NEWFORUM

[miluška]

Zase som sa výborne pobavila, díky Marti


„Jinými slovy: Neříkal jsem vám to?“ promluvila a pokusila se usmát.
„Jsem tak rád, když mám pravdu,“ odpověděl.
skvelé

[ria]

Ja sa u toho tiez este stale vynikajuco bavim ... Aj ked uz nie dlho, zajtra sa dostaneme do polovice.
_________________
Fake It Till You Make It.

[ria]

Kapitola 14 – Lektvary a vytrvalost


„Myslel jsem si, že jste se rozhodla nechat té pošetilosti,“ řekl následující středu v laborce, poklidnost odpoledne z pobřeží Temže byla ta tam.
„To vy jste se rozhodl,“ odpověděla, pokládajíc prázdný kotlík na stůl. „Chci si vaši teorii ověřit, možná se zaklínadla dají použít víc selektivně.“
S hlasitým povzdechem se sesunul na nejbližší židli a začal listovat v novém vydání Všechno o elixírech. „Můžu doufat, že se to obejde bez exploze?“ zeptal se uštěpačně.
„Ochranné kouzlo vás zcela jistě spolehlivě ochrání,“ zamrmlala, a s trochou domýšlivosti shledala, že se o žádné nepokusil.
Pouhých pět minut jí trvalo vypracovaní nového plánu, ačkoli jeho realizaci odhadovala na celý další týden. Záměr byl prostý – připravovat lektvar za lektvarem postupným přidáváním dalších zaříkadel. Z 51 kroků část představovaly pozdržovací kouzla, o kterých Hermiona bezpečně věděla, že jsou v pořádku. Stále však zůstávalo 44 verzí Životabudiče - čím méně zaříkadel, tím delší příprava. Potěšilo ji, když první pokusný lektvar vyšel čokoládověhnědý.
Práce Hermionu zcela pohltila. Další úterý, na kontě s pětadvaceti účinnými Životabudiči, ji Snape kvůli obědu doslova vynesl z laboratoře. („Už tak jste hubená,“ zasyčel jí do ucha, a přehodil si ji přes rameno – byli v třetině cesty do Slavnostní síně, když se jí konečně povedlo usmlouvat, aby ji postavil na nohy.)
V pátek v poledne, nadále bez jediného neúspěšného pokusu, byla již otevřeně škodolibá. Snape přestal předstírat, že si čte a místo toho ji při práci zcela nepokrytě pozoroval – načež Hermiona poslala svůj podrobný rozvrh k šípku a rozhodla se pro finální test – použití všech zaklínadel najednou. Nejdřív se ale musela zklidnit, nebyla dalece nutkání použít k tomu zaříkadlo.
Když ani ne za půl hodiny dopadla na dno kotlíku i poslední ingredience, přistoupila ke stolu, vzala do ruky míchací tyčinku, ponořila ji do bublající směsi a míchala lektvar proti směru hodinových ručiček. Několik minut pak čekala – barva byla ukázkově čokoládová.
„To nic neznamená, dokud nezjistíme, jestli zůstala zachována i účinnost,“ promluvil Snape, naklánějíc se nad kotlíkem – jeho poněkud předimenzovaný nos byl zapíchnutý málem v odvaru.
„Ale no tak, profesore – „
„Lekce první, buďte tak laskavá.“
„Er – jste sobec a mizera?“
Vypadal trochu dotčeně - připadalo jí to zábavné, jelikož to sám již několikrát předtím přiznal. „Ne,“ řekl a narovnal se. „Nikdy nic nepředpokládejte. Zítra začneme s testováním.“

Trvalo to další týden – zatraceně dlouhý týden. Snape podrobil lektvar tolika zkouškám, že Hermiona vážně uvažovala, jestli vůbec někdy bude ochoten připustit, že pravděpodobný Životabudič je opravdu Životabudič.
„Proboha, co ještě?“ zeptala se v pátek, promrzlá a hladová. „Neměli bychom se taky zeptat Trelawneyové na jeho auru?“
„Profesorky Trelawneyové,“ zašklebil se na ni a vybral další ampulku elixíru z kovové přihrádky na svém stole.
„Ach, raději zmlkněte. Nesnášíte ji ještě víc než já.“
„Vy jste s ní nemusela strávit tolik času,“ řekl, „a na vaši otázku, co bude dál – tak tohle.“
Obratně lahvičku odzátkoval a na jediný doušek ji vypil až do dna.
„Profesore!“ vykřikla ohromeně. Měla všechny důvody se domnívat a věřit, že elixír nebyl škodlivý. Sama chtěla udělat finální test místo všech těch otravných hrátek s laboratorním vybavením. Ale, zatraceně, měla to být ona, kdo ho vyzkouší.
Snape nehybně stál, oči měl zavřené. A Hermiona si náhle uvědomila, že na rozdíl od příležitostného denního snění, ve skutečnosti nechce, aby se mu něco stalo.
Samozřejmě jenom proto, že otrávit Snapea by znamenalo, že se nikdy nedokončí své studium…
„Když hned něco neřeknete, jdu za madam Pomfreyovou,“ pohrozila.
„Gratuluji, slečno Grangerová.“ Otevřel oči, byly chladné a tmavé jako vždycky. „Zdá se, že jste izolovala tu část přípravy, která vyžaduje váš dotek.“
Její radostný úsměv pohasl, když si vzpomněla, že je u něj v učení – ačkoli to nic neměnilo na její budoucí kariéře, přesto ji to popudilo. „Technicky vzato, byl jste to vy. Moje duševní vlastnictví je vaše duševní vlastnictví, a tak dále...“
„Toho práva se vzdávám,“ řekl tiše, vyčistil prázdnou lahvičku a odložil ji.
„Cože? Proč?“
„Jelikož mistři elixírů zaříkadla nesnášejí, toto zjištění je bezvýznamné,“ odpověděl pohrdlivě, a málem by ho byla vzala za slovo, kdyby nakonec nedodal: „A myslím, že už jsem si toho od vás vzal dost.“
Možná má ještě naději, pomyslela si Hermiona, a tahle myšlenka rezonovala v její hlavě po zbytek večera. Až do chvíle, kdy jí předvedl, že je nadále připraven po ní požadovat své další smluvní právo.

Hermionin objev zanechal její další životní plány nepozměněné. Byla si již jistá, že bude moci vyrábět elixíry ve velkém, a to i přesto, že fázi míchání bude muset dělat osobně. Jednoduše přidá k sérii zaříkadel další stagnovací kouzlo, aby se ke každému kotlíku mohla vrátit.
Zašitá v laborce, pracujíc na kompletovacím postupu i pro další lektvary, téměř nepostřehla, jak léto rychle uteklo. Až když začínal byl Snape stále více popudlivý, překvapeně zjistila, že do zahájení podzimního semestru zůstává méně než týden. A přistihla se, že jí to je líto. Místy byla práce s ním docela příjemná. Na druhé straně, začátek školy taky znamenal, že minimálně první týden bude příliš unavený na jakékoliv postelové aktivity kromě spaní.
S trochou neústupné panovačnosti se jí ho povedlo v sobotu vytáhnout na každoroční nákupy přísad téměř o třicet hodin dřív než normálně.
„Tohle určitě není lepší řešení,“ remcal a při chůzi záměrně pučil černé bobule roztroušené po chodníku. „Dělám to jenom proto, abyste konečně zmlkla.“
„Odkládat nepříjemné povinnosti je pošetilost, profesore. Jenom vás to pak užírá.“
Výraz jeho tváře ji opravdu umlčel.

„Raději bych povečeřel u sebe, když dovolíte,“ odsekl, nadále podrážděn o devět hodin později. Tentokrát nesl v náručí místo sušených a nakládaných přísad do elixírů koš s jídlem.
„Ale no tak,“ vzala ho za ruku a nedovolila mu zastavit u dveří jeho apartmánu. „Mně se to líbilo, bude se i vám.“
A kromě toho, umírala zvědavostí spatřit, co Snape pokládá za pěkné místo…
Vystoupali sedm schodišť a ocitli se před Barnabášem Blouznivým - Snape se třikrát přešel před prázdnou kamennou zdí. Pokaždé, když se prudce stočil k návratu, plášť za ním zavlál, jakoby chodbou profukoval vítr.
Když konečně vešli dovnitř, prošli hradní bránou. Nebyly to Bradavice – jestli teda jeho vize nepředstavovala Bradavice v ruinách (večer před návratem studentů by to nebyla zas až tolik nepravděpodobná představa).
„Půjdeme ven,“ řekl, a ona jej následovala na travnatý kopec. Nad nimi se tyčily větrem ošlehané ruiny a pod nimi se o skály tříštily mořské vlny. Obraz drsné krásy.
„Hrad Dunstanburgh v Northumberlandu,“ odpověděl na její nevyřčenou otázku a vykládal jejich večeři na deku, která se příhodně objevila.
„Byl jste tady někdy?“ zeptala se, a dodala „Proč?“ když s viditelným úšklebkem přikývl.
„Ve své nekonečné moudrosti mě sem před třinácti lety poslal Brumbál, na dvoutýdenní dovolenou.“
Když si to v hlavě spočítala, zakřenila se na něj: „Aby jste se zklidnil před Harryho příchodem?“
„Nic mě nemohlo „zklidnit“,“ řekl ostře. „Když Potter přišel k té proklaté jizvě, jednoduše jenom oddálil nevyhnutelné. A mě odsoudil na roky čekání na Voldemortův návrat.“
„Chtěl jste ho zabít sám,“ řekla Hermiona pomalu. „Je to tak, že ano. A nikdy jste Harrymu neodpustil, že se mu to jako dítěti téměř povedlo.“
Odhryzl si pořádný kus sendviče a dlouho jej přežvykoval než polkl. „Kdybych to byl udělal - ještě předtím, ale hlavně poté - možná bych měl lepší šanci na život za hranicemi Bradavic,“ zamrmlal.
„Věřte mi, Harry by vám ten úkol byl rád přenechal.“
Hermiona zachytila jen „arogantný“ a „nadutý“, zbytek jeho proslovu zanikl, jak se opět zakousl do sendviče.
„Byla tu přece ta věštba,“ připomenula mu. „To co se stalo, nemělo nic společného s tím, co si Harry přál“ – zarazila se, a pak dodala: „Nebo s vašimi schopnostmi.“
Možná ho neuchlácholila, jak si byla přála, ale dovečeřeli bez toho, aby něco dalšího namítal. Posléze vypil celou láhev vína, což byl nepochybný důkaz jeho špatné nálady - normálně odmítal překročit meze akutní intoxikace.
Hermiona vedle něj tiše seděla a pozorovala rozbouřenou mořskou hladinu. Po několika dlouhých minutách již nebyla s to udržet svoji zvědavost a zeptala se: „Profesore… proč jste se přidal k Voldemortovi?“
Blýskl po ní pohledem, ale neotočil se. „Už jsem vám to řekl. Chtěl jsem vědět to, co on, chtěl jsem od života víc, a chtěl jsem se pomstít.“
„Komu?“
„Všem.“
Chvíli ji trvalo, než tu informaci strávila. Nakonec se zeptala: „Proč jste pak odešel?“
„Pomsta už není tak sladká, když se připoutáte k šílenci.“
„Cítil jste slabší než předtím,“ řekla zcela bezmyšlenkovitě – a bezohledně.
Ztuhnul, ostré úhly jeho bledého profilu se zřetelně rýsovaly na pozadí dech beroucí modré oblohy. Nic jí nevyčítal, ale Hermionu to stejně zamrzelo.
„Na tom nesejde,“ řekla. „Nezáleží na tom proč.“
Když pak promluvil, ozývalo se v jeho hlase tolik nelítostné ironie, že hned nezachytila smysl toho, co vlastně řekl. „Rovněž jsem zjistil, že neshledávám žádné potěšení v mučení těch, kteří spáchali neomluvitelný čin, když se vzali bez ohledu na krev, nebo nebyli dostatečně přesvědčeni, že čistky jsou potřebnou součástí kouzelnické kultury.“
Ach bože. Nemohla si pomoct, další otázka ji prostě vyklouzla: „Ublížil jste někomu… těžce?“¨
Podíval se na ni způsobem, který nepotřeboval žádná další slova.
„Mučil jste někoho?“
„Ano.“ Krátce. Trpce.
„Zabil jste někoho?“
„Ano.“
„Znásilnil jste – „
„Ne,“ řekl prudce.
„Ale tehdy jste říkal, že z vlastní zkušenosti neshledáváte na kletbě Imperius nic erotické.“
„Jednou jsem se díval na Mulcibera,“ zamrmlal.
Toužila mu říct, že i když možná nikdy předtím neznásilnil, to, co dělá teď, je těsně na hranici, když ne absolutně za ní. Otevřela ústa, aby začala – a tehdy se na ni bezvýrazně podíval, očividně očekávajíc další nepříjemnou otázku – nemusel na ně odpovídat, vlastně stěží věřila, že to opravdu dělá – a ona zjistila, že jednoduše… nemohla. Musel se cítit zranitelný, přemítala. Nemohla ho zneužít tak, jako on zneužil ji.
„Takže?“ zeptal se tvrdě a odvedl ji od jejích zmatených myšlenek. „Tohle jistě není všechno. Pojďme, slečno Grangerová, ptejte se. Celý můj život se skládá ze zločinů.“
A Hermiona věděla, že mu nemůže říct nic z toho, co chtěla.
Posunula se blíž a rozpačitě vzala jeho ruku do dlaní. „Udělal jste i několik dobrých skutků, nebo ne?“
„Ach ano – polepšený Smrtijed, jak roztomilé. Abych nezapomněl, tak poté, co jsem zběhl k Brumbálovi, jsem mučil a zabil víc lidí než předtím. Vlastně jsem překvapen, že se mu nepovedlo přitáhnout na onu lákavou nabídku i další Smrtijedy.“
„Přestaňte s tím,“ nařídila, vystrašená jeho potlačovanou vinou a bolestí. „Já vím, že jste ty příšerné věci dělal pro Řád – musel jste. Jak dlouho to bylo předtím, než jste se stal špionem?“
„Dva roky, tři měsíce a čtrnáct dní,“ řekl bez jakéhokoliv zaváhání.
„A pak?“
Chvíli se zamyslel. „Třináct měsíců před Voldemortovým prvním pádem… a čtyři roky po jeho návratu.“
„Tak vidíte.“
„Skutečně, slečno Grangerová? Nepochybuji, že moje oběti by ten rozdíl rovněž ocenily.“
„Proboha – „ zarazila se - byla v pokušení ho obejmout, ale pak se ovládla. „Musíte si odpustit.“
„Co vás vede – „ začal jízlivě, než si uvědomil, že není žádný důvod cokoliv předstírat. „Nemohu,“ řekl jednoduše.
„Tak dobře, já jsem vděčná, že jsme vás měli: odpouštím vám, co jste dělal, než jste se přidal na naši stranu, a taky to, co jste musel dělat poté.“
„Vy nemůžete. Nebyla jste poškozená strana.“
Jsem jí teď, pomyslela si. Ale byl opilý a nerudný, a ona se rozhodla, že pro tentokrát mu to nebude připomínat. Pravda byla taková, že past, kterou jí nastražil a zneužil tak její důvěru, mu nebude moci odpustit nikdy.

Později večer, již v jeho ložnici, se Snapeova zoufalá melancholie trochu utišila. Hermiona měla dost času rozezleně přemítat nad tím, jak s ní zachází, přestože zjevně měl nějaké svědomí. Když zhodnotila, že se už trochu vzpamatoval z jejich předchozího rozhovoru, rozhodla se mu položit otázku, která ji trápila od chvíle, co ve čtvrtém roce měla možnost vidět na jeho předloktí Znamení Zla.
„A co Voldemortova antimudlovská filozofie?“
„Co s ní?“
„Souhlasil jste… s tím?“
Byl k ní otočený zády a rozepínal si plášť, když se náhle obrátil, aby se na ní se zájmem podíval. „Proč to chcete vědět?“
„Protože - ! Protože já jsem z mudlovské rodiny, jestli jste na to náhodou zapomněl.“
„Hmmm. Vzpomínám si, jak jste říkala, že vám nezáleží na tom, co si o vás myslím,“ řekl chladně.
Zatraceně. Když spatřil její polekaný obličej, rychle dodal: „Možná jsem někdy podepsal“ – odmlčel se, zjevně hledajíc ta správná slova, - „nějaká směšná prohlášení o těch, co pocházeli z mudlovských rodin, ale nikdy jsem k vám necítil nenávist jako ke skupině… Určitě ne větší než k „čistokrevným“ nebo „smíšeným.“ Ale stále věřím, že je tu jisté nebezpečí, když do našeho uzavřeného světa přicházejí lidé zvenčí, ze společenství, před kterým se náš svět pokoušíme utajit.“
Neměla čas o přemýšlet o jeho poznámce, že jí záleží, co si o ní myslí, ani o pocitu úlevy, že není „čistokrevný“ šovinista – jelikož v ní prudce vzplanulo pobouření.
„A co byste navrhoval?“ zeptala se a posadila se na posteli, mračíc se něj, zatímco si rozepínal košili. „Nechat nás v nevědomosti a nejistotě?“
„Ne. Tady neexistuje žádné správné řešení.“
V té chvíli si vzpomněla na svůj původní záměr pro tento večer, potlačila nutkání se hádat a povzdechla si. „Omlouvám se. Nechtěla jsem se hrabat v minulosti, ani debatovat o kouzelnické politice. Chtěla jsem vás potěšit.“
„To taky uděláte,“ řekl svůdně, a přiložil prsty na knoflíky na jejím svetru.
Dobře věděla, co bude následovat – byl to poslední den v týdnu a on si ještě nevybral poslední splátku… Princip na prvním místě. Vrhla na něj pohled čiré averze. „K čertu s vámi.“
„Patrně ano,“ souhlasil.

Prváci se jí zdáli vyděšení víc, jak si pamatovala, že byla svého času ona. Ale možná to souviselo s výměnou McGonagallové za Snapea. Jako by se většina z nich scvrkla, když vešel do Síně, s Moudrým kloboukem v rukou.
S pobavením pozorovala směsici podráždění v jeho obličeji, přemítajíc na tím, co ho asi rozčiluje víc: jeho úkol nebo jejich strach. Bylo to zvláštní, ale ona se s ním cítila – když ne doslova pohodlně, rozhodně to nemělo od pohodlí daleko. A to i přesto, že o něm pravděpodobně věděla víc zneklidňujících věcí než kdokoliv jiný. Dokonce i přesto, že se jí některé ty věci osobně týkaly. Bylo pro ní stále snadnější oddělovat jeho temnou stránku od té světlejší, ošklivit si tu první a oceňovat tu druhou.
Uvědomovala si, že šlo o víc, než o pouhé plnění „závazku.“ Ale byla teď mnohem šťastnější než před rokem. Unavovaly ji už starosti o svou rozháranou duši po vypršení smlouvy. Vypadnu z Bradavic dřív, než stihne cokoliv udělat, přesvědčovala samu sebe. Jenom proto, že ho z času na čas nepovažuji za zcela nesympatického, ještě to neznamená, že by mi mohl někdy ten mizera chybět.
„Hermiono, země volá,“ řekla Penelopa tlumeně a zamávala jí rukou před obličejem, Snape zrovna skládal Kloubok z hlavy Briana Zuckera. „Jsi tam někde?“
„Ach promiň – co jsi říkala?“
„Ptala jsem se, jestli jsi měla přes léto štěstí se zaříkáváním elixírů.“
„Ach! Vlastně ano, fungovalo to – kouzelně,“ odpověděla, čímž vyvolala u Penelopy povzdech. „Třeba bych ti to mohla nějak vrátit. Obětovala si mi tolik času.“
Penelopa netrpělivě pokynula rukou. „Když jsem se tě ptala, doufala jsem, že bychom v tom mohly pokračovat.“
„Slečno Clearwaterová,“ ozval se jim za zády nesouhlasný hlas, „ještě jsem neviděl vaše učebné plány pro tento semestr. Očekávám je ve své pracovně do zítřka.“
„A-ano, profesore. Omlouvám se, pane.“
Snape přimhouřil oči a sednul si k McGonagallové do čela stolu, daleko od Hermiony a služebně mladších učitelů.
„Učebné plány?“ zašeptala Hermiona udiveně. „Na celý semestr?“¨
„Od nikoho kromě mě to nechce,“ řekla Penelopa nenávistně a hodila po něm zlostný pohled, když odvrátil hlavu. „No, možná ještě od střídajících se učitelů Obrany proti černé magii, ale já jsem tady již pět let.“
„Proč mu neřekneš, ať s tím jde k čertu?“
Mladá čarodějka vypadala šokovaně. „Děláš si legraci? Ty bys nejlíp měla vědět, jaký je.“
„Ano,“ řekla Hermiona, a uvědomila si, jak Penelopě oplatí její čas a námahu. „Ovšemže to vím.“
Byla od přírody netrpělivá, ale měla dost rozumu, aby věděla, že musí počkat minimálně do půlky září, než bude moci začít s Projektem Penelopa.

„Vidím to tak,“ prohlásila, když jednou spokojeně ležel vedle ní v posteli, „že mi dlužíte laskavost.“
Výmluvně zvedl obočí. „Neříkejte.“
„Je to tak. Už dva týdny jsem vám nepřipomněla, jak příšerně mě využíváte.“
„Za co jsem vám nesmírně vděčný,“ řekl ironicky. „Co teda, když se mohu zeptat, odemne chcete?“
„Buďte zdvořilý k profesorce Clearwaterové.“
„Tak na to vaše dvoutýdenní ohleduplnost zdaleka nestačí,“ odfrknul si.
„Penelopa Clearwaterová je velice milá, a nezabilo by vás, kdybyste se k ní choval slušně. Když ne, budete toho litovat.“
V momentě ji přimáčknul k posteli: „Nemám rád vyhrožování, slečno Grangerová.“
„Jaké vyhrožování?“ zeptala se nevinně. „Já jenom převádím do praxe lekci sedmdesátdevět: včas avizuji odvetná opatření.“
„Skutečně?“ zeptal se tlumeně. „Lekce osmdesátčtyři: nepokoušejte se manipulovat Zmijozelem. Jestli si vzpomínáte, smlouva praví, že se mnou musíte spát čtyři dny v týdnu. Čtyři dny, slečno Grangerová, ne čtyřikrát. Učiňte můj život ještě ubožejším než je teď, a budu nucen najít si další zdroje útěchy.“
„Ach, prosím vás – už nejste nejmladší.“
„Čtyřicetčtyři není pro čaroděje žádný pokročilý věk. A k dispozici mám spoustu Životabudiče, kdyby mě studenti příliš utahali.“
„Dobře, dobře, je mi to jasné,“ řekla popuzeně, nahněvaná sama na sebe, že se tak ošklivě přepočítala. „Nebudeme se vracet k otevřené agresi. Beru to zpátky. Jenom bych si přála,“ dodala s povzdechem, „aby jste udělal správnou věc, protože tohle je správné.“
Ze rtů mu unikl neurčitý zvuk a převrátil se zpátky na svoji stranu postele, zády k ní. „Vaše očekávání mě nepřestávají ohromovat.“
Hermiona strávila několik dalších minut přemítáním nad Snapeovou nemorálností – nebo amorálností? – a jeho prudkou reakcí. Jejich minulé vztahy byly přece postaveny na vyjednávání, byl to nakonec on, kdo jí řekl, že nic není zadarmo – byl to jeho způsob uvažování. Proč by to mělo být teď jinak? Když si to poskládala dohromady, odpověď ji poněkud překvapila. Snape si v poslední době navykl na jistý druh přátelství mezi nimi, které nebylo pokaždé jenom o tom - něco za něco. Něco takového od něj nečekala – upřímně, kdo by to od něj taky čekal? A náhle si uvědomila, že ho měla zkusit jednoduše požádat, místo pokusu o vyjednávání – a donucování. Kousla se do rtu, a snažila se si nic si nevyčítat. Jen těžko si právě on mohl stěžovat na použití síly. Nezasloužil si její přátelství. Nezasloužil si, aby nad tím takhle vůbec přemýšlela. Nezasloužil si od ní vůbec nic. Jenomže ona nechtěla být jako on… Panebože.
Posunula se na posteli a položila hlavu na okraj jeho polštáře, dost daleko na to, aby se ho nemusela dotknout, ale dost blízko, aby si ji všiml.
„Co to bude tentokrát?“ zeptal se kousavě.
„Čisté svědomí,“ odvětila. „Dobrou noc, profesore.“

[ria]

Dneska to bylo nejake extremne dlouhe, anebo jsem byla nejaka unavena . To mam z toho nedelniho nicnedelani..,
_________________
Fake It Till You Make It.

[amargonka]

Já už nevím, co psát, když se mi tenhle FF stále velmi líbí... Prostě Deeble vytvořila mezi Severusem a Hermionou výbornou chemii a ty nám ji krásně zprostředkováváš, Marti

Jinak korektura bude s velkým zpožděním, ale jen pár poznámek - místo "míchačky" bych dala "míchací tyčinku" bylo to ve slovníku a myslím, že něco takového používají chemici, lekce na kterou ji upozorňuje není lekce číslo tři, ale jedna (asi ses trochu upsala) a Barnabáš není Bloudivý, ale Blouznivý. Pak je tam pár chybek i gramatického rázu, ale ty až bude čas...

[ria]

Diky za obetave korektury, Miso . Opravila jsem alespon to nejviditelnejsi, treba si to jeste dneska po sobe prectu... Uz treti den jsem nejaka vyrizena, a priznavam, ze se mi to vcera v noci uz nechtelo kontrolovat .
P.S. a timto se i trochu omlouvam, ale dneska dilek nebude, nebylo casu.
_________________
Fake It Till You Make It.

[Lena]

Tak jsem si dneska ...teda vlastně včera ... otevřela Photoshop, že udělám pro Amargonku nějakou kolážičku a než se mi načetly všechny vybrané obrázky, chtěla jsem si dočíst první kapitolu tohohle FF, abych byla v obraze, o čem to vlastně je....to bylo jak koukám před třema hodinama....takže Amargonka má smůlu, neb je bez koláže, ale Ria se může těšit z další čtenářky...velmi dotěrné ...Kdy bude další díl????
Tenhle fanfik je totiž naprosto boží. Skvělý příběh, velmi sympatické postavy a naprosto dokonalé slovní přestřelky, u kterých se tady v jednom kuse válím smíchy po klávesnici No a ta noční dobrodružství našich vědců... tedy, je to nářez, ale velmi pěkně napsaný

Moc díky za překlad, protože v angličtině bych si nepřečetla ani fň
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[ria]

Toz, kolaze je samozrejme skoda . Na druhe strane jsem rada, ze se ti povidka libi .
Jj, Deeble psat rozhodne umi, i kdyz musim trochu sebekriticky konstatovat, ze ony slovni prestrelky zneji kolikrat mnohem lip v anglictine, nez v mem rychloprekladu.
Budu se snazit, aby dilek dnes vycer byl .
_________________
Fake It Till You Make It.

[Lena]

vtipnost v angličtině mi je ukradená, já jsem nadšená tvým rychlo překladem, tekjen nech své skromnosti Náhodou to určitě překládáš hrozně dobře
A líbí, to tedy ano ...až si říkám, že by se místo čarování měli častěji věnovat jiným aktivitám...no fuj, už jsem chlípná jako Snape Ale je fakt, že bez těch vtipných hlášek obou aktérů by to nebylo ono, i kdyby se usouložili A výborný jsou hlavně Hermioniny myšlenkový pochody jak vždycky tak "okřikuje" sama sebe. No a na večer se tedy moc těším...neboj, to se připomenu
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[ria]

Kapitola 15 - Rozpolcenost

Následující ráno se Hermiona našla v Penelopině pracovně, a to i přesto, že od ní už žádnou pomoc se zaříkadly nepotřebovala. Připomnělo jí to, že na světě jsou i normální lidé, kteří po ní nic nechtějí, ani jí neradí, kde a jak by se měla citově angažovat. Pravda byla taková, že rok po památném čajovém odpoledne u McGonagallové, Hermiona se jí vyhýbala, jak to jen šlo. S jistou ironií přiznávala, že o to víc času trávila se Snapem. Bradavice skýtaly až žalostně málo příležitostí k budování přátelských vztahů: Hagrid, drahý sladký Hagrid, byl mrtvý. Madam Pinceová, se rty permanentně sevřenými v zachmuřeném úšklebku, taky nebyla zrovna ukázkou potenciálně spřízněné duše. Kdokoliv další ze sboru jí byl velice vzdálen – a minimálně o generaci starší než Snape.
Penelopa, naproti tomu, byla přímo ideální. Jen o málo starší, jen o málo zkušenější, a téměř stejně izolovaná jako ona sama.

„Jsou trochu jako klika,“ pokrčila Penelopa rameny a jedním okem pozorovala studenty, kteří se procházely venku a vychutnávaly tak jeden z posledních teplých slunečných dnů. Byla první říjnová neděle a Hermiona jí dělala společnost. „Nemyslí to špatně – jednoduše tady učili ještě dříve než jsem se narodila. Nezapadnu mezi ně.“
„Nemusíš tady přece zůstat,“ řekla Hermiona, ale sobecky doufala, že zůstane ještě alespoň jeden další rok.
„Ach, to já vím,“ odpověděla Penelopa vesele. „Mám ale učení a studenty ráda – ze všeho nejvíc tu chvíli, když vidím, že to opravdu dokázali, že to opravdu umí.“
Není divu, že jí Snape dělá problémy – prostě jí nerozumí, přemítala Hermiona na cestě zpátky do podzemí.

„Televize. Rozhodně televize.“
„Fakt?“ zazubila se na Penelopu Hermiona a vyložila si nohy na její pracovní stůl. „Myslím, že internet mi chybí víc.“
„Ach, a hudba,“ dodala Penelopa tesklivě. „Skutečná hudba, ne ty bizardní nesmysly, co pouštějí v jednom kuse na Kouzelných Vlnách.“
„Zkoušela si CD přehrávač?“
„Vyzkoušela jsem už všechno, ale na hradě i kolem něj je příliš mnoho magie. S mudlovskou elektronikou to dělá paseku. Měla jsem kdysi rádio – v Prasinkách fungovalo docela slušně, ale jak jsem ho vzala do Bradavic, byl s ním konec.“
„Víš, co je zvláštní? Takhle nějak jsem se cítila, když jsem sem přišla poprvé.“
„Vážně?“ podívala se na ni Penelopa překvapeně. „Myslela jsem si, že si byla v pohodě už od začátku.“
„Na hodinách ano. Ale neměli mě rádi, a já jsem chtěla dokázat, že si zasloužím tady být, což… er pravděpodobně docela přispívalo k tomu, že jsem nebyla právě oblíbená.“
„Není lehké být cizincem,“ řekla Penelopa s porozuměním, jaké jí Ron ani Harry nikdy nebyli s to dát, a mávnutím hůlky doplnila Hermioně hrnek s čajem.

„Jak to děláš?“ zeptala se jí Penelopa v půlce listopadu, a jejím hlasem prosakovala směsice frustrace a podráždění. „Jak se Snapem můžeš trávit tolik času a nezhroutit se z toho?“
Hermiona v sobě potlačila nutkání opravit ji na „s profesorem Snapem,“ ale pak poněkud podrážděně odpověděla: „Není tak zlý, jak jsem čekala, v určitých ohledech.“
Tvář mladé čarodějky vyjadřovala zcela zřejmý skepticizmus. „V jakých ohledech?“
„No, vlastně je – docela vtipný,“ odvětila Hermiona, a hlas jí selhal, měla pocit, jakoby se právě přiznala ke smrtelnému hříchu. Pak se vzpamatovala a doplnila. „Myslím, že jeho styl humoru je krutý, ale dokáže mě rozesmát. V jedné chvíli jsem to prostě přestala brát osobně a začala na naše rozmluvy pohlížet jako na slovní souboje.“
„Jsi statečnější než já,“ zkonstatovala trpce Penelopa.
„Možná by ses mu měla postavit, třeba by to pomohlo,“ pobídla ji Hermiona a odložila prázdný hrnek.
„Nemohu,“ řekla Penelopa a vypadala zlomeně. Pak se naklonila přes stůl a zašeptala: „Děsí mě. Vždycky mě děsil. A zjištění, že byl Smrtijed, tomu moc nepřidalo.“
„Udělal ti někdy něco?“ otázala se Hermiona opatrně, a hlavou jí prolétla otřesná myšlenka. „Myslím, kromě toho, že je hrubý a hází ti klacky pod nohy?“
„Ne, ale jenom si představ všechny ty strašlivé věci, které musel dělat, když byl s Voldemortem. Nechápu, proč ho tady Minerva nechává, učit děti – všem by nám odlehlo, kdyby ho vykopla.“
„Ale… těžko by si jinde našel práci –„
„Zasloužil by si to,“ řekla Penelopa bez lítosti, a její příjemné rysy v momentě ztvrdly. „Měl tehdy skončit v Azkabanu.“
Hermionu popadl nevysvětlitelný vztek. Zčásti možná cítila i vinu – krátkou chvíli ho podezřívala, jestli se dříve nepokusil využít Penelopu stejně jako využil ji. Když v něm můžu i já vidět někdy to dobré, pomyslela si, můžou všichni. Chvatem vstala ze židle.
„Víš ty co, já jsem si to náhodou zjistila,“ řekla chladně. „Nebyl s Voldemortem o moc víc než dva roky“ – dva roky, tři měsíce a čtrnáct dní, slyšela v hlavě jeho hlas jako ozvěnu – „a zbytek života strávil tím, že za to platil. Můžeš ho nenávidět, protože je to mizerný hajzl, ale neodvažuj se ho soudit za ty dva roky bez ohledu na všechen ten zbylý čas, který obětoval, aby to napravil.“
Dveře se na ní zapleskly s hlasitým rachotem.
„Hermiono!“ zavolala za ní vzápětí Penelopa, a její volání se odráželo v prázdné chodbě. „Hermiono!“
I přesto, že byl čas oběda, Hermiona se usadila ve Snapeově knihovně a nevyšla z ní po celý zbytek dne.
Může ji urážet, jak je mu libo, je mi to jedno…

„Něco není v pořádku, slečno Grangerová?“ zeptal se jí ten večer úsečně.
„Myslíte víc než obvykle?“ odsekla a šlehla po něm pohledem.
Sevřel rty a sklonil se k ní. „Dnes ráno jste měla výtečnou náladu, jestli se nemýlím, a nevrlá jste, co jsem se vrátil. Velice pochybuji, že za to můžu.“
Chvíli neříkal nic.
„Řekněte mi, co vás trápí,“ vyzval ji rezervovaně, „a já se pokusím to napravit.“
Jeho neobvyklý zájem ji šokoval do té míry, že mu zapomněla připomenout i tu zatracenou smlouvu. Místo toho se otázala: „Proč?“
Odvrátil obličej, takže mohla vidět jenom špičku jeho nosu mezi záplavou modročerných vlasů, a zamrmlal: „Je tady… příjemněji… když se nechováte uraženě.“
„Profesore,“ promluvila vlídně, když si to v duchu přeložila, „chcete mi říct, že mě radši vidíte šťastnou? To je velice“ – na chvíli zaváhala, a pak se nadechla – „dojemné.“
Odfrknul si, ale bylo to méně než vlažné. Hermiona převrátila oči, vstala z křesla a přinutila ho, aby se na ni podíval.
„Víte přece, že to nikomu nebudu vykládat, tak čeho se bojíte? Vaše reputace bezcitného mizeru je zcela v bezpečí.“
„Protože jsem bezcitný,“ řekl upjatě, „a budu vám vděčný, když mi nebudete připisovat emoce, které považuji za zcela protivné.“
Ucukla. Byla na půl cestě říct mu něco stejně zraňující a jednu mu vrazit. „Fajn,“ vyštěkla místo toho. „Prostě – fajn.“
Snape natáhnul ruku a zadržel ji. „Možná mám raději, když jste šťastná,“ řekl pomalu, a znělo to, jako kdyby nahlas uvažoval. „Není to zas až tak nepochopitelné – nakonec, je to pro mě lepší stejně jako pro vás.“
Hermiona na něj zírala v němém úžasu. Nechala jeho racionalizaci bez komentáře. Taky ho nechala, aby jí pomohl do pyžama a usnul s ní v náručí. A mezitím horečně přemýšlela. Bylo to trochu přitažené za vlasy – to uznala, ale jestli správně četla mezi řádky, tak jeho zmijozelské uvažování ho zahnalo do kouta. Zcela jasně přešel od fyzické k emocionální intimitě, a nemohl to přiznat, zvláště ne sám sobě. Kromě toho musel dobře vědět, že pochoval jakoukoliv šanci na její lásku ve chvíli, když ji k sobě přivázal tou smlouvou.
Někdy té noci, jak přemítala nad významem Snapeových citů k ní - mimo podráždění a žádostivosti - (mohla by toho využít?), vytanula jí otřesná myšlenka. Druhá smlouva, stejně jako ta první, stanovila délku trvání na „obvyklou dobu.“ Samozřejmě, že „obvyklá“ značila tři roky. Samozřejmě, že netrvala na konkrétním datu. Panebože, udělala to znova.
Co když byla někdy obvyklá doba sedm let? Nebo sedmnáct? Co když bude Snape zoufale chtít ji zadržet – kam až bude ochoten zajít?
Ach ano, byla by to příjemná představa – zasažen Amorovým šípem, Snape roztrhá smlouvu na kousíčky - jako důkaz své lásky. Ale to byl ten problém - byl to Snape, a zamilovaný Snape, nebo cokoliv to bylo, bude velice pravděpodobně stejně sobecký a manipulativní jako vždycky, když ne víc. A ona si na to nevědomě již celé měsíce zadělává, když s ním tráví většinu svého času a je k němu přátelská. Přitom jí nejde o nic jiného, než se ve vztahu k němu příliš emocionálně neangažovat. Pitomá husa.
Zachvěla se a málem ho probudila. „Spěte,“ zamrmlal v polospánku, a ještě pevněji si ji k sobě přitisknul. „Jenom zlý sen.“
To bez legrace.

Ráno Hermiona vstala s cílem bedlivě ho sledovat a hledat každou co jenom nepatrnou známku citové angažovanosti. Ale Snape, poté, co se vypotácel z postele s bolestí hlavy, zakázal jí na něj před vyučováním mluvit.
„Jak chcete takhle učit?“ zeptala se i přes výslovný zákaz.
„Jako obyčejně, jenom víc,“ zavrčel a s trhnutím otevřel dveře. „Teď vypadněte.“
Hmmm. Miluje mě… nemiluje mě.
I přes to, že to považovala za dobré znamení, nepotěšilo ji, že byla vyhozena z jeho obýváku, a tak i z místa, kde pravidelně snídala. Předtím než odkráčela na chodbu, vrhla na něj ublížený pohled. Do Slavnostní síně se jí nechtělo – teď už se stranila dvou lidí z učitelského sboru, a vedle jednoho z nich musela sedět. S povzdechem zamířila do kuchyně, míjejíc cestou ospalé zmijozelské studenty.
Zvažovala, jestli by jí McGonagallová (druhá čarodějka, kterou momentálně vůbec netoužila spatřit), mohla pomoct, kdyby se situace ošklivě zvrtla. Ošklivěji než je teď, rychle se opravila. Hermiona to brala jako poslední možnost - nouzové řešení, raději by oželela doklad o ukončení vzdělání, než by šla za ředitelkou. Kdyby se její studium přetáhlo na víc než tři roky a McGonagallová se dověděla proč, pravděpodobně by Snapea přinutila smlouvu zničit – ale už by ho nemohla přinutit doporučit Hermionu na pozici mistryně. Hermiona si nedokázala představit, že by něco takového udělal poté, co by se jeho poměrně přátelský vztah s ředitelkou ocitl v troskách.
A v duchu si opakovala, že pohrozit mu něčím podobným by mělo nepochybně ještě okázalejší účinek. Vždycky, když už to vypadalo, že má navrch… Nezkoušej manipulovat Zmijozelem. Nejlepší, co mohla udělat, bylo počkat, jak situace vyvine. Možná Snape vůbec nemá v plánu držet ji u sebe déle než tři roky – v tom případě bude mnohem lepší to nevytahovat, nechce mu přece nasadit brouka do hlavy.
„Nevadilo by ti, kdybych snídala tady?“ zeptala se Dobbyho, který právě pospíchal přes rám obrazu, když vcházela.
Domácí skřítek měl na sobě kaštanověhnědé cosi, co vzdáleně připomínalo svetry paní Weasleyové. Když jej oslovila, zastavil se a věnoval ji zvláštní pohled. „Dívka Harryho Pottera může jíst, kdekoliv bude chtít, slečno“ řekl… byl to nesouhlas, co slyšela v jeho hlase?
„Er, Dobby,“ promluvila, když ji vedl ke stolu, na kterém se nepřipravovalo jídlo, „já nejsem dívka Harryho Pottera – s Harrym jsme jenom přátelé, a doufám, že si nemyslíš, že očekávám nějaké speciální zacházení.“
„Slečna je přítel?“ otázal se s nedůvěrou.
„Ano, nic víc.“
Vypadal potěšeně a široce se na ni usmál, když před ni servíroval talíř s vařenými vejci, čerstvým chlebem a zeleninou. „Dobby má radost, že nepodvádíte Harryho Pottera, slečno. Dobby vás měl vždy moc rád.“
„Prosím?“ zeptala se nezřetelně. „Podvádím…?“
„Drippy říkat, že jste dívka profesora Snapea, slečno,“ vysvětlil ztišeným hlasem.
„Ne, to ne, já jsem jeho studentka,“ chvatně odpověděla Hermiona.
Poplácal ji po rameni. „Slečna se nemusí ničeho obávat. Domácí skřítkové nikomu neřeknou, že slečna spí v apartmánu profesora Snapea. My velice dobře střežíme tajemství.“
Téměř vyhrkla „ach ne“, než jí došlo, že to nebyla ona, kdo trval na tom, aby se to nikdo nedověděl.
„Dobby doufá, že slečna je šťastná,“ pokračoval omluvně. „Někdy je profesor Snape zlý čaroděj. Když by byl profesor Snape k slečně zlý, slečna to musí Dobbymu povědět a Dobby jí pomůže.“
Tak tomuhle se říká zajímavý vývoj situace. Hnutí za osvobození Hermiony Grangerové.
Hermiona měla před očima zábavnou scénu, kde úderná jednotka složená z domácích skřítků útočí na učitele lektvarů a násilím ho nutí anulovat smlouvu. Počkat. A proč ne? I když bylo možná nepravděpodobné, že by všichni skřítkové souhlasili s útokem na učitele, minimálně Dobby by to udělal. Jeho pocity ohledem zotročení byly stejné jako ty její. A Snape by jej nemohl ani vyhodit, ne za cenu toho, že všechno vyjde najevo. Kdyby Dobby Snapea skutečně dokázal překvapit a přemoct, ona by ho mohla přinutit podepsat její studijní doporučení, uvědomila si Hermiona náhle. A ihned odejít. Mohla by být doma ještě dnes večer a nikdy víc Snapea nespatřit, svlečeného ani jinak.
„Potřebuje slečna pomoc?“ otázal se Dobby a vytrhl ji tak ze zasnění. V jeho velkých očích se zračily obavy. Už otevřela ústa, aby řekla ano – a pak si vzpomněla, jak ve druhém ročníků chytl pod krk Luciuse Malfloye a téměř mu u toho zlomil vaz. Když jim to tehdy Harry vyprávěl, ona i Ron to pokládali za brilantní kousek. Aplikováno na Snapea, ta myšlenka až tak brilantně nepůsobila.
„Slečno?“ zopakoval otázku bizardně oblečený skřítek.
„Ne,“ odvětila, a vzápětí se proklínala, že je tak taková měkota. „Ale děkuji – jsi dobrý přítel, a na to nezapomenu.“
„Dobby si pamatuje, co se slečna snažila pro skřítky udělat,“ zašeptal. „Dobby má všechny čapky, které slečna upletla.“
Jak snídala, Hermiona se rozhodla Snapeovi raději neříct, že zhruba stovka domácích skřítků ví o jejich – vztahu, doplnila v duchu, když se jí nepovedlo najít lepší slovo.
A domácí skřítkové by nakonec mohli být dobrými spojenci, kdyby se ji pokusil přinutit s ním zůstat. Jestli by je ale opravdu někdy požádala o pomoc – a to, jak se zdálo, byl poněkud zneklidňující mentální blok. Chvíli nad ním bezvýsledně dumala, a pak se přesvědčila, že to nemá nic společného s jejími city ke Snapeovi. Kdyby použila násilný způsob, jak ze smlouvy vyklouznout, Snape by velice pravděpodobně brzy odvolal i její doporučení. A to z prostého důvodu, že jí ho nedal z vlastní vůle. Kromě toho, jenom proto, že se Dobbymu jednou povedlo zvítězit nad Smrtijedem, ještě zdaleka neznamenalo, že by mohl přemoct i dalšího. A to ani nezvážila fakt, v jaké by se ocitl bryndě, kdyby Snapea těžce zranil.
A nakonec, pomyslela si Hermiona, jednoduše jsem slušný člověk. Nevystavuji jiné na milost a nemilost mocných a rozhněvaných magických stvoření.
S výjimkou Umbridgeové. To se ale nepočítá. Snape není Umbridgeová. Hermiona rozčileně přežvykovala svá vařená vejce, a několikrát si u toho bolestivě kousla do jazyka.
A tohle není žádná racionalizace, rozhodně NE.

[ria]

Tak dneska jsem se u toho chechtala ja. Tohle je fakt super kapitola .
_________________
Fake It Till You Make It.

[miluška]

Riaaaaa, ty prekladáš rýchlosťou blesku. Práve som dočítala predchádzajúcu časť, pridala svoj preklad a vrátila som sa, že si prečítam ešte raz pár Snapeových výrokov a tu pribudlo nové pokračovanie
Takže hurá do čítania


Skvelé čítanie a už teraz sa teším na tie ďalšie kapitolky, ktoré ešte len prídu

... pouštějí v jednom kuse na Kouzelných Vlnách.
Aké milé meno pre rádio, skoro ako naše Jemné melódie

[ria]

Sa tesim, ze vas to stale bavi .
Ludka, ako si sa onehdy pytala na dalsie ff, momentalne citam toto http://ashwinder.sycophanthex.com/viewstory.php?sid=4807 - Ehann, autorka pridava kapitolu kazdy den, takze dufam, ze to dokonci . A cez vikend som este narazila na jednu uz dokoncenu http://ashwinder.sycophanthex.com/viewstory.php?sid=16183 ... ehm, trosku "lechtivejsieho" razu, ale vtipna...
_________________
Fake It Till You Make It.

[Lena]

Rio díky za večerníček...já jsem po tom včerejším maratonu z tohodle FF úplně zblblá, jen se tak připitomněle motám a očumuju, kdy přibude pokračování ...Teda ale musím poznamenat, že v tomhle díle jako by se role drobet obrátili...za mrchu je tady podle mě Hermiona chudáčka malého chce podfouknout, ba co víc, využít jeho "zamilovanosti" k ní proti němu, teda to se nedělá. Tak doufám, že jí brzy dojde to, že by jí bylo bez Snapea smutno s Penelopou vyběhla pěkně
Kolik to má vlastně kapitol?
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[ria]

Kapitol je 28 .
A ze je Hermiona mrska? Preco inak by ju Snape chcel, ze...
_________________
Fake It Till You Make It.