NEWFORUM

[amargonka]

Hodnocení je:
- vynikající
- nad očekávání
- přijatelné
- mizerné
- hrozné
- troll

Tak si zatím vyber, já jdu číst S názvem kapitoly ti bohužel neporadím...

[amargonka]

Opět moc pěkná kapitolka Díky

[ria]

Diky za promtni korekci, Miso . A to vis, opakovani je matkou moudrosti . Treba kdyz si tu samou chybu zopakuji tak po padesate, dojde mi to ...

Jinak jsem nasla, ze Inner Sanctum je jakekoliv posvatne misto... a tady asi opravdu myslela jeho pokoje .
_________________
Fake It Till You Make It.

[Elenita]

Velmi pěkné. Snape začíná nějak podezřele měknout.
_________________

[ria]

Inu, stale je to zmetek ... A obavam se, ze tohle se nijak kardinalne nezlepsi...
_________________
Fake It Till You Make It.

[amargonka]

[ria]

[ria]

Kapitola 8 – Zkoušky

Hermiona jednu prchavou chvíli zvažovala, jestli se něco změnilo na „ďábelské splátce“ poté, co byla stará smlouva zničena. Jistě, onu noc usínala v jeho objetí mnohem šťastnější, ale tato téměř-radost byla částečně – ne-li úplně – zapříčiněna zánikem jejich originálního magického ujednání.
Než ji zatáhl do postele, a ne proto, aby vedle ní spal, měla takřka 24 hodin, aby zmírnila svůj vděk a nahradila ho neměnnou připomínkou toho, že je to mizerný manipulátor, a že na to nesmí zapomínat. Měla přece tolik dobrých důvodů si to myslet. Několikrát však měla možnost setkat se i s jeho ohleduplností, nebo s něčím, co tak alespoň vypadalo. A nakonec, naskytl se jí i zcela konkrétní příklad jeho intelektuálně depresivního života. Když školní eseje dráždily ji, o co horší to muselo být pro oslnivě chytrého čaroděje, který se s nimi potýkal již téměř celou generaci? Zkrátka, její mínění o Snapeovi bylo směsicí protichůdných pocitů. A jeho překvapivé, i když pravděpodobně velice výstižné, přiznání u jejích nohou tomu ani za mák nepomohlo.
Já jsem sám sobě ďáblem… Ó můj bože. Nakonec ji vytrhlo z úvah – ještě stihla učinit bleskové rozhodnutí, že se k nim vrátí – a zatemnilo mysl, když je oba přivedl k vrcholu, a jí nezbylo než se soustředit, aby udržela rty pevně sevřené, dávajíc tak zarputile najevo své odsouzení.
„Příjemné… sny,“ poznamenal způsobem, který evokoval celou škálu necudných představ. Nesnesitelný mizera! Já jsem sám sobě ďáblem…
„Nechystám se vás zachránit před sebou samým,“ řekla tiše do tmy poté, co usnul. „Domácí skřítkové mě poučili víc než dost.“

Po prvním traumatizujícím školním týdnu se ustálila v jejich životě nová rutina. Hermiona přes týden známkovala, aby s ní pak Snape mohl trávit víkendy prací na lektvarech. To však – bohužel – nechávalo jeho večery volnějšími, než by se jí líbilo. Nedalo se ale nic dělat. Zjistila, že se jí někdy povede odvést jeho pozornost diskusí nad různými odbornými problémy. A tak začala cíleně hledat témata, nejenom z oblasti lektvarů, která ho zaujaly až do doby, než byl nucen rozmrzele uznat, že je pozdě na cokoliv kromě spánku.
Postupně trávila mnohem víc času v jeho pokojích než ve svých vlastních – když už pro nic jiného, tak kvůli lákavému knižnímu fondu – a samozřejmě, bylo jednoduše praktičtější opravovat eseje zde. Proč by to všechno tahala pokaždé k sobě, když se stejně na noc musela vrátit? Občas taky snídala před jeho krbem místo ve Slavnostní síni, a to v případě, že se ho ještě chtěla na něco zeptat než zmizel na vyučování. Když se na konci dne vracel, obvykle zabralo v průměru hodinu, než se dostal na svojí normální hladinu nevrlosti.
„Přestaňte s tím,“ řekla mu jednou podrážděně, kdy se na ni utrhl pro nic za nic. „Jsou mnohem horší věci jako učení. Mohl byste být taky mrtvý, například, tak se vzchopte.“
„To je vpravdě povzbudivá myšlenka: sladké zapomnění,“ zamrmlal.
„Vy jeden – sakra – tohle jsem nemyslela.“
Když se jeho rty zvlnily v křivém úsměvu, Hermiona přidala na pomyslný seznam jeho neřestí i to, že ji se zalíbením provokuje.

„Dávejte pozor, slečno Grangerová: Je tento bezoár stále použitelný?“
„Samozřejmě,“ odpověděla bez váhání, nevěnujíc jediný pohled jeho zjevné snaze nachytat ji.
„Skutečně? A proč?“
Potlačila úsměv. „Protože byste to neunesl, kdyby nebyl.“
„Tss, tss. Byl by to pro vás dostatečný důvod v situaci, když byste potřebovala protijed? Jsem si jist, že jste na tom lépe, než mi slepě důvěřovat.“
Náležitě vytrestaná – a vzteklá – přistoupila blíž a úkosem se podívala na ingredienci. „Tohle,“ řekla úsečně, „je jednoznačně rostlinný bezoár, který podléhá zkáze, na rozdíl od kamenného druhu. Naložil jste ho, vsadila bych se“ – přivoněla – „do solného roztoku, který je na určitou dobu s to zachovat jeho ochranné účinky. Ani trochu nezešedl, takže vše nasvědčuje tomu, že moje původní odpověď byla správná, tedy je stále dobrý, i když o vás to ani zdaleka neplatí.“
„Slušně zdůvodněný závěr,“ řekl suše. „Domnívám se, že jste dokázala, že přísadě rozumíte, chtěla byste si zkusit léky z rostlinných jedů?“
Vykřikla „Ach ano!“, dřív než se stačila zamyslet. „Ale – ale to je velice těžké,“ dodala. „Myslela jsem si, že standardní studium nezahrnuje ty nejkomplikovanější lektvary – „
„Kdo kdy řekl, že jste průměrná studentka,“ ušklíbl se na ni, ale ani to nemohlo zcela otupit fakt, že jí právě složil poklonu.

„Slečno Grangerová!“
Hermiona překvapeně zvedla oči od jednoho z esejů a podívala se na nově příchozího. Spatřila Snapeovu hlavu v krbu - vypadal rozzuřeně.
„Do mé pracovny, hned.“ A zmizel.
Přemýšlejíc, co za tak hroznou věc mohla spáchat, poslechla.
„Nebudete… věřit… co ti kreténi… udělali s mojí učebnou,“ procedil mezi zuby, sevřel ji bolestivě zápěstí a táhl ji za sebou.
Binec byl příliš jemný výraz. Většina stolů byla převrácená, kotlíky se povalovaly všude po zemi, mnohé z nich úplně rozbité. Celou podlahu až ke dveřím pokrývala dva palce tlustá vrstva nějakého hnědožlutého slizu, kterého postup očividně zastavilo až kouzlo.
„Byl někdo zabit?“ zeptala se zdrženlivě.
„Ne!“ zaprskal, „Ale jenom proto, že ty dvě zatracené Weasleyovic kopie utekly dřív, než se mi dostaly do rukou.“
„To chápu. Dobře, pojďme na to. Tohle – ať je to cokoliv – není to toxické, nebo ano?“
O deset minut později byl hnědožlutý blivajz pryč, stoly na svých místech, nepoškozené kotlíky vytříděny, a Snape klesl na svoji židli, se zachmuřeným pohledem upřeným do prázdna.
„Ehm, profesore? Můžu pro vás ještě něco udělat?“
Zamžikal a sklouznul pohledem ze zdi na její tělo. „Uměl bych si představit hned několik úžasných věcí.“
Zrudla a rozhněvaně se jala k odchodu.
„Slečno Grangerová,“ řekl prudce, a pak jemněji doplnil: „Děkuji vám.“
„Není za co,“ odpověděla, a unikla zpátky k nevyzrálým studentským úvahám, které byly často nesprávné, ale zcela určitě ne tak matoucí.

„Ale proč kořeny nemůžeme sušit?“
„Slečno Grangerová, i vy musíte vidět ten rozdíl ve výsledné struktuře.“
„Samozřejmě, že ho vidím, ale existuje přece re-hydratační kouzlo – „
„- které nemůže čerstvé kořeny zcela nahradit. Je možné, že jste zatím zůstala nepoznamenaná mou knižní sbírkou? Předpokládal jsem, že jste četla třetí kapitolu Paracelsových pojednání. Teď když dovolíte, musím na hodinu ke svým prvákům, moc dobře víte, jak by byli zklamaní, kdybych se zpozdil – „
„A co takhle stagnovací kouzlo?“
„Ach, jaká vynikající myšlenka,“ řekl sarkasticky, „akorát musíte počítat s tím, že kořeny použijete v příštích 48 hodinách, ještě předtím než kouzlo vyprchá. Ne bezdůvodně se žádný mistr lektvarů se sebeúctou nespoléhá na práci s hůlkou.“
„A nechte mě odejít!“ dodal, „teď mě pusť, já brzo budu tu, a pak se ptej, co srdce ráčí.“
Pak se ztratil v krbu – a i když už byla málem nemocná z Fausta, musela přiznat, že verš to byl příhodný.

V úterý po Halloweenu, při večeři, Hermiona vzhlédla od talíře s polévkou a spatřila přilétat svoji zlatohnědou sovu k učitelskému stolu. V pazourech měla obálku. Byl to neobvyklý pohled, a nejenom proto, že poštu dostávala zřídka (kluci to nepochybně mysleli dobře, ale byli to nakonec jenom kluci). Archimedes, její dárek k sedmnáctým narozeninám, bydlel u Hermioniných rodičů již několik let – pro případ, že by ji potřebovali zastihnout v práci. Než přišla do Bradavic, ani jednou ho nepoužili, a od doby, co tu byla, poslali jí jenom dva dopisy, z toho jeden byl ve skutečnosti balíček s cukrlaty. Oba její rodiče měli až zábavně rezervovaný postoj k soví poště.
„Ahoj kamaráde,“ řekla něžně, jednou rukou drbajíc Archimeda po jeho strakaté hlavě a druhou sahajíc pro kousek toastu. „Chyběla jsem ti?“
Odvrátil hlavu od nabízeného toastu – vybíravý ptáku – a spustil list do jejího klína.
„Dobře, dobře,“ zasmála se, otevírajíc obálku. Úsměv ji ale z tváře zmizel, když dočetla krátkou zprávu, napsanou na jediném kusu papíru.
Drahoušku – maminka je nemocná. Nevíme, co se děje. Přijď domů jestli můžeš, rovnou do Kingstonovy nemocnice, je-li to možné.
„Slečno Grangerová,“ promluvil na ni Snape přes celý stůl a vytrhl ji tak ze zděšeného transu. „Co to je?“
„Musím se ihned dostat do Surrey,“ odpověděla a vyskočila se židle, mačkajíc v ruce dopis. „Prosím, profesore, obejdete se beze mne dnes v noci?“
Zamračil se nad výběrem jejích slov, počkal, než se dostala až k němu a vyškubl jí zprávu z ruky. Jeho zachmuření se prohloubilo. „Nedovolím vám jít – „
„Profesore!“ vykřikla konsternovaně.
„ – samotné,“ dokončil. „Nepochybně byste se zmrzačila.“
„Děje se něco?“ zeptala se McGonagallová, když přerušila svojí rozmluvu s Prýtovou.
„Její matka je v nemocnici,“ řekl Snape stroze a postavil se. „Vyprovodím ji tam a vrátím se.“
„To není – „ začala Hermiona.
„Výtečný nápad, Severusi,“ souhlasila McGonagallová a přetnula tak jakýkoli Hermionin pokus o námitky. „A dejte mi vědět, kdybych nějak mohla pomoct,“ obrátila se na svoji bývalou studentku.

Za necelých pět minut se mistr a jeho žačka dostali na hranici školních pozemků – jejich šaty překrývalo něco, co připomínalo mudlovské nepromokavé pláště.
„Je zajímavé, že mě necháte přeměnit naše oblečení, ale myslíte si, že nejsem schopná se přemístit,“ řekla rozčileně, strkajíc hůlku do jedné z kapes a cítíc v sobě zvedající se vlnu hysterie. „Vy prostě nevěříte, že se vrátím, že ano? Ach, ano, jak jinak! Nenávidím vás tak moc, že předstírám, že mi umírá matka, abych se od vás osvobodila!“
„Uklidněte se,“ zasyčel a namířil na ni svoji hůlku, „a myslete na nemocnici. Legilimens.“
Trvalo to jenom chvíli. Pak ovinul svoji ruku kolem jejího pasu a oba se octli v oslepujícím víru. Když Hermiona přišla k sobě, stáli v malém lese poblíž prosklené budovy, která osvětlená ve tmě připomínala maják.
„Musíte na oddělení akutní medicíny,“ řekl jim recepční uvnitř. „Je to šesté poschodí, pravé křídlo.“
Snape ji nasměroval k výtahu a následoval ji dovnitř. „Už můžete odejít,“ řekla, a silou zabodla svůj prst na tlačítko 6.
Překřížil ruce a neřekl nic. Když se dveře otevřely a odhalily nemocniční ruch, byla příliš zaměstnaná hledáním svých rodičů, než aby se starala o lidský stín za svými zády.
„Tati,“ vydechla s úlevou, když ho našla. Pak se na něj podívala lépe a strach se vrátil. Zhroucen na nepohodlně vyhlížející židli, v jedné z mála téměř prázdných chodeb, byl ztělesněním vyčerpání, tmavé kruhy pod očima podtrhovalo několikadenní strniště.
„Díky bohu,“ zamrmlal a vstal, aby ji objal. „Nikdy nevím, jestli tě ten pták najde.“
„Máma?“ zeptala se přímo, hlas se jí zadrhl.
„Spí. Je to zápal mozkových blan – před pěti minutami přišly pozitivní výsledky biopsie. Necítila se dobře celý týden, ale trvala na tom, že je to jenom chřipka, a odmítala jít k doktorovi. Pravděpodobně to chytla od některého z pacientů.“
„Znamená to – ?“
„Myslí si, že bude v pořádku,“ řekl a poprvé se na ni usmál. „Bude to chvíli trvat, ale přišli jsme včas.“
„Můj bože!“ zvolala, když si náhle připomenula své omezené vědomosti o předmětné infekci. „Ale meningitida je v prvních dnech velice nakažlivá, pokud vím – jak si na tom?“
„Udělají mi test,“ odvětil, a neurčitě si přejel rukou po svých nakrátko ostříhaných vlasech. „Poslouchej, drahoušku, na tom nezáleží. Ještě před několika hodinami jsem si myslel, že tvá matka možná zemře – ti doktoři se zmínili o všech příšerných scénářích – rád si i něco odtrpím, hlavně když vím, že ji neztratím.“
„Ach, tati,“ řekla a znovu jej objala. „Chyběli jste mi, oba. A mrzí mě, že mě domů přivedlo právě tohle.“
„No, varovala si nás, že nebudeš moci odejít dříve než za tři roky,“ poplácal ji po rameni. „Ten tvůj profesor musí být zcela bez srdce.“
„Ehm… když o něm mluvíme, tohle je – „
Obrátila se, aby ho představila a zjistila, že Snape je pryč.
„Ano?“ otázal se její otec.
„ – je… ten pravý čas jít za mámou, možná je už vzhůru, co říkáš?“ a pomyslela si, že se může stejně dobře vrátit i sama.

Helen Grangerová ležela v posteli tak intenzivně bílé, že i kov byl natřen stejnou barvou. Po jejích stranách byly rozloženy židle. Spolu s otcem se na ně usadili, a chvíli spolu tlumeně rozmlouvali, než upadli do ospalého ticha. Hermiona nepřítomně hleděla na svoji matku, která vypadala téměř jako vždy, jen bledší – samozřejmě nepočítajíc skutečnost, jak pro ni bylo nepřirozené být tak zticha a bez hnutí.
Hermiona se maličko zazubila, přemohlo ji dojetí nad oběma rodiči: energická a upovídaná divoženka a praktický muž, který ji miloval. Byla tak ráda, že je nezasáhl boj s Voldemortem, napadlo ji náhle, a zachvěla se. Ubohý Harry.
„Jak dlouho můžeš zůstat?“ zeptal se otec a přerušil tak její rozjímání.
„Dlouho ne, obávám se… Profesor Snape očekává, že se brzy vrátím,“ odvětila a otočila se na židli, aby se podívala na hodiny – zmiňovaný čaroděj zrovna překračoval práh dveří.
„My o vlku,“ zamrmlala.
„Slečno Grangerová,“ řekl a pokynul hlavou, ale zastavil se až u jejího otce. „Pane Grangere, jsem Severus Snape. Navrhuji vám probudit vaši ženu a dát jí tohle – a vy byste si měl vzít druhou kvůli prevenci.“
S cinknutím položil dvě lahvičky na stolík u postele.
„Lektvar?“ zeptal se Hermionin otec, a pak snížil hlas: „Jste si jist, že“ – přelétl pohledem na Hermionu, očividně se nechtěl dotknout profesora, a tím i její profese – „er – je to bezpečné?“
„Mělo by být,“ odpověděl Snape. „Dělala ho vaše dcera.“
Hermiona zamžikala, na moment naprosto vyvedena z míry. Poté ze sebe vypravila: Zadržovač infekce?“
„Bod pro Nebelvír, slečno Grangerová.“
„Ach,“ zasténala a složila hlavu do dlaní. „Proč mě to nenapadlo?“
„Zjevně,“ zarazil se, „jste zapomněla, že jste čarodějka.“
O deset minut později se Helena Grangerová probudila a požila obsah ampulky. Vzápětí s poznámkou, že se cítí mnohem lépe, poděkovala.
„Netušila jsem, jaká je tvá práce důležitá,“ řekla, ležíc pohodlně opřená o polštáře a široce se usmívajíc. „Myslela jsem si, že pracuješ na přípravcích do domácnosti – moje dcera, výzkumnice v medicíně!“
„Mami, já to nevynalezla, jenom jsem následovala instrukce.“
„Tak farmaceutička,“ nenechala se odbýt paní Grangerová, culíc se nad reakcí své dcery. „Nemusíš se bát, že se budu chlubit našim nesnesitelným sousedům. Ale mám právo být na tebe hrdá, není tak, profesore Snape?“
„Nepochybně,“ odpověděl a s neskrývaným potěšením se bavil Hermioninými rozpaky. „Nyní, slečno Grangerová, očekávám vás v Bradavicích přesně v osm ráno…“ – to je víc, než mohla doufat – „v pondělí.“
Zírala na něj v absolutním šoku. „Ale – známkování…“ vykoktala, neodvažujíc se načít druhé, mnohem ožehavější téma.
„Nějak si bez vás poradím,“ řekl suše a vypochodoval z pokoje.
„Hermiono,“ promluvil její otec s hraným odsouzením, „není tak špatný, jak si říkala.“
„Věř mi – je.“
„Tohle bylo od něho ohleduplné, to musíš uznat,“ dodala Hermionina matka a vyhrnula si rukávy, aby si prohlédla ruce. „Ach, miláčku, vyrážka je taky pryč! Jaká škoda, že to nemůžeš prodávat i mudlům.“
„Jsem si jistá, že byl jenom – počkej, cos to řekla?“
„Že je mi líto, že to nemůžeš prodávat. Antibiotika tomu nesahají ani po kotníky.“
„Chutná to hůř, ale zase je to účinnější!“ řekl její otec žoviálně.
„Ach! Práce!“ zvolala paní Grangerová v náhlém rozrušení. „Jacku, komu jsi řekl, aby převzal naše pacienty?“
Hermiona ještě nestihla strávit nečekanou změnu tématu, a tak hovoru naslouchala jen s minimální pozorností.

[ria]

Dneska jsem byla nejaka pilna ...
_________________
Fake It Till You Make It.

[Hanny]

Teda já mám ve všech ff BN strašné mezery, ale ff na téma HP, to je novinka . Rio, vidím, že bez HP nemůžeš být a já, že jsem tak zvědavá začínám číst, protože vůbec nevím, co si pod tím mám představit. Rio, jsi pilňucha a jdu pilně číst.

[ria]

No, Hanco, zkusit se ma pry vsechno ... Tak s vervou do toho .
_________________
Fake It Till You Make It.

[amargonka]

Tak četla už jsem sice včera, ale ještě jsem nepochválila. Překlad jako obvykle výborný Tenhle dílek mám taky moc ráda Snape je tu prostě úchvažasný (nevím už od koho jsem pochytila tohle slovo, ale prostě vyjadřuje mé nadšení nad Snapeem ), já ty jeho typicky suché ironické hlášky baštím, tahle je obzvlášť vypečená: „Byl někdo zabit?“ zeptala se zdrženlivě. „Ne!“ zaprskal, „Ale jenom proto, že ty dvě zatracené Weasleyovic kopie utekly dřív, než se mi dostaly do rukou.“

[ria]

Kapitola 9 – Lektvary pro všechny

Helen Grangerovou propustili z nemocnice následující ráno - ošetřující lékař prohlásil, že její případ zřejmě není tak vážný, jak si původně myslel. Celá rodina tak strávila tichý ale příjemný víkend v pohodlí domova. Vyrůstajíc v blahobytném Richmondu nad Temží – v jednom z lacinějších domů, přirozeně – prožila Hermiona relativně bezproblémové dětství, přerušované jenom příležitostnými zvláštními událostmi, které začaly, když jí bylo přibližně devět let.
Poklidný život poblíž řeky, který byl v ostrém kontrastu s nadcházejícím obdobím totální války se Zlem, dnes Hermiona dokázala ocenit právě pro jeho normalitu. Ach ano, nejprve byla šťastná pokaždé, když jej mohla opustit pro zázraky magie, a litovala svoje každoroční letní návraty. Ale s tím, jak její nově osvojená kultura povstala po Voldemortově smrti stejně anti-mudlovsky naladěná jako předtím, konečně si uvědomila, že její původní svět má některé nepřéhlednutelné přednosti - v porovnání s kouzelnickým světem, kde se na jakoukoliv změnu pohlíželo s podezřením. Nastěhovala se do mudlovského bytu a zařídila ho v mudlovském stylu, se vším vybavením, které čarodějové a čarodějky obvykle odmítali. Žila tak dvojím životem, mezi dvěma světy. Pokrok v magii za pomoci mudlovských vynálezů a myšlenek bylo ztracenou záležitostí, a už dávno jej odepsala. Pokusit se o opačný postup ji nikdy nenapadlo – až doteď. Lektvary pro všechny. Proč ne?
Byla páteční noc a Hermiona se přehazovala na posteli, obklopena vzpomínkami na své dětství. Nemohla přijít na žádný pádný protiargument. Nevěřila, že by to bylo, přísně vzato, nelegální. Obešlo by se to bez zaklínadel na mudly nebo mudlovské předměty - jednoduše by připravila účinný odvar a nabídla jej k prodeji. Pečlivým utajením klíčových kroků by nehrozilo žádné riziko prozrazení kouzelnické světa. Když se nad tím zamyslela, pochybovala, že by Ministerstvo bylo schopné vystopovat použití lektvarů, a jak jinak by se to dovědělo?
Největším problémem zůstávala výroba ve velkém. U Helvetia nevyrobila víc než půltuctu kotlíků naráz, a to byly jenom jednoduché odvary – žádné medicínské přípravky. Čarodějové se nikdy nepokusili mechanizovat přípravu lektvarů – za pomoci magie ani jinak – kouzelnická komunita byla relativně malá, nebylo to potřeba, a také chyběla touha zkoušet nové postupy. Hermioně bylo jasné, že pro velkovýrobu je nevyhnutelné používat zaříkadla. Zajímalo by ji, jestli by jí Penelopa Clearwaterová, která převzala místo po smrti profesora Kratiknota, byla ochotná pomoci.
Nakonec tu byla ještě otázka mudlovského farmaceutického práva. Neměla ponětí, jestli by byla s to splnit podmínky, které se k výrobě a prodeji léčivých produktů vztahovaly - bez vysvětlení, proč právě ona a nikdo jiný, dokáže ingredience smíchat tak, aby fungovaly. Byla to očividně oblast určená k detailnějšímu studiu.
Když zvažovala vhodné druhy lektvarů, Životabudič byl první, který ji napadl. To by mohl být strhující úspěch - odvar spolehlivě léčící běžné nachlazení. Musela by si trošku pohrát s jeho vedlejšími účinky – průměrného spotřebitele by s největší pravděpodobností vyděsila pára z uší, ale po tolika letech studia dobře věděla, že šlo spíše o předvádění – méně kubánského pepře by jistě pomohlo. Dalším úkolem, který se sám nabízel, byla úprava odporné chuti…
Bez diskuse, tohle by byla její práce snů. Výzkum – ověření. Vylepšení – ověření. Už žádné komandování… A nepříjemná nebyla ani představa, že by na tom mohla slušně vydělat. Otočila se na bok – proč se necítí dobře ve své staré posteli? – a s uspokojením si sama pro sebe poznamenala, že dle úmluvy nebyl žádný důvod Snapeovi objasňovat svoje budoucí plány.

„Od června jsi Harryho ani Rona neviděla, že ne?“ Její matka se právě vyžívala v pečení hromady ovesných sušenek – jediného případu, kde vzala na milost cukr – a Hermiona u toho střídavě pomáhala a „ochutnávala“ ze sladkých příměsí.
„Mmmm-hmmm,“ přikývla huhňavě a polkla.
„Musíš se cítit strašně osamělá na tom hradě, když tam není téměř nikdo v tvém věku.“
„No, ani ne,“ začala Hermiona pomalu - nad tímto aspektem svého pobytu v Bradavicích nikdy předtím neuvažovala, „asi jsem příliš zavalená prací. Buď pro profesora Snapea opravuji studentské práce, nebo si čtu – ach, mami, nevěřila by si, co má za knihovnu! – nebo děláme spolu na lektvarech.“
A taky na jiných věcech… k čertu s ním.
Její matka ji obdarovala jedním ze svých výmluvných úsměvů, typu připrav-se-na-škádlení, a strčila pekáč se sušenkami do trouby. Pak spustila: „Nezamilovala ses nám do toho profesora, že ne?“
„Mami!“ vyjekla Hermiona pohoršlivě, ačkoli ne z důvodu, který by pravděpodobně očekávala její matka. „On je úplně – chci říct, kdybys ho znala – zatraceně, o tomhle se s tebou odmítám bavit, nejsem do něho zamilovaná. A nikdy v životě nebudu.“
„Mmmm-hmmm,“ přikývla její matka, usmívajíc se tak zeširoka, že Hermiona nemohla, než se začít smát. „Ach, to je zvuk pro moje bolavé uši! Když jsi tu byla naposled, vypadala si tak… deprimovaně. Čekala jsem, že budeš radostí bez sebe, že se ti ho nakonec povedlo přesvědčit. Tak jsem teď zvědavá, jestli za tím není něco víc.“
Hermiona jí nabídla poloviční pravdu o tom, jak byla tehdy jenom nešťastná z toho, že bude na dlouhé tři roky odloučená od všech, které miluje.
„A teď si šťastná?“
„Víc než jsem čekala,“ odpověděla opatrně, a nebyla to lež.

Po brzké večeři – a sušenkách – jí rodiče přesvědčili, aby strávila zbývající hodiny své neplánované dovolené návštěvou přátel. „Jen běž, jsem zdravá jako rybička,“ prohlásila nekompromisně její matka, když chtěla Hermiona protestovat. „Velice příhodné, mít v rodině čarodějku.“
„Pokusíme se ti psát častěji,“ doplnil její otec. „Jen to chvíli trvá, zvyknout si na posílání listů po ptákovi.“
„Archimédes se chová trochu přezíravě,“ zašeptala paní Grangerová. „Přísahala bych, že se na nás dívá spatra.“
„Myslím, že se jenom nudí,“ zasmála se Hermiona a políbila oba rodiče. „Poštovní sovy jsou hrdé na svoji práci – třeba má jenom vztek, že není nijak užitečný.“

Pak vyšla z domu, zahnula za nejbližší roh a přemístila se do Godrikova dolu - nejdříve se rozhodla pro Harryho chatu. Když vešla, zjistila, že není sám – našla ho s Ronem, Ginny a dvojčaty.
„Er – dezinfekce Doupěte?“ zeptala se, pošklebujíc se na celé osazenstvo.
„Mionóóó“ vykřikl Ron, vyskočil z gauče a sevřel ji v náručí. Vzápětí stejně rychle skočil zpátky. „Proč si nám neřekla, že se stavíš?“
„Nevěděla jsem to,“ odvětila a vylíčila situaci.
Fred – teď již snadno odlišitelný od George, díky jizvě z poslední bitvy, která se táhla přes celou lícní kost– vypravil ze sebe několik významných zvuků a namířil na ni prst. „Buď opatrná – Snape si s tebou očividně hraje. Předstírá laskavost, aby…“
Otevřela ústa, aby ho usadila, ale Harry ji předběhl.
„Urgh, Frede, zvedá se mi z tebe žaludek. Přidej se k nám,“ obrátil se na Hermionu, „právě jsme chtěli začít s Hady a Lvy. Už jsme to rozložili.“
„Všichni jsme tady, protože rodiče odjeli o letošním výročí na dovolenou,“ vysvětlila jí Ginny, když začali hrát. „Harry byl pověřen vařením – „
„Ke škodě nás všech, když už jsme u toho,“ zamručel George.
„Hej, bylo to jenom malinko přičmoudlé,“ ohradil se Harry. „Docela se zlepšuji.“
Hermiona si v duchu poznamenala, aby mu koupila k Vánocům kuchařku, a nahlas změnila téma hovoru.
„Myslíte, že bych mohla mít problémy s Ministerstvem, když jsem dala lektvar svým rodičům?“ zeptala se, a doufala, že to znělo dostatečně nonšalantně.
„Jasně, že ne,“ odpověděl Fred. „O lektvary se nezajímají – že jo, Georgi?“
Druhé dvojče se samolibě usmálo, a založilo si ruce za hlavu. „Proto je naše podnikání taková psina.“
Tak jeden problém bychom měli…
Harry ji o několik hodin později nabídl nocleh, ale Hermiona odmítla - byla již unavená spaním v nepohodlných postelích.

Bylo to absolutně nepochopitelné, ale vrátila se do Bradavic o devět hodin dříve než musela. Po krátkém vnitřním boji, jestli zůstat u sebe, nebo jít za Snapem, ji napadlo, že to myslel dobře, když ji vyprovodil do nemocnice a pomohl jí. Našla ho v koženém křesle u krbu, a její překvapivý návrat ho na chvíli vytrhl ze špatné nálady.
„Strávila jste s panem Potterem příjemný večer?“ zeptal se tiše, když se vzpamatoval z jejího náhlého příchodu.
Zatraceně, ten mizera nad ní musel udělat stopovací kouzlo, když byli v nemocnici. Ó, jak milé od vás, profesore.
„Ano, byl to pěkný večer,“ odvětila a zkřížila ruce. „Vyhrála jsem jedno kolo Hadů a Lvů, dala si čaj a poslouchala Rona při líčení pozoruhodných Ginniných výkonů u Kudleyských kanonýrů .“
Přimhouřil oči, ale – když na tom zjevně neshledal nic podezřelého – zůstal zticha.
„Víkend s rodiči byl báječný,“ pokračovala. „Nakonec mi navrhli, aby se podívala ještě za Harrym a Ronem, tak jsem to udělala. Je mi líto, že máte o mně tak nízké mínění a očekával jste, že mě budete muset zpátky dotáhnout násilím.“
Prudce se obrátila a zmizela v krbu. Později si vztekle vyčistila zuby – žádná výhra pro její dásně – a hodila se na postel. K sakru, tahle matrace taky nebyla nejpohodlnější.
Byla zcela vzhůru, když se o půl hodiny později objevil v její ložnici Snape.
„Přiznávám, že mě to napadlo,“ řekl škrobeně. Chvíli jí trvalo, než pochopila, že pokračuje v jejich dřívější konverzaci jakoby nic.
„Stále mě máte pod palcem, a moc dobře to víte, i bez magie,“ vyplivla na něj. Ale znala ho už dost dobře na to, aby poznala, že se přišel omluvit, i když se to obešlo bez skutečného omlouvání. Trochu ji to obměkčilo a tak dodala: „Mimo to – dala jsem své slovo, a bez ohledu na nechuť, kterou cítím k předmětu našeho ujednání, mé slovo platí.“
„Finite Vestigatem,“ zamrmlal, a mávl hůlkou jejím směrem, aby zrušil stopovací kouzlo.
„Můžete zůstat, jestli chcete,“ řekla potichu.
„Vraťte se se mnou.“
Nebyla to vpravdě prosba, ale neřekl to ani jako příkaz. Nabídl ji ruku.
„Fajn,“ povzdechla si a přijala.
A s nemalým podrážděním si uvědomila, ležíc v jeho posteli, přimáčknutá k jeho hrudi, že se konečně cítí pohodlně.

[ria]

Kapitola 10 – Dva svrčky* paní ředitelky

„Čaj?“
„Děkuji vám, er – Minervo.“
„Co se týče mého jména, vidím, že ani po šesti měsících jste výrazněji nepokročila,“ poznamenala ředitelka se šelmovským úsměvem a nasměrovala začarovaný čajník spolu se šálkem před Hermionu. Pak se pohodlně usadila v rozměrném křesle, které kdysi patřilo Brumbálovi.
„Vlastně je to pět měsíců.“
McGonagallová se opět usmála a usrkla si ze svého šálku. „Severus říkal, že je vaší matce lépe.“
„Ano, zčásti je to i jeho zásluha,“ přiznala Hermiona trochu zdráhavě.
„To bylo od něj velmi… pozorné,“ řekla McGonagallová a zvedla obočí. Hermiona musela přemoct úsměv nad tímto nebelvírským pokusem o zmijozelskou prohnanost.
„Myslím,“ odpověděla s předstíraným nepochopením, „že se obával, že žalem zroněná studentka by nebyla způsobilá pokračovat v práci.“
McGonagallová odložila svůj hrnek s věcným cinknutím. „Já si myslím, že Severus není dostatečně způsobilý jednat v situacích, kde by mohl být odmítnut.“
Tolik mazanosti najednou.
„Er…“ zadrhla se Hermiona a upřímně si přála, aby bylo možné přemístit se v areálu školy.
„Jelikož ho znám od dětství, myslím, že můžu zodpovědně říct, že se o vás zajímá.“
Ó můj bože. Minerva McGonagallová, dohazovačka. Hermiona velice pomalu dopíjela čaj, a přitom se snažila posbírat všechny svoje síly na neblaze se vyvíjející konverzaci. Pak si uvědomila, že její bývalá vedoucí koleje má zčásti pravdu: zajímá se o ni – představuje pro něj nanejvýš vhodný objekt sexuálního uspokojení.
„Nikdy bych si nepomyslela, že bych vás mohla šokovat do té míry, že ztratíte řeč,“ pokračovala McGonagallová.
„Jestli jsem to pochopila správně, orodujete pro… vztah?“
„Jsem přesvědčená, že vy byste se k němu hodila.“
„Možná, ale velmi pochybuji, že to je to, o co tady jde.“
„Byla byste překvapená,“ řekla McGonagallová, a jestli zaslechla Hermionino tlumené „ani moc ne,“ nedala to najevo. „Vás znám také skoro celý život a neunikl mi váš způsob jednání s opačným pohlavím. Výsledky na zmiňovaném poli však zdaleka nejsou tak působivé jako na poli akademickém.“
„Byla jsem teenager!“ zabreptala Hermiona.
„A od té doby, co jste opustila Bradavice? Nechte mě hádat: měla jste moc práce.“
Hermiona, červená až po kořínky vlasů, odvrátila pohled. Zoufale se snažila soustředit na částečky prachu třpytící se v odpoledním slunku, které pronikalo do ředitelské pracovny mozaikovým oknem.
„To, co potřebujete,“ nenechala se odradit McGonagallová, „je někdo, kdo se nebude cítit ohrožen vaší inteligencí – někdo chytřejší, nebo minimálně zkušenější než vy. Někdo, kdo bude pro vás neutuchající výzvou. Potřebujete někoho, s kým budete moci sdílet svou profesi, jinak bude pro vás práce vždy na prvním místě. Někoho, kdo rád diskutuje, stejně jako vy. A ze všeho nejvíc potřebujete někoho, kdo dokáže snést váš sklon k dominanci – ano, moje milá, jste panovačná.“
Nesmíš… proklet… ředitelku…
„Dýchejte, Hermiono… šikovné děvče,“ usmála se na ni McGonagallová a klidně si upila další doušek čaje.
„Když to shrnu, a dejme tomu, že všechno, co jste řekla, je pravda, a že v první řade potřebuji – kohokoliv,“ promluvila Hermiona, když se jí povedlo potlačit nutkání vytáhnout hůlku. „Co vás vede k domněnce, že profesor Snape je vůbec schopen něčeho jako láska? Podle mě je to ten nejsobečtější muž, jakého jsem kdy potkala.“
McGonagallová se na ni pronikavě zahleděla a tváří ji prolétl nepatrný stín. „Je něco, co bych měla vědět?“
Nedrží tě už žádná magie – ani jen právní ujednání, byl to pouhý slib… Řekni jí to, řekni! No tak, Grangerová, do toho!
Panebože!
„Ne,“ řekla rozladěně. „Nic.“
Ředitelka pevně sevřela rty, a pak je zase otevřela, aby Hermioně poskytla poslední nechtěnou moudrou radu toho odpoledne: „Jestli jsou Severusovy egoistické tendence zjevnější než jeho šlechetnost, troufám si říct, že je to i proto, že tak zřídka získal cokoliv – malé nebo velké – o co v životě opravdu stál.“

Hermiona se na zbytek odpoledne vytratila do Astronomické věže. Seděla na podlaze opřená o studenou kamennou zeď a uvnitř ní to vřelo. Panovačná?! Dominantní?! Nemohla se rozhodnout, co ji rozčiluje víc: jestli to, že zrovna McGonagallová rozebírala její milostný život, anebo to, že v něčem možná měla ta zatvrzelá stará panna pravdu.
Ale ona přece NENÍ panovačná, zatraceně!
A když si vzpomněla na doporučovaný předmět jejího romantického zájmu, nebyla s to pochopit, jak ji McGonagallová mohla s takovou nonšalancí přemlouvat k tak očividně nerovnému vztahu. Vypadalo to, že Snape nakonec nezveličoval, když tvrdil, že podobné praktiky mezi mistry a žáky jsou společensky akceptované – existuje v kouzelnickém světě vůbec něco, co by bylo oproštěno od té chorobné mocenské nerovnováhy?...
Tohle ale nebylo ani zdaleka to nejhorší, ó ne. Jak se vůbec odvážila - jakým právem se v ní snažila vzbudit pocity viny nebo lítosti k člověku, který si zcela vědomě a hanebně ukradl to, o čem si myslel, že jinak nemůže mít?
Rozzuřená Hermiona se trpce pousmála, když si v hlavě zrekapitulovala uplynulých 24 hodin. Bylo to jak zlý vtip, ale za tu krátkou dobu měla tu čest vyslechnout si od tří lidí, že by ji a Snapea mohlo vázat něco víc než-li pracovní vztah. Její křivý úsměv se ještě o poznání prohloubil, když si představila, jak by asi všichni reagovali, kdyby jim řekla pravdu. A ačkoli nemohla zcela vysvětlit, proč přistoupila na dodržování nové smlouvy, i přesto to pro Snapea vypadalo zatraceně bledě. Její matka by jí celkem jistě nedovolila se sem vrátit. Harry a Weasleyovi by nepochybně zosnovali rafinovanou pomstu, a to velice brzkou. A McGonagallová, Snapeova zanícená obhájkyně? Hermiona by dala krk na to, že by ho odsoudila – možná i vyhodila.
Tak proč nikomu nic neřekla?
Tupě zírala na pavučinu v protilehlém horním rohu stropního oblouku a intenzivně pátrala po odpovědi. Když jí to konečně došlo, měla sto chutí otřískat si hlavu o chladný kámen.
Protože jsem ho chtěla chránit. Jsem zatraceně pitomá, tak proto.

Hermiona bezděčně zaregistrovala aktivování ochranného kouzla, které udělala nad klenutými vstupními dveřmi, jelikož nechtěla, aby ji tady vyrušovali potulující se studenti. Zrušit jej mohla jedině způsobilá dospělá osoba. Zasyčení svědčící o prolomení bariéry ji vrátilo do přítomnosti, i když ne zcela ke smyslům.
„Slečno Grangerová,“ promluvil k ní hlas, který chtěla slyšet ze všech nejméně, a spatřila Snapea, jak si zastrkuje hůlku zpátky do rukávu. „Dal jsem vám volno na celý dlouhý víkend, a vy mi oplácíte poflakováním se po hradě hned první odpoledne, co jste se vrátila. Počítejte s tím, že se o tom zmíním ve vaší závěrečné zprávě.“
Nemusela být génius, aby si domyslela, proč za ní přišel až sem. Možná to bylo na něj trochu brzy, na druhé straně, uplynulo už pět dní, co měl svoji poslední příležitost. Přitáhla si kolena blíž k sobě, opřela si o ně hlavu, a naslouchala šustění látky o kámen spolu s tím, jak se k ní přibližoval.
Pak uslyšela dobře známý trpitelský povzdech a Snape ji přitiskl rameny ke zdi, aby ji tak přinutil se něj podívat. „Stalo se něco vaší matce?“
Hermiona slabě nesouhlasně pokynula hlavou.
„Stalo se něco vám?“
Vypravila se sebe nepatrné nešťastné odfrknutí.
„Ach, už rozumím,“ řekl tichým zlověstným hlasem a přejel jí palcem přes spodní ret. „Po 72 hodinách na svobodě, nemůžete snést, že vás opět poutají řetězy.“
Myslel to samozřejmě ironicky, nikdy předtím ho netrápilo, jestli ji něco netrápí. Ale, i když to nebylo zcela přesné, v podstatě měl pravdu.
„Doporučuji vám nepokoušet se cokoliv mi vyčítat,“ překřížil si ruce na prsou. „Neuspějete. Nejsem ochoten vzdát se jakýchkoliv svých dalších práv. Už jsem byl více než velkorysý.“
Jelikož ji už nepodepíraly jeho ruce, hlava jí propadla zpátky mezi hrudník a kolena.
„Když uvážím, že jste mi svěřila totální kontrolu nad svým životem,“ dodal do tíživého ticha, „jsem přesvědčen, že jsem po vás žádal relativně málo.“
Málo. Skutečně. Ale… možná to byl ten problém, napadlo ji, zírajíc na své boty. Kdyby žádal víc, kdyby byl nesnesitelně krutý, nebyla by v téhle bryndě. Chtěla ho chránit – dobrý bože, to bylo zatraceně špatné znamení. Zachvěla se.
„Slečno Grangerová, je pro vás velice nepřirozené zůstávat tak dlouho zticha, když pominu okamžiky, kdy spíte, nebo čtete,“ prohodil úsečně. „Řekněte něco.“
V duchu si poznačila, shledávajíc v tom i špetku humoru, že musí mlčet o mnoho častěji.
„Možná by vás mohlo zajímat,“ zamručel a sesunul se na kamennou podlahu asi o metr nalevo, zády se opírajíc o zeď, „že jsem měl dokonale ohavné odpoledne.“
Neúspěšně se pokusila potlačit uchechtnutí.
„Jsem moc rád, že se bavíte. Máte vůbec představu, jak nesnesitelné je vydat zcela jasný příkaz celému šestému ročníku tůpců, aby nepřidávali kořen Asfodelu před švábíma očima, a pak s hrůzou sledovat, jak to třetina z nich opravdu udělá?“
„Ach ano,“ pokračoval, když zachytil známku zájmu v jejích očích, „bylo to velkolepé. Sežehnutý strop hned v několika místech, než se mi povedlo uhasit všechny plameny.“
Vyčítavě zvedla obočí, připomněla si vlastní hodinu lektvarů v šestém roce, kdy jen tak tak odvrátila podobnou katastrofu s Nevillem – který, jak se překvapivě ukázalo později na výsledcích NKÚ, byl v lektvarech docela dobrý, ale ve Snapeově přítomnosti totálně rozviklaný.
„I kdybych výslovně neřekl, proč musí přijít kořen Asfodelu až posléze, výsledek by byl stejně neomluvitelný,“ řekl nevrle, jako kdyby jí četl myšlenky, ale spíše to byl závěr vyplývající z dedukce než-li z použití Nitrozpytu.
Už více nedokázala vzdorovat: „Ubohý pronásledovaný profesor,“ zašeptala škodolibě.
„Beru to zpátky,“ zaklonil hlavu a zavřel oči. „Nic neříkejte.“
Několik minut seděli beze slov. Hermiona se pokoušela vyvolat svůj předchozí vztek – jako účinnou psychologickou ochranu – ale zjistila, že se kamsi vytratil.
„Používá vaše matka nějaké mudlovské prostředky na vlasy?“ zeptal se zčistajasna a vytrhl ji tak ze zamyšlení.
„Er… co? Ne. Proč?
„V nemocnici se mi zdálo, že je má rovné.“
„To ano.“
„Tak po kom jste zdědila… tohle?“ vzal to do ruky jeden pramen jejích kudrnatých vlasů a zlehka ho v prstech natáhl.
Přidušeně se zasmála. „Po mém otci samozřejmě. Proč myslíte, že je nosí ostříhané tak na krátko?“
„Hmmm,“ pronesl neurčitě, sklouzl prsty na konec pramene, a když ho pustil, pozoroval, jak se zpátky svinul a zmizel v husté hřívě.
„Taky bych to mohla udělat.“
„Ne.“
„Nemůžete mi to zakázat,“ řekla, potěšená, že má taky jednou navrch.
„Nepochybně byste vypadala legračně.“
„Nepochybně,“ zazubila se. „Taková škoda, a zdá se, že teď jsem přímo ztělesněním půvabnosti.“
Přimhouřil oči a zeptal se: „Co za to chcete?“
„Zrušte tu smlouvu.“
Významně si odfrkl. „Slečno Grangerová, vaši schopnost vyjednávat jste dotáhla téměř k dokonalosti."
Chvíli přemýšlela, a pak si uvědomila, že není nic jiného, co by jí mohl dát. „Budu shovívavá,“ odpověděla. „Nic za to nechci.“
„Nic, co je cenné,“ řekl podezřívavě, a brada mu klesla k hrudi, „není zadarmo.“
Tak zřídka získal cokoliv – malé nebo velké – o co v životě opravdu stál.
Ve snaze překonat nepříjemnou vlnu emocí, lehce pronesla: „Vítejte ve světě za hranicemi Zmijozelu, profesore.“
„Jak bizarní a nelogické místo,“ řekl kysele. „Mohli bychom už vypadnout z téhle zatracené věže? Vy, zdá se, můžete sedět na té studené dlažbě bez následků, ale moje tělo je o téměř dvacet let starší než to vaše, a kromě toho - stejně bude brzy večeře.“

Takže sem za ní nahoru nepřišel kvůli – Hermiona si náhle uvědomila, že se železnou pravidelností pobývala v jeho knihovně, když se vracel z vyučování - musel se podivit, kam dnes zmizela. Není snad pravda, že se do jeho pokojů prakticky přestěhovala? Trávila v jeho společnosti více času, než bylo nezbytně nutné a v podstatě se nescházela s nikým jiným.
„Takže?“ zeptal se nedůtklivě a opět se nad ní jednou tyčil. Nabízel ji ruku.
Přijala, a ulevilo se jí, když se jal k odchodu jen co byla na nohou.
„Nechci do Slavnostní síně,“ přiznala. Ani v nejmenším netoužila spatřit McGonagallová, a doufala, že Snape nebude chtít slyšet žádné vysvětlení.
„Já také ne. To nikdy. Ale narozdíl od jiných…, beru své povinnosti vážně.“
„Ach, jděte s tím někam. Nechodíte ani na snídani.“
„Jelikož někdo každé ráno mrhá mým vzácným časem a klade mi nekonečné otravné otázky.“
Hermiona zvažovala, která ze dvou možností byla zhoubnější pro její duševní zdraví: patřičně ho nenávidět a po třech letech odejít úplně svobodná, i když pravděpodobně zahořklá… anebo přestat bojovat proti tomuto podivnému druhu přátelství a riskovat zcela jiné citové problémy. Ach, ale čestně Grangerová – není to tak, že by ses do toho bastarda mohla zamilovat.
„Vykašlete se na povinnosti a pojďte se mnou dneska do kuchyně,“ navrhla nakonec.
Tohle nic neznamenalo, říkala si v duchu, jak spolu kráčeli prázdnými bradavickými chodbami. Kdykoliv ji vtáhl to postele, nadále si opakovala, že ji zneužívá a opovrhovala jím. Přes to všechno si jednoduše povolila mít ho ráda v těch zřídkavých momentech, kdy byl milý.
Příměří, pokrčila rameny.

* bronzové svrčky jsou nejmenším platidlem v kouzelnickém světě, ještě existují stříbrné srpce a zlaté galeony

[ria]

V tomhle pripade opravdu netusim, proc se kapitola jmenuje Dva svrcky pani reditelky... ale jiste to bude neco velice invencni a neotrele .
_________________
Fake It Till You Make It.