní podíval. „Vaše naivita je šokující. Tento nedostatek budeme muset napravit, než se dostanete do skutečných potíží.“
Otevřela ústa s úmyslem protestovat, že když tohle nejsou skutečné potíže, peklo je prosluněná pláž, a zeptat se ho, jak se sakra odvažuje předstírat, že ji dělá laskavost. Ale on klidně pokračoval v načatém proslovu tónem, který k její nelibosti připomínal někdejší hodiny lektvarů.
„Lekce druhá: Naslouchejte nevyřčenému stejně pozorně jako řečenému. Řekl jsem „například“, nebo ne? Když jste neslyšela další příklady, měla jste být okamžitě podezíravá.“
„Domnívala jsem se, že vaše krutost se omezuje na sarkasmus,“ vyjekla rozhořčeně.
“Čert je egoista a zbůhzdarma se dozajista nebude starat o zisk náš,” řekl a nepatrně pokrčil rameny.
Ten citát si Hermiona pamatovala. Byl to pozůstatek letních studií na mudlovských školách, na kterých její rodiče trvali. „Mefistofeles, předpokládám, jak výstižné. Chcete ze mě udělat Fausta? Nebo… Markétku?“
Myšlenka na svedenou a zruinovanou mladou ženu způsobila, že si přitáhla přikrývku ještě pevněji.
„Ta slova jsou Faustova, abych byl přesný,“ odpověděl Snape. „Přejete si diskutovat se mnou o ironii osudu, že moje znalosti mudlovské literatury převyšují ty vaše? Anebo se vrátíme k původnímu předmětu našeho hovoru?“
„Ó ano, pojďme k věci! Nemohu se dočkat, jak plánujete vysvětlit profesorce McGonagallové, proč spíte se svojí žačkou!“
„Tohle také je samozřejmě zcela legální. Neřeknete jí to.“
„Skutečně?“ poznamenala kousavě a nelibě sledovala reakci svého těla na jeho příkaz. „Když není na té smlouvě nic špatné, když je tedy zcela korektní, proč ji skrývat?“
„Raději bych už dále nepokračoval ve hře na ubohé a nevinné studenty Nebelvíru, které je nutné rozmazlovat i v dospělosti. Nebudete o naší úmluvě mluvit – to se týká všech jejích aspektů – s nikým kromě mě.“
„Vy víte, že je to nemorální,“ řekla Hermiona a uvědomila si, že si není jistá, jestli to v ní vzbuzuje naději nebo zděšení. „Víte to, a je vám to jedno.“
„Hodlám dodržet svou část dohody. Za tři roky získáte výborné vzdělání.“

Hodnou chvíli jenom tiše ležela, zoufale se snažíc vymyslet, jak z toho všeho vybruslit, ale na nic nepřišla. Příliš mnoho sil ji stálo jenom dýchat.
„Co ode mne očekáváte?“ zeptala se stručně, vkládajíc do těch slov tolik zášti, kolika jen byla schopna.
„Mám vám dát lekci – jak se u mudlů říká – o včelkách a kvítí, slečno Grangerová? Lekce třetí: Nezkoušejte mojí prokazatelně ohraničenou trpělivost. Odmítám věřit, že vy, dítě války, jste stále panna.“
Cítila, jak jí horkost stoupá do tváře a zalévá ji červeň. „Nejsem,“ odsekla rozezleně. „Já se neptám na podrobnosti. Chci jen vědět, na co se mám připravit.“
“Ach, hodnotíte mě pozoruhodně vysoko,” zamrmlal.
„Co čekáte, když jste mě podvedl?“ zvolala. „Tohle je příšerný! Vy jste nechutným omylem lidského bytí a doufám –„
„Neječte,“ přerušil ji chladně, a jeho slova provázela další omračující vlna magie. Hermiona cítila, jak jí po celém těle naskakuje husí kůže. A zaplavila ji strašlivá touha vzepřít se. S neuvěřitelným úsilím se jí povedlo vykřiknout téměř stejnou intenzitou: „Budu sakra ječet, kdy budu chtít!“
Výraz překvapení na Snapeově tváři málem zastřel i bezprostřední důsledek vzpoury. Málem. Žaludek se jí děsivě vzedmul. Povedlo se jí nemotorně vymotat z postele a vydala se směrem ke dveřím – které, jak odhadovala – vedly do koupelny.
Když po chvíli konečně mohla zvednout hlavu z porcelánové mísy, zjistila, že Snape stojí ve dveřích, na rozhraní tmavé koupelny a osvětlené ložnice, hra světla a stínu zahalovala jeho rysy.
„Rovněž jsem vám nařídil, abyste si neublížila,“ promluvil, překonávajíc dvěma kroky vzdálenost mezi nimi.
Kleknul si k ní, s hábitem rozloženým kolem svých nohou, položil palec a ukazovák na její bradu a otřel jí obličej navlhčeným ubrouskem, který právě vykouzlil. Bylo to příjemné - nepříjemný zvrat událostí.
Nejasně si uvědomovala, jak absurdní je to situace. Nicméně již neměla sílu vzdorovat, ani poté, co si sednul za ni, zády se opírajíc o zeď, přitáhnul si ji mezi své nohy a její hlava spočinula na jeho hrudi. Alespoň, pomyslela si, byla jeho košile zapnutá do posledního knoflíku. A alespoň položil své ruce na neškodná místa: jednou se opíral o podlahu a druhou se jí dotýkal na hranici mezi ramenem a šíjí.
„Nebojujte proti tomu, slečno Grangerová,“ řekl, jeho hlas byl téměř něžný, a ona roztržitě přemýšlela, jestli může cítit účinek příkazu na její pokožce. „Ani jeden z nás nedostane to, co chce, když budete permanentně nemocná, nemluvě o poškození, které přivodíte svému žaludku.“
„Já takhle… nemůžu žít,“ zachroptěla. „Prosím, profesore – nedělejte to. Já se chtěla řídit vašimi příkazy, ale teď, když mě nutíte, a i ten nejobyčejnější pokyn je svázán s takovou mocí –„
„Pak v tom ale není žádný rozdíl – když jste skutečně měla v úmyslu poslechnout.“
„Nespala bych s vámi.“
„I přes přetrvávající spekulace, vlastním zrcadlo.“
Její zoufalství na chvíli vytlačilo pobouření nad takovým totálním nepochopením celé situace. Upřímně – pak si to náhle rozmyslela a rozhodla se neříct mu, že jeho vzhled s tím nemá co dělat, a že jí v žádném případě není tak beznadějně odporný. Kdyby tak obličej byl opravdu bránou do duše…
„Přiznávám, že jsem se ve vás žalostně mýlila,“ řekla místo toho, „ale nic o mně nevíte, když se domníváte, že bych si začala s mužem, který pro mě představuje autoritu.“
„Lekce čtvrtá: Ve světě, který jste si zvolila, patří k dlouhotrvající tradici, že se čarodějky spojují s mocnějšími kouzelníky.“
„Tradicí je i zotročování domácích skřítků.“
„A oni jsou se svým otroctvím spokojeni. Nic jiné neznají.“
„Ale já ano!“ Odmlčela se, a pak tiše dodala: „Budu s tím bojovat, dokud mě to nezabije. Nebudu vaším otrokem.“
Cítila, jak se jeho svaly napnuly, ale hlas zůstal klidný: „Souhlasila jste dobrovolně.“
Bezděčně si vzpomněla na nenáviděný kus pergamenu, na ta zdánlivě prostá slova – „budu ho poslouchat ve všech ohledech.“ Nikdy jsem nikomu neměla tak slepě důvěřovat, a už vůbec ne tomuto bídákovi.
„Vypadá to, že jsme se ocitli ve slepé uličce, slečno Grangerová,“ promluvil. „Vy míníte držet své tělo jako rukojmí v naději, že vás zbavím vašeho slibu, co neudělám. Ale bude pro mě těžké dosáhnout svého s čarodějkou, která se plánuje udávit k smrti.“
Hermiona sebou trhla. Přes svoje rozhodnutí neslevit ve vztahu k té nehorázné smlouvě, tohle nebyl žádný žaludečný virus, tohle bylo mnohem horší. Podepsala pergamen zaštítěný magií, a bez ohledu na tu očividnou nespravedlnost, byla to magie, která ji teď kontrolovala. Její vlastní tělo se obrátilo proti ní. A byl to on, kdo jí to udělal.
„Jak můžete žít sám se sebou?“ zeptala se hořce.
“Z pochyb a svědomí nemám já strázně, z ďábla a pekla necítím bázně,” řekl Snape chladnokrevně.

Hermiona se krátce zamyslela. Co za strašné věci musel dělat a vidět jako Smrtijed, že způsobily takové zotročení mysle? To zastírání znásilnění patinou legálnosti, to zdání zcela racionálního jednání s jinou lidskou bytostí. A náhle jsi byla až příliš vědoma toho, kde všude se vzájemně dotýkali – jeho hruď proti jejím zádům, jeho pravá ruka na jejím pravém rameni, jeho levé stehno proti jejímu levému boku. Byl to nebezpečný a narušený muž. Proč to nepochopila dříve? Proč to nepochopil Brumbál, se vší silou svého pronikavého úsudku? Anebo to někdejší ředitel Bradavic věděl a neudělal nic, myslíc si, že je Snape užitečnější ve své roli špiona takový, jaký je?
V zamyšlení klouzala pohledem po podlaze a spatřila postel ve vedlejší místnosti - uvědomila si, že se musí rozhodnout. Všechno, co v životě dosáhla, dosáhla rozhodováním. Byla si jistá, že by si mohla přivodit smrt stejným způsobem, i přes to, že ta představa byla hrůzná.
Ovšem, pravděpodobně by dokázala vyburcovat v sobě dost síly a překonat magickou zábranu – na krátký okamžik nevyhnutný k namíření hůlky proti sobě – a skončit to rychle. Takže, může to udělat. Ale mělo cenu zemřít? Smlouva byla ohavná, to nemohla popřít. Většinu svých let v Bradavicích prožila s pocitem spravedlivého hněvu nad osudem domácích skřítků, a teď se ona sama ocitla ve velmi podobné situaci. Jedině Snape by ji mohl osvobodit před uplynutím lhůty tří let – věděla dost o kouzelnickém právu, aby si uvědomovala, že magická úmluva nemůže být zničena bez souhlasu všech smluvních stran. Ale opět, jde o tři roky, ne o celoživotní otroctví. Tři roky plnění všeho, co Snape bude žádat, a pak sladká svoboda, a excelentní vzdělání k tomu. Tři roky. A ona přece nechtěla umřít.
„Řekněte mi,“ zeptal se do tíživého ticha. „Co vás pobuřuje víc: spát se mnou nebo být k tomu nucena?“
„Být nucena,“ odpověděla okamžitě, její reakce přišla ještě než měla čas se zamyslet. Nicméně to byla pravda.
Jemně ji odsunul, aby se mohl s překříženými nohami posadit proti ní. Její oči se již přizpůsobily tlumenému světlu natolik, že ho ve tmě, rozprostírající se kolem něj, rozeznala, ale jeho bledý obličej byl neproniknutelně bezvýrazný.
„Máte zájem vyjednávat, slečno Grangerová?“
Hermiona se přitiskla zády o kamennou zeď, teplou v místech, kde se o ni předtím opíral on, a rychle vyhodnotila rozložení sil. Stále měl převahu, ale ta trocha jejího vlivu byla zjevně významnější, než se odvažovala doufat – uvězněná mezi skálou a ním.
„Myslíte roztrhat tu smlouvu a nahradit ji novou?“ zeptala se opatrně.
„Ne zcela.“
„Tak ne.“
„Lekce pátá: Vždycky protivníka vyslechněte. Možná vám náhodou poskytne munici.“
„Vy vidíte všechno jako válku? Počkejte,“ řekla znechuceně, „neodpovídejte. Jistě, že ano, vysvětluje to způsob, jakým učíte.“
Ironicky se na ni usmál. „Vskutku – mohl jsem si myslet, že budete jednat až po shromáždění relevantních informací. Copak, ztratila jste řeč?... Tady je moje nabídka: Nezruším úmluvu, kterou jste podepsala, ale budu vám poroučet jenom při plnění vašich studijních povinností.“
„Přesně mi řekněte, co očekáváte za takovou bezpříkladnou dobrotu – a všechno.“
„Velmi dobře, slečno Grangerová. Možná máte ještě naději.“
Udělal dramatickou pauzu, a pak řekl: „Když souhlasíte, očekávám sexuální styk s vámi každou noc.“
„A kde má být ten rozdíl?!“ zvolala rozhořčeně.
„Žádné příkazy. Žádné požadavky. Žádná“ – svým dlouhým štíhlým prstem se lehce dotknul její šíje a sklouznul po celé její délce – „magie namířena proti vašemu tělu.“
Zachvěla se pod tím dotekem a objala si rukama hrudník.
„Samozřejmě,“ dodal, „mohl bych nechat věci tak, jak jsou a jednoduše vám nařídit, abyste po mně toužila. I pro tvrdohlavou čarodějku vašeho razení by bylo těžké překonat emoce vyvolané kouzlem tak mocným, jakým je dobrovolná úmluva.“
„Ne!“ vyhrkla zcela bez uvážení a zalapala po dechu. „Dělat ty věci je samo o sobě dost ohavné, ale přinutit mě cítit, co necítím – pokřivit mojí mysl jako –„
„Imperius,“ řekl tiše. „Já vím. Neudělám to. Neshledávám v tom ani za mák erotiky.“
„Předpokládám, že mluvíte z vlastní zkušenosti,“ zkonstatovala suše.
„Ano,“ připustil. „Přísně řečeno, všechno, co se mezi námi stane, bude dobrovolné, stejně jako jsem vás nenutil tu úmluvu podepsat. Radši vás budu mít s jasnou myslí.“
Hermiona zavřela oči, aby mu na chvíli unikla. Za ten krátký a strašlivý okamžik pochopení ušla krkolomnou cestu: od tendence pohlížet na něj jako na hrdinu s břitkým jazykem až k přesvědčení, že je to bezcitný bídák. Jeho chování za pár posledních minut jej zanechalo někde v šedé zóně uprostřed. Jeho pohnutky jí připadaly nepochopitelné. Ale jeho nabídka byla minimálně lepší než původní podmínky smlouvy.
„Jednou měsíčně,“ řekla stroze. „Budu souhlasit s vaším dodatkem, když to bude s frekvencí jednou měsíčně.“
„Slečno Grangerová, vy mě urážíte. Denně.“
„Dvakrát měsíčně.“
„Denně.“
„Jednou týdně.“
„Čtyřikrát týdně, ani o den méně.“
„Ale co když –„
„S výjimkou vaší menstruace, samozřejmě. Domluveno?“
„Ano,“ zhluboka se nadechla, jasně si uvědomujíc, že nadále drží otěže v rukou on. „Proboha, proč se teď usmíváte?“
„Pochybuji, že bych měl energii na víc než tohle,“ odvětil, a vzal ji, breptající, ze země do náruče.
Vzápětí ji bez zbytečných okolků upustil na postel, a se stručným „dobrou noc, slečno Grangerová“ odkráčel ke dveřím.
„Počkat!“ zvolala. „Myslela jsem si, že jdeme –„
Otočil se a věnoval jí pobavený pohled. „Ne. Jsem unaven. Ale je uspokojující vědět, že jste tak… nedočkavá.“
„Nedočkavá mít to za sebou, vy zvrhlíku!“ vykřikla.
Polštář, co po něm hodila, se neškodně odrazil od dveří, které za sebou s tlumeným smíchem zavřel. A to byl moment, kdy si Hermiona uvědomila absurdní ironii celé situace. Nikdy předtím necítila ke Snapeovi tak málo úcty jako v uplynulé hodině - poté, co podepsala svolení udělat cokoliv jí řekne.

[amargonka]

Jo, tak tohle fakt není dětské čtení... Ale je to dobrý, dost dobrý... Díky, Marti, že překládáš

Můžu ti do toho kecat? Jen malinko....

[ria]

Jen mi do toho klidne kecej . Ja zvazovala, jestli bych to nemela nejprve nekomu posilat na jazykovou kontrolu - prece jenom moje cestina , ale nechtela jsem s tim nikoho zatezovat, je to mnohem delsi nez byl muj prvni preklad.
Chyby opravim . Diky, Miso .
Jinak ano, detske cteni to rozhodne neni, ale kupodivu ani uplna hruza , uvidis sama .
_________________
Fake It Till You Make It.

[amargonka]

Není zač, pro mě je jednodušší ti takhle kecat do češtiny než si to sama překládat Dalších chyb jsem si nevšimla Teda já je nehledala ale řekla bych, že tam další větší nemáš

[miluška]

Skvelý výber Marti, je to dosť netypické, ale určite to má niečo do seba. Teda mňa by nikdy nenapadlo dať dokopy túto dvojicu, ale fantázii sa medze nekladú a toto ma ozaj zaujalo. Už sa teším na pokračovanie

Táto veta ma dostala, Snape ako vyšitý
„Ještě jsem vás dostatečně neurazil? Jsem si jist, že to můžeme hned napravit, jestli si to přejete.“

[ria]

Som rada, ze sa paci, Ludka . A Snape bude ako vysity aj v dalsich kapitolach ...
_________________
Fake It Till You Make It.

[amargonka]

Koukám, že už jsi získala výtisk Fausta, Marti A pokračování by nebylo? Já teda přiznávám, že výjimečně (opět v souvislosti s HP) touha po pokračování překonala moji vrozenou lenost číst v jiných jazycích než českém (popřípadě bratrském slovenském) a začetla jsem se do originálu Vybralas fakt dobře No, ale ta angličtina prostě čeština není, no... a já mám tvůj překlad velmi ráda

[ria]

Dneska dilek urcite bude, ale ještě na něm dělám, takže až později v noci. Knizky se mi povedlo ziskat nakonec v knihovne v jine mestske casti Prahy (jelikoz zitra odjizdim na Slovensko, a chtela jsem si vzit prislusnou literaturu sebou ). Akorat jsem netusila, ze je Faust tak obsahla hra . Jeste jsem to tudiz nedocetla, ale delam to rafinovane: spolupracuji s internetem - nasla jsem hru online v anglictine, takze zjistim presne misto pasaze a pak si to dohledavam v ceskem prekladu...
_________________
Fake It Till You Make It.

[amargonka]

Super, mě dneska čeká dlouhá noc, takže budu mít odměnu

P. S. Fausta jsem se jednou pokoušela číst... Skončila jsem s ním stejně jak s Annou Kareninou a pár dalšími klasiky...

[ria]

Kapitola 3 – Ďábelská splátka
Na Hermionino překvapení, když se její nový mistr v osm hodin ráno opět objevil v její ložnici, nebylo to kvůli splnění jejího „závazku,“ ale aby ji dal 2 týdny na zařízení všeho potřebného kolem výpovědi v práci.
„Nebojíte se, že se nevrátím?“ zeptala se bojovně.
„Pojďte ke mně,“ řekl a její nohy poslechly dříve, než si uvědomila, co dělá. „Tohle bude fungovat stejně dobře, i kdyby nás dělily stovky kilometrů.“

A tak o dvě hodiny později již dlela nad třemi kotlíky přísad Univerzálního čističe kouzelných nečistot v Helvetiově Alchymnictví, v malém laboratoriu na jedné z londýnských periferií. Výroba Univerzálního čističe patřila mezi spolehlivé zdroje příjmů firmy. Průměrná, jednotvárná, neskutečná. Hermiona mechanicky krájela, míchala a slévala, propracovávajíc se obvyklým seznamem objednávek od čarodějek v domácnosti a obchodníků. Pro jednou byla vděčná, že její zaměstnavatel nevyrábí nic složitějšího než jsou domácí čistící prostředky. Během polední pauzy se zbytek zaměstnanců – všichni čtyři, dozvěděli, že odchází a popřáli jí vše dobré. Hermiona reagovala roztržitě.
„Ke komu jdeš?“ zeptala se jí Dafné Loučková, jedna z mála bývalých studentů Zmijozelu, se kterou Hermiona vycházela.
„Prosím? Ach. Ke Snapeovi.“
„No ne! Fakt?“ Dafné se na ni dívala se směsicí úděsu a nedůvěry. „Tak to hodně štěstí. Ani zmijozelští k němu nechtějí, a nikdy by mě nenapadlo, že by přijal někoho z Nebelvíru – vášnivě nesnáší vaše bídné existence.“
„Vášnivě, to sedí,“ zamrmlala Hermiona a vrátila se zpátky k míchání Scvrkávacího odvaru, zvažujíc, zda by si malé množství nemohla ukrást.
Chtěla si šanci, pitomá holko. Tak tady ji máš. Skvělá práce.

Ten večer pečlivě prostudovala všechnu literaturu, kterou našla, marně pátrajíc po způsobu, jak se vykroutit z faustovské úmluvy. Asi v jedenáct si konečně připustila, že její knihovna byla žalostně nedostačující pro podobné studium a začala listovat Dějinami kouzelnického světa, Část I: Od Raného začátku k Době Temna. S nadějí, že možná najde inspiraci ve starých smlouvách.
Kapitola o najímání čarodějů-žoldnéřů v čase křižáckých výprav byla sice bezcenná vzhledem k jejímu problému, ale zaujala ji coby příklad vzájemného prolínání kouzelnického a mudlovského světa. Bylo to něco, co profesor Binns ve svém někdejším monotónním výkladu, opomenul.
Pak zalistovala na konec knihy a narazila na poznámku pod čarou ve Střetu magie a mudlů na bojišti – a prudce nasála do plic vzduch. Od 12. století, kdy si války vybraly svou daň na mužské populaci (v některých oblastech převyšovali ženy svým počtem muže až trojnásobně), vzrostla u čarodějek šance na získání manžela především prostřednictvím uzavíraní manželských smluv, které přenesly všechnu moc na muže. Tyto úmluvy byly populární až do konce 14. století, kdy je již většina čarodějek odmítala podepisovat. Příležitostně se však používají až do současnosti. Hermiona cítila, že se jí zvedá žaludek, a tentokrát s tím Snape neměl co dělat.
Svůj volný čas v následujícím týdnu a půl věnovala zuřivému získávání informací, které se snad dalo porovnat jenom s hektickým obdobím závěrečným zkoušek kdysi na škole. Přečetla více než tucet různých knih o právních aspektech kouzelnického světa. Požádala o radu dva právníky, jednoho z renomované firmy, která zastupovala jejího předchozího zaměstnavatele, toho druhého navštívila v jeho plesnivé a vlhké kanceláři na rohu Příčné a Klepné ulice. Aby se vyhnula porušení Snapeova příkazu, ptala se pod cizími jmény. Podařilo se jí dokonce vypátrat i kletbolamače z Gringottovy banky, se kterým se svého času seznámila díky Billovi Weasleymu.
Nebylo to k ničemu, nic z toho.
V noci, kdy pochopila, že neexistuje cesta, jak se osvobodit od Snapeovy choromyslné dohody, strávila celou hodinu rozjímáním nad tím, jaké to asi bude se před ním svléknout, vidět svlečeného jeho, cítit jeho doteky, dotýkat se ho – ó můj bože – líbat ho. Ta představa byla neudržitelná. Pro ni byl vždycky především jízlivým jazykem s pronikavým intelektem. Jeho plnou fyzickou přítomnost si uvědomovala jenom v případech, kdy zneužíval svoji výšku a objemné roucho k zastrašování. Myšlenka na sblížení s nepřístupným učitelem lektvarů – ne, ne, ne, ne. Jeho učební styl samozřejmě nabízel potřebné klíče. Bude surový. Panovačný. Majetnický.
Nemysli na to, přikázala si nakonec. Už brzy se to stejně dozvíš. Ale zbytek noci pobyla nad nově zakoupenými knihami s tituly jako Přežila jsem znásilnění, dělajíc si poznámky a uvažujíc nad tím, kolik obětí asi mělo možnost dopředu se na to připravit.
1. Není to o sexu. Je to o moci.
2. Často je přítomno násilí. (V jejím případě zřejmě nepravděpodobné, když jí zakázal si ublížit.)
3. Oběti obvykle cítí vinu. NEBUDU SE OBVIŇOVAT.
Zarazila se a položila pero na papír – její spravedlivý hněv přerušila nenadálá myšlenka: Jak to tedy je? Mudlovské právo by na to, co se s ní Snape chystá udělat, pohlíželo jako na znásilnění. Ale Starostolec, už věděla, by bez přílišného jemnocitu konstatoval, že Snape získal její souhlas. Poskytl jí vodítko: Jste připravena splnit každý příkaz, který vydám? Varoval ji: Myslete, slečno Grangerová. Do pekla s tím! Proč ho neposlouchala?
Přestaň, řekla rozhodně a podtrhla bod 3 dvakrát – a k jejímu znechucení ji napadla otázka, kterou si až doteď nepoložila. Co by udělala, kdyby jí učinil otevřenou nabídku vzdělání za sex? Její třetí podtržení bodu 3 přeřízlo papír a Hermiona dopsala další bod:
4. Jednou bude proklínat den, kdy mi tohle udělal.

Několik zbývajících dní strávila střídavě v Doupěti, u rodičů a u Harryho na chatě, snažíc se vstřebat do zásoby co nejvíce z požehnané normálnosti.
„Pište mi co nejčastěji, ale – nemyslím, že budu mít mnoho času na návštěvy,“ řekla klukům poslední noc. „Mám takový dojem, že Snape pro mě naplánuje každou bdělou hodinu.“
„Stále nemůžu uvěřit, že ses pro něj rozhodla dobrovolně,“ zakřičel Harry z kuchyně, kde se pokoušel připravit večeři. „Když tou nejlepší částí na Voldemortově porážce bylo, že už toho imbecila nikdy nemusím potkat.“
Její odfrknutí mělo blíže k zavzlykání.
„Něco není v pořádku, Hermiono?“ zeptal se Ron, což jí připomnělo, že již dávno není tím žalostně netečným chlapcem ze školy. „Vypadá to, že nejsi ve své kůži. Snad nejsi nervózní kvůli studiu u Snapea, nebo ano?“
„Vlastně ano,“ odpověděla, chytajíc se záminky – která, po zralé úvaze, nebyla zas tak dalece od pravdy. „Vyděšená na smrt.“
„Cha!“ zvolal Harry, strčíc hlavu do obýváku a mávajíc dřevěnou špachtlí. „Hermiona Grangerová si podrobí vše a všechny, od zkoušek až po Smrtijedy. Kdybych byl Snape, už teď se bojím.“
Zasmála se, a trochu se jí zvedla nálada. A v té chvilce nadšení uzavřela smlouvu sama se sebou, připsala bod 5 na svůj seznam: Nedovolím mu, aby mě zlomil.
O 23 hodin později dokončila svůj poslední lektvar pro Helvetia, podepsala svůj poslední pracovní výkaz, řekla sbohem čaroději, který měl zrovna službu v účtárně a – s chmurným úsměvem – přeměnila svoje těsně obepínající šaty na přesnou kopii tradiční róby profesorky McGonagallové. Upjatě tak zahalujíc svoje tělo od hlavy k patě bez jakéhokoliv příslibu - čehokoliv.
Firemní hodiny, mudlovské jako všechny u Helvetia - pro výrobce lektvarů byl čas velmi důležitý pro odměřování přísad– začaly odbíjet šestou. Neptajíc se komu zvoní, Hermiona vzala svoje věci, za pomoci kouzla zmenšené do dvou středně velkých krabic, a bez dlouhého váhání odkráčela k zadnímu východu.
Když zazněl poslední úder, cítila Snapeovo volání. Vystřela ramena, zvedla bradu a přemístila se z večerního Londýna s téměř nehlučným prásknutím.

„Hermiona Grangerová! Můj bože, tak ráda vás opět vidím. Pojďte rychle a dejte si s námi večeři.“ V hlavních vstupních dveřích bradavické školy stála profesorka McGonagallová. Ozářená světlem zevnitř a v zlatavém rouchu vypadala jako stárnoucí archanděl. Hermiona natahovala krk, jestli náhodou dolů schodištěm neschází taky Snape coby Mefistofeles, ale s úlevou zjistila, že po něm není ani stopy.
„Taky – ahoj, Dobby! – vás moc ráda vidím, paní ředitelko,“ odpověděla Hermiona, podávajíc svou batožinu domácímu skřítkovi, když přestal kolem ní radostí tančit.
„Jaká pak pani ředitelka,“ usmála se na ni McGonagallová a vedla ji do Slavnostní síně. „Nejsem vaší mistryní. Ale, když už jsme u toho, nikdy vám neodpustím, že jste promarnila 5 let čekáním na Severuse. Už jste dnes mohla být mistrem v Přeměňování.“
Hermiona, zoufale si přejíc, aby to byla udělala, se zadrhla, ale než stihla odpovědět, profesorka ji předběhla.
„Moje milé děvče, vy víte, že se na vás opravdu nezlobím, mám radost, že jste se vrátila. A taky jsem překvapená. Víte, že mi to ten mizera řekl ani ne před půlhodinou? Poslouchejte!“ zvolala, když přišly ke stolu pro učitelský sbor. „Jedna z mých studentek se k nám vrátila.“
Bylo tam asi půl tuctu čarodějek, obvykle velký obdélníkový stůl byl kouzelně zmenšen a přizpůsoben letnímu provozu na škole. V průběhu pár minut Hermionu všichni přivítali, usadili a postavili před ni talíř s hřebenatkami na pórku.
Hlasitá vřava mezi učiteli se podivně ozývala v téměř prázdné síni, ale Hermiona hovoru nenaslouchala, jenom mechanicky jedla. Již dojídala, když zaslechla své jméno a roztržitě zareagovala.
„Prosím?“
„Právě jsem říkala, že dnes u oběda vypadal Severus méně mrzutě než obyčejně,“ promluvila na Hermionu profesorka Prýtová. „Nikdy by to nepřiznal, ale jsem si jistá, že je to kvůli vám.“
„M-možná,“ odpověděla Hermiona, dusíc se pórkem. Natáhla se pro svůj pohár, aby zapila zbytek zeleniny a rostoucí chuť zasmát se celé té absurdnosti.
„Tak to má být,“ řekla McGonagallová a zamávala vidličkou směrem k Hermioně, „očekávám, že mi dáte vědět, kdyby byl na vás příliš tvrdý… Ó panebože – plácněte ji po zádech, Rolando, ta voda jí musela zaběhnout.“

Hermiona potlačila nutkání přihlásit se u Snapea, jak se na vzornou učednici patří, a radši zamířila rovnou do svých pokojů – do místností pro hosty, kam ji vzal před dvěma týdny. Na nočním stolku u postele stála černá ampulka s tlustým dnem a úzkým hrdlem.
Pod ní byl zasunutý vzkaz: Jestli jste v lektvarech tak zručná, jak si o sobě myslíte, budete vědět, co to je a co s tím dělat. Stěží to mohla pokládat za logický problém – nepotřebovala lahvičku ani odzátkovat a přivonět, aby si domyslela, že uvnitř je antikoncepce. Jsem potěšena, že mě neplánujete oplodnit, profesore, načmárala pod jeho zprávu, a lektvar s úšklebkem vypila.
Rychle se vykoupala, aby se sebe smyla stopy po celodenní přípravě odvarů, a zpátky se oblékla. Natáhla si i plášť, to vše v koupelně za zamčenými dveřmi. Když se vrátila do ložnice, s nadšením zjistila, že je stále sama. Vydala se na obhlídku prostoru, který byl dvakrát tak velký než její byt v Londýně a asi desetkrát zelenější.
„Commuto rubefacio,“ nařídila s hůlkou v ruce a koberec se v momentě změnil na tmavě rudý. Zopakovala zaklínadlo ještě několikrát na dalších místech v celém apartmánu, skončíc u ložního prádla. Právě rozvažovala nad symbolikou oné barvy - tentokrát to nemělo s její kolejí co dělat, když se v krbu objevil Snape. Můj bože, můj bože, můj bože, můj bože.
„Zabydlujete se?“ zeptal se uštěpačně.
„Jak vidíte,“ odvětila, chvíli se vzpamatovávajíc z jeho jízlivého sarkasmu, ale pak vyzývavě doplnila: „Myslím, že dalším krokem bude mnohem méně stříbra a mnohem víc zlata.“
Zakryl si obličej rukama a zaúpěl: „Kategoricky odmítám pobývat v ložnici zamořené barvami Nebelvíru.“
„Skvělé.“
„Slečno Grangerová, musím vám připomínat, že já mám vaši přísahu písemně a ne vy mou? Vzpomeňte si na lekci číslo tři, buďte tak laskavá.“
Uvědomila si, že si skutečně vzpomněla, divné – nezkoušejte moji prokazatelně omezenou trpělivost – a zamračeně si zastrčila hůlku do hábitu.
„Jste tu kvůli… styku, nebo ne?“ zeptala se způsobem, který předpokládal přídavek „bastard“ bez nutnosti říkat to nahlas.
„Jaké větší přání by člověk mohl mít?“* zamumlal, oklepávajíc si přitom zbytky popele a zeleného letaxového prášku ze svého dlouhého kabátu. Hábit si zjevně nechal ve svém apartmánu.
Hermiona si začala rozepínat šaty, dodávajíc si tak odvahu, že alespoň v téhle chvíli o sobě rozhoduje sama.
„Přestaňte,“ řekl prudce – a dodal „prosím“, když si uvědomil sílu svého rozkazu.
Její ruce se zastavily na látce, po krátkém magickém zašumění je mohla opět ovládat. „Proč?“
„Protože,“ zašeptal, zastavujíc se u ní na délku ramene, „to chci udělat sám.“

Beze spěchu uvolnil poslední sponu na jejím plášti a sundal jí ho, pokládajíc ho na křeslo u postele. Se zvednutým obočím si pak prohlédl její oděv ve stylu McGonagallové a postavil se za ni. Pomalu, velice pomalu, začal rozepínat dlouhou řadu knoflíků na jejích zádech. Nedotýkal se ničeho než šatů, cítila jenom chladný vzduch na své víc a víc odhalené pokožce, a teplo jeho dechu na svých zádech, když si klekl, aby dosáhl na zbývající knoflíky. Při představě, co s ní právě dělá, byla šokována rozdílem mezi svými dřívějšími domněnkami a realitou.
V každé jiné situaci by jí tohle připadalo svůdné. Hrál roli milence místo role mistra. Hermiona instinktivně cítila, že to není pokrok, i když by bylo lákavé si to myslet. Pro nadcházející tři roky měla před sebou dva cíle: vytřískat ze svého studia, co bude v lidských silách, a zůstat sama sebou. Nechtěla se stát ubohou kupkou neštěstí, ani zahořklou existencí, a hlavně nechtěla cítit nic kromě odporu k tomuto manipulativnímu muži.
Muži, který poté, co jí rozepnul šaty, stanul před ní, sevřel rukávy jejích šatů v místě, kde končily na zápěstích, a opatrně zatáhl - dokud před ním nestála nahá jenom ve svém (záměrně nepřitažlivém) spodním prádle.
Pokládajíc její šaty k plášti, se k ní Snape přiblížil a věnoval ji pohled tak intenzivního soustředění, že Hermiona o krok ustoupila. Nohou narazila o postel a posadila se na ni s lehkým žuchnutím. Maličko se usmál a klekl si na jedno koleno, aby jí sundal sandály, pak punčochy. Nakonec se natáhl jednou rukou za ni a šikovným pohybem jí rozepnul podprsenku.
Ani teď se jí nedotkl víc než-li letmým pohlazením. K sakru s ním, měla sto chutí zařvat, ať s to skončí a vypadne. Ale jeho mlčení bylo nakažlivé, nevydala ze sebe ani hlásku.
Když se opět postavil a podíval se na ní, svědil ji každý kousek těla, zcela jistě důsledek jejího beznadějného opovržení nad uzavřenou úmluvou. Možná pochopil, že moje absolutně průměrné tělo nestojí za všechnu tu námahu, pomyslela si Hermiona s malou jiskřičkou naděje. Jen se podívej! Pihy! Moře pih! A malá prsa, široké boky a kostnatá kolena! V tom momentě položil konečky svých prstů na oba její kotníky a ona zaryla nehty do přikrývky, aby nevyletěla z postele. Postupoval prsty nahoru po jejích nohách, na chvíli se zastavil na kolenech a obkroužil je s náznakem úsměvu – přečetl si její myšlenky? – pokračoval po stehnech, přidal dva prsty. Přes její bavlněné kalhotky, se šesti prsty. Po stranách jejího břicha, spojil obě ruce na pupku. Výš středem hrudníku, osm prstů, pak opět oddělil ruce a palci zlehka sledoval linii pod jejími prsy. Když dosáhl ramen, vtiskl ji do karmínových přikrývek a rozevřel jí nohy – nadále zcela zahalen v černé vlně, která ji škrábala na vnitřní straně stehen.
„Řekněte něco, sakra,“ zasténala a její chvějící se hlas prozrazoval stupeň jejího rozrušení.
„Tou chvilkou způsobím ti, moje milá,“ řekl tiše a naklonil se nad ni. Políbil její pravý bok, „by víc tvé smysly pochytily,“ – břicho – „než suchopár jim roku dá“ – dlaň - „Co něžní duchové ti pějí,“ – bradavka, ó můj bože – „ty obrazy, jež přinášejí,“ – šíje - „tím vším se můžeš pokochat“ – čelo – „To nebudou jen kouzla lichá.“
Vytáhl hůlku z rukávu a pronesl stručný příkaz, který ho nechal bez jediného kousku oděvu, ale Hermiona zachytila jenom záblesk bledé pokožky sklánějící se nad jejím tělem, předtím než jí povolily nervy, a zavřela oči. Když palcem obkroužil linii její brady a druhým přešel po jejích kalhotkách, musela si přiznat, že nejenom, že se ji pokoušel vzrušit, ale že, zatraceně, byl na nejlepší cestě uspět. Zatnula ruce v pěst tak silně, až se jí nehty vryly do masa, a snažila se nasměrovat pozornost na toto nepohodlí raději než – než –
Soustřeď se!
„Leč cos, co chutná se a čichá,“ šeptal jí do levého ucha, a hedvábný hlas ji rozptyloval téměř stejně intenzivně jako palec, který ji laskal, „a rozkoš bude mít i hmat. Tak bez příprav, jen pojďte blíž, jsme pohromadě, spusťte již!“ ** S posledními slovy z ní svléknul i poslední kus oblečení a vklouzl do ní.

* Hamlet
** Faust (konkrétně Mefistoteles)

[ria]

Uff, kapitoly jsou to dlouhe, zacinam uvazovat, ze to budu jeste pulit ... Zas na druhe strane, jsou takrikajic pekne uzavrene ...
Jinak, co se Fausta tyce, mela jsem o nem zcela jinou predstavu, nektere pasaze jsou vpravde zajimave, co rikas, Miso? ...
_________________
Fake It Till You Make It.