NEWFORUM

[janca]

A UŽ JE TU PÁTEK.................. ................JUPÍ!!!!!!...........

[ria]

Kapitola 6 – Mezi temnými satanskými mlýny*

Ono sobotní ráno se kamenným chodníkem z Bradavic do Prasinek trousili desítky studentů. Říjnové slunce už ztrácelo na síle jako předzvěst blížící se zimy. Na nebi nebylo jediného obláčku – skotskou vysočinu čekal další mrazivý podzimní den.
V davu kráčeli dvě postavy v dlouhých černých hábitech se zmijozelským erbem. Spíše se loudali a ostatní je předbíhali. Náhodnému pozorovateli by se mohlo zdát, že jednoduše zmírnili tempo, aby si užili krátkou procházku. Ve skutečnosti se dvojice chystala nenápadně vytratit, jakmile ji její spolužáci zanechají v dostatečné vzdálenosti.
„Ale to ti říkám, Severusi,“ prohlásila menší ze zahalených postav, „nelétám: ani na koštěti, ani na hipogrifech, ani na testrálech a ani na zatraceném začarovaném koberci!“
Tehdy kolem ní vyšší postava ovinula ruce, přitáhla si ji blíž a něco tiše pronesla.
„Přestaň se mi posmívat!“ zazněla poněkud zoufalá odpověď. „Nemáš žádnou cvičenou chiméru**… že ne?“
Severus Snape popadl svoji malou společnici za ruku a táhl ji z pěšiny pryč. Spolu přeběhli travnatým svahem a zastavili se za prvním stavěním v Prasinkách – u Džina v láhvi. Jak byli jednou bezpečně ukryti před případnými kolemjdoucími, Severus přes ně přes oba přehodil svůj plášť.
„V žádném případě! Roztrhneš nás na kusy!“ zanaříkala Hermiona.
S krátkým hlasitým prásknutím se přemístili.

Hermiona se žuchnutím přistála na prkenné podlaze. Vzápětí jí do nosu udřel pronikavý zápach hnijícího dřeva a z přemístění na dlouhou vzdálenost se jí zvedal žaludek. Snape ji zachytil, aby neupadla. Rozhlížejíc se kolem sebe, zjistila, že jsou v opuštěné továrně. V otevřeném prostoru se pod tlustou vrstvou prachu tyčily staré přístroje na párový pohon.
„Líbí se mi, jak sis to tady zařídil,“ zachroptěla Hermiona, dusíc se rozvířeným prachem.
Snape se zasmál. „Vítej na dědičném panství Tobiase Snapea, moje milá,“ řekl, chytnul se nejbližšího dřevěného trámu a vyskočil na starobylý pracovní stůl. „Snapeovy Mlýny, čtrnáct mil západně od Manchesteru. Vybudovali to tady mí mudlovští předkové v roce 1811, během zlatého věku manufaktur na bavlnu. Surová bavlna se sem dovážela z pěti kontinentů – předla se, tkala a posílala do Manchesteru, a pak loděmi přes Kanál do Severní a Jižní Ameriky, Indie a na Blízký Východ. Mlýn zavřeli před dvaceti lety. Otec se zadlužil a propadl alkoholu, zemřel jako zatrpklý a zlomený muž.“
Severus s grácií seskočil a vedl Hermionu k vysokému obloukovému portálu, který kdysi sloužil jako okno.
„Tam venku,“ ukázal na řady ošumělých červených cihlových domů, „to je všechno, co zbylo z někdejšího prosperujícího průmyslového předměstí. Dvě stě polorozpadlých domků. Byly časy, kdy každý z jejich obyvatelů nad šest let pracoval a pravděpodobně i umřel v téhle továrně. Nyní je většina z nich prázdná. Ve zbylých bydlí starší bývalí dělníci a čekají tady na smrt.“
„Vím, že někde v Severním Yorkshire je vesnice jménem Snape. Taky má něco společného s bavlnou?“ zeptala se Hermiona, když si vzpomněla na historický článek, který kdysi četla.
„Tři míle od Bedale, nedaleko Moors,“ přikývl Snape. „Převážně bavlnářský průmysl. Moje větev rodiny se sem do Lancashire přistěhovala právě odsud, protože bylo na tomhle místě praktické vybudovat závod. Chtěli získat přístup k bavlněné vodní cestě, která vedla přes Manchester,“ rukou kývl směrem k úzkému pruhu řeky, který se vinul za cihlovými domy.
„Takže kde je tvůj domov?“ otázala se Hermiona. „Jistě si nebydlel v továrně?“
„Ne. Tohle staré větrné doupě je už dávno opuštěné. Ale bývalo to moje hřiště, když jsem vyrůstal, tady jsem dělal první kouzla. Nikdo se sem neodvážil, jelikož se to tady rozpadá. Podlaha je nevyzpytatelná tak trochu jako schody v Bradavicích, jeden špatný pohyb a můžeš skončit o pět pater níž ve sklepení.“
Hermiona zůstala bez hnutí stát.
„Půjdeš v mých šlépějích, krok za krokem, povedu tě,“ řekl a vydali se spolu dolů dřevěným řebříkem, který sloužil místo schodiště. „Jediné, co nám po exekuci nechali, tedy krom tohohle bílého monstra, byla právě vesnice pro dělníky.“ Podal jí ruku, aby ji pomohl z žebříku a opatrně ji vedl k dalšímu. „Žiji tu s matkou v jednom z těch malých domků, ale nám stačí.“
Hermiona s překvapením pohlédla na Severuse, tak trochu čekala rozlehlé sídlo s majestátní knihovnou a alespoň jedním domácím skřítkem.“
Když sestoupili do přízemí, Hermiona se zvědavě rozhlédla. Vypadalo to tam jako v opuštěném muzeu, čas jakoby se v továrně zastavil uprostřed pracovního dne. Ve velkém držáku na zdi zbyly zastrčené zaprášené zaměstnanecké štípačky.
„A nedalo by se to celé opravit pomocí magie?“ ozvala se Hermiona, jak kličkovali k východu.
„Magie takového rozsahu by vzbudila pozornost. Lidi z Ministerstva by tady byli dřív, než bys dořekla poslední Scourgify a provedla první Reparo.“
Přes dřevěné vstupní dveře vyšli na úzkou dlážděnou ulici. Severus zabočil doleva a pak již kráčeli k domku na samém konci řadové zástavby. Už zvenčí působil udržovaně. Většina ostatních domů měla vybitá okna, a byla v různém stádiu rozkladu.
„Vítej ve Snapeově rezidenci, se vší její palácovou velkolepostí,“ ušklíbl se Severus a zaklepal.
Než se dveře otevřely, Hermiona sklouzla zrakem na cestičku u domu. Na dlažbě ležela oválná kovová předložka na čistění bot, která byla zapuštěná do zdi. Byla to bohatě zdobená kovotepecká práce, dávná připomínka vzkvétajících začátků. Pod vrstvami černé barvy se dal přečíst rok 1811, a každá z číslic byla zřejmě vyrobena zvlášť a pak mistrovsky spojena s tou následující. Podobný kus se opakoval jako náhrobní kámen u všech domů, epitaf tisíců továrenských dělníků a zapomenutého odvětví.
Vtom se ve dveřích objevila přísně vyhlížející žena v mudlovských šatech. Šedivějící vlasy měla stažené v pevném vrkoči, ale několik uvolněných pramenů kolem obličeje její rysy změkčovalo. Bledá pokožka a zahnutý nos nenechávali nikoho na pochybách, kdo je jejím synem. Kdyby bylo Snapeovi čtyřicet a byl ženou, přesně takhle by vypadal.
Krátký okamžik si je prohlížela se směsicí údivu a zvědavosti. Poté mírným hlasem promluvila. „Severusi, miláčku, doufám, že tě nevyloučili.“
„Ne, matko, samozřejmě, že nikoliv. Nepůjdeme raději dovnitř? Nechceme přece vzbudit zbytečnou pozornost.“
Hermiona potlačila úsměv nad představou klevetících sousedů – všude kolem byly přece prázdné budovy.
Dveře se široce otevřely a oba dva byli uvedeni dovnitř. Malý obývací pokoj byl čistý a uklizený, ale postrádal dostatek přirozeného světla. Uprostřed pokoje stála neokázalá pohovka, jedno křeslo a stůl z jilmového dřeva. Nábytek byl starý, ale dobře udržovaný. Ze stropu visel rozložitý několikaramenný olejový lustr. Očividně nebyla v domě zavedena elektřina ani plyn. Světlé stěny zdobily praskliny ve tvaru pavučin.
„Posaďte se, moje milá,“ vyzvala Snapeova matka Hermionu a ukázala na gauč. Sama zaujala polohu v protějším křesle. Přelétla pohledem ke Snapeovi, který se opíral o zeď u krbu. „Tvoje přítelkyně je, um, ze školy, Severusi?“
„Ano, matko, je to čarodějka,“ odpověděl na nepřímou otázku.
Paní Snapeová se viditelně uvolnila a opět se obrátila na Hermionu. „Promiň drahoušku, ale žiji mezi Mudly už velice dlouho. Nejsem moc zvyklá vídat se s jinými čarodějkami.“
„Matko, tohle je Hermiona, moje dívka,“ vpadl do rozhovoru Snape, když si uvědomil, že by bylo namístě Hermionu představit.
„Technicky vzato, jsem jeho snoubenka,“ pomyslela si Hermiona, ale nic neřekla. Usoudila, že tolik překvapení pro jeden den paní Snapeové stačí. „Ráda vás poznávám, paní Snapeová,“ řekla zdrženlivě.
„I já tebe, drahoušku,“ odvětila Severusova matka a její hlas byl teď mnohem srdečnější. Myšlenka, že její syn si přivedl domů přítelkyni se jí, jak se zdálo, líbila. Bylo mu už téměř osmnáct a tohle byla první dívka, o kterou projevil zájem. Příliš mnoho času trávil s kluky „čtením Shakespeara.“ Paní Snapeová se již v duchu radovala z budoucích vnoučat.
Přimluvila se Severusovi. „Ví ředitel, že jste tady?“
„Ano,“ odvětil stručně a znělo to tak upřímně, jako kdyby vůbec nelhal.
„Tak tedy, jdu udělat čaj. Odložte si, oba dva. Chvíli zůstanete,“ poručila paní Snapeová a odcupitala do kuchyně.
Severus počkal než zmizela za dveřmi a přesunul se před krb. Opřel se o úzkou červenou krbovou římsu, překřížil ruce a zkoumavě se na Hermionu zadíval. „Jsi… zklamaná?“ zašeptal.
„Proč?“
„Tohle víc než skromné okolí, tahle stará barabizna. Možná si čekala něco… víc.“ V jeho hlase zachytila výčitku.
„Ať už sis myslel o mně cokoliv, Severusi Snape, může tě ujistit, že netrpím žádnými předsudky vůči tvé rodině nebo domovu, a zcela určitě nesoudím lidi podle jejich majetku,“ prohlásila rozhořčeně.
Nevěřícně se na ni podíval a nadechl se, ale dřív, než mohl něco říct, vrátila se jeho matka s podnosem. Hermioně neuniklo, že její návštěva zapříčinila servírovaní v tom nejlepším porcelánu. Těžký čínský servis byl v bezvadném stavu - zřejmě se s ním zacházelo velice pečlivě.
Žádné padající hrníčky a tříštící se podšálky, Hermiono.
Svírajíc šálek i talířek s tou největší opatrností, Hermiona zlehka popíjela čaj a naslouchala Severusově matce. Velice brzy se ocitla ve středu její pozornosti.
„… a jakpak se mají vaši rodiče? Zapomněla jsem, co jste to říkala, že dělají? Obchodníci, nebo tak něco?“
„Výrobci hůlek,“ tiše odvětila.
„Velkovýroba, nebo maloobchod?“ vyptávala se paní Snapeová dál.
„Jen směle do toho, Hermiono, tahle lež nabírá na obrátkách,“ dotíralo její svědomí.
„Maloobchod. Mají obchůdek v Paříži, Baguette Magique***. Je to v Perpetu Alley, necelou minutu pěšky od Châtelet-Les Halley.“
„Ach, vendeur au detail****. Jak… obětavá profese,“ řekla paní Snapeová poněkud blahosklonně. V Hermioně budila dojem někoho, koho současná situace je daleko pod tím, na co byl zvyklý.
„Ano, velmi obětavá a obtížná,“ souhlasila Hermiona, a tentokrát mluvila pravdu. Zároveň se jí ulevilo, že nemusí vysvětlovat okolnosti kolem mudlovské zubařské praxe. Ačkoli, i matce i synovi by bezesporu prospěla pravidelná zubní prohlídka a dlouhé sezení u čelistního ortopeda.
Naštěstí paní Snapeová změnila téma. „Musím říct, Severusi, že vypadáš líp. To bude tím cvičením. Cvičíš pravidelně, že ano?“
Hermiona prudce nasála vzduch, což mělo za následek, že jí teplá, sladká tekutina vnikla do nosní dutiny a přinutila ji tak hlasitě zakašlat.
Ignorujíc její nezpůsoby, paní Snapeová pokračovala. „Tvoje vlasy mají více lesku, miláčku. Nepochybuji, že to je vaše zásluha, Hermiono?“
Hermiona přikývla, neschopna slova. Při představě, jak Severus „cvičí“ v koupelně pro prefekty, málem vybuchla smíchy.
Severus prokázal mnohem více sebekontroly. Jeho tvář zůstala vyrovnaná a nadále zdánlivě poklidně upíjel z hrnku. Zradila jej teprve ramena, jak se chvěly potlačovaným smíchem.

U Severuse doma se Hermiona dověděla jednu důležitou věc – jeho matka uctívala i zemi, po které kráčel. Jakmile se prokázalo, že se jej ze školy nevyloučili, tázavý pohled paní Snapeové se změnil v obdiv, který bylo cítit z každého jejího slova. Očividně měla radost i z jeho první přítelkyně, a přes Hermioniny způsoby u stolování slíbila, že při další příležitosti ji naučí hrát Kouzelné kuličky.
Později to odpoledne se všichni vřele rozloučili a dvojice se i se zabaleným Severusovým společenským hábitem přemístila zpátky do Prasinek - dříve než si kdokoliv mohl všimnout jejich nepřítomnost.
Hermiona Snapea zatáhla ke Třem košťatům na máslový ležák. Když se přiznala, že sedět s ním v hospodě byl její tajný sen, vypadal poněkud překvapeně.
Připojili se k nim také Wilkes a Avery. Čtveřice uvolněně klábosila o ostatních studentech a profesorech, a zejména o nadcházející sobotní halloweenské slavnosti. Dalo by se hovořit o docela průměrném odpoledni s několika budoucími Smrtijedy. Hermiona třeba zjistila, že Wilkes byl velice zábavný, když se s ním člověk lépe poznal. Uměl legračním způsobem napodobit Horacia Křiklana.
Po čtvrté rundě máslového ležáku si zahráli hru na hádanou – hádali možnou zvířecí podobu každého z nich. U Hermiony se svorně shodli na kočce. Wilkes z toho vyšel jako pravděpodobný rotvajler. Avery byl nerozhodně – část se přikláněla k leopardovi, ta druhá k pirani. Nejvíce zábavy si ale užili v případě Severuse. Wilkes tipoval havrana. Avery černou labuť, načež se Snape ležákem málem udusil. Hermiona trvala na netopýrovi, co sice nikomu dalšímu moc vtipné nepřipadalo, ale ona se smála až se za břicho popadala. Snape se uzavřel a celou diskusi o sobě jako o animágovi odmítl s tím, že by mohl prozradit příliš.
„A především: sám sobě zůstaň věrný,“ odcitovala Hermiona z Hamleta a na usmířenou Severuse políbila. Poté zabořila hlavu do jeho ramene, vdychovala jeho vůni a v duchu si přála, aby jej nikdy nemusela opustit.

Noc před Halloweenem Hermiona nemohla usnout. Měla to být ta poslední se Severusem a ona si toužila vychutnat každý okamžik, procítit každý kousek toho úžasného a smyslného mladého muže, který ji držel v náručí.
Prsty přelétla po mužské ruce od ramene až k zápěstí a vychutnávala si vláčnou pokožku, teplou a svůdnou. Severus spal, hruď mu klesala a zase se zvedala v pravidelném rytmu. Přes pootevřené rty zhluboka vydechl a jeho dech voněl po čerstvém toastu a horkém karamelu. Hermionu přemohla zvědavost a pomalu z nahého mužského těla odhrnula přikrývku. Pohledem žádostivě sledovala linii plochého břicha se sotva znatelnými obrysy svalů. Poté prsty polaskala pupek, Severus se ve spánku maličko zachvěl. Hermiona spatřila, jak jeho penis jemně škubnul a začal se zvětšovat. Uchvácena bezděčnou reakcí, dívka se vymanila z pevného objetí a opatrně se přesunula na posteli níž, dokud se její obličej neocitl jen několik palců od mužského přirození.
Přitiskla dlaň na měkké kudrnaté ochlupení a prstem přejela kořen zvětšujícího se údu. Pod jejím dotekem opět ucukl. Severus se maličko zavrtěl a Hermiona se zastavila. Pozorujíc klidnou spící tvář, chvíli počkala, než se jeho dech opět prohloubil. Mužský penis dosáhl plné velikosti, ale zatím nebyl ztopořen. Hermiona se šibalsky ušklíbla a dotkla se ho jazykem. Opatrně jej olízla, postupujíc zezdola směrem ke špičce. Severusovy stehenní svaly se uvolnily a z hrdla mu unikl dlouhý sten. Hermiona se tiše zasmála a jazykem dále něžně zkoumala drobnou štěrbinu žaludu. Na rtech ucítila slanou příchuť. Nyní se již potýkala s plnou mužskou erekcí a musela se trochu nadzvednout, aby mohla v načaté hře pokračovat. Jemně jej vzala do úst a pomalu sála, rty klouzajíc nahoru a dolů po pružné pokožce. Každý tah ukončila lehkým polibkem. Trochu se posunula, aby mu viděla do obličeje – s překvapením zjistila, že ji upřeně sleduje pár temných očí. Severus Snape byl vzhůru.
„Nepřestávej… ty moje malá prostopášná čarodějko,“ zašeptal hlasem ještě zastřeným spánkem.
Hermiona položila ruce na vnitřní stranu jeho stehen a ústy usilovně pokračovala v rozdělané práci. Lízala, škádlila, líbala, a nakonec jej hluboce nasála. Na okamžik ucítila mírnou nevolnost, ale rychle ji zase potlačila.
Bedry jí vyšel vstříc a mlčky prosil o víc. Když její tvářové svaly začaly protestovat, klekla si mezi jeho nohy a ňadry se rozpustile otřela o vztyčené mužství. Severus se posadil, chytnul ji kolem pasu a stáhl k sobě do klína. Tiskl ji pevně proti sobě a navedl její ruku na svůj penis.
„Pomoz mi dovnitř,“ sykl.
Hermiona poslechla a celá se mu otevřela. Mučivě pomalu zaplnil její nitro, přizpůsobujíc ženské tělo novému úhlu. Severus zasténal a hlava mu bezmocně klesla do polštáře. Pocit být jí zcela obklopen byl neuvěřitelně opojný. Vydechl rozkoší a začal se v ní beze spěchu pohybovat. Mužské ruce pevně sevřely dívčí boky a s každým dalším nárazem je zlehka nadzvedávaly. Hermiona se kvůli rovnováze dlaněmi opřela o jeho hruď a její požitek se ještě zvýšil, když úmyslně sevřela vnitřní svaly. Severus zrychlil tempo a jeho potem zmáčené tělo se napnulo. Dívka nad ním se trochu posunula a klitorisem se teď třela proti jeho pánvi, vyvolávajíc tak další přívaly horka a touhy. Ztěžka popadajíc dech, dosáhla vrcholu a vyslala proud pulzující rozkoše do místa, kde byli spojeni. Severus Hermionu vzápětí následoval a s hlasitým zasténáním ji sevřel v náručí.
Nepustil ji ani tehdy, když oba klesli zpátky do polštářů. Vzájemně propleteni leželi beze slov několik dlouhých minut. Svíčka na nočním stolku skomírala v posledních mihotavých záchvěvech, když se Severus otřel konečkem nosu o Hermioniny vlasy a zhluboka vdechl jejich vůni.
„Nedovolím, aby se ti cokoliv stalo,“ promluvil naléhavě. „Jsi moje, odteď už navždy.“
Objala jej ještě silněji - milovala každičkou jeho buňku.
Poté se škádlivou hravostí navrhl, „co kdybychom se vzali? Mohli bychom zorganizovat rychlý obřad v ředitelově pracovně. Máš čas příští úterý?“
„Ale no tak, Severusi,“ oplatila mu Hermiona stejným tónem. „Za pouhé čtyři dny bych jen stěží sehnala černé svatební šaty a rubáš vhodné pro takovou příležitost. A jako Snapeova nevěsta bych se v bílém vdávat přece nemohla, nebo snad ano?“
„Bože chraň,“ zašklebil se. „Očekávám minimálně věnec z lilku zlomocného a kytici z belladonny.“
„A za svědka upíra.“
„Bohužel, všichni známí upíři opustili britskou půdu před více než sto lety. Ale možná by nám mohl stačit ghúl*****.“
„Až najdeš ghúla ochotného přednést slavnostní přípitek, vezmu si tě, můj temný princi,“ zívla Hermiona, vychutnávajíc si teplo a bezpečí drahého mužského těla.
„Ať se tak stane,“ pronesl ospale.
Svíčka se zatřepotala a zhasla a oba mladé lidi přemohl spánek.

Albus Brumbál, ředitel
Škola čar a kouzel v Bradavicích

Vážený pane řediteli,
našla jsem způsob, jak se dostat zpátky do svého času. Dnes, během slavnostního večera Všech svatých, se časovým portálem vrátím do roku 1996.
Nemůžu Vám říct, co přinese budoucnost tomuto hradu a jeho obyvatelům. Kdybych tak udělala, ač i s dobrým úmyslem, důsledky by mohly být strašlivé.
Odejdu tak, abych vzbudila co nejméně pozornosti. Kdyby se kdokoliv ptal, řekněte prosím, že jsem musela k zubaři.

S pozdravem, Hermiona Grangerová.

----------------------------------------------------------

* název kapitoly je z Jeruzaléma od Williama Blakea
** chiméra je nestvůra z řecké mytologie, pro představu – podle Homéra měla tři hlavy: lví, dračí a kozí, rovněž její tělo odpovídalo těmto třem zvířatům: zepředu to byl lev, uprostřed koza a konec těla byl hadí. Krom jiných roztomilých vlastností chrlila oheň.
*** Kouzelná hůlka
**** obchodník
***** ghúl je démon z orientální mytologie, který loupí hroby a požírá mrtvoly

[amargonka]

Pěkný překlad, Marti A pěkný dílek... i když to Hermionino kamarádíčkování s budoucími Smrtijedy

[ria]

Ahoj Miso, opet diky za obetave vychytavani much .
Dalsi dil bude zitra k obedu, abych si splnila kvotu . A pak uz supem do roku 1996 .
_________________
Fake It Till You Make It.

[amargonka]

Není zač, těch much tam fakt už moc nemáš

Do roku 1996 se těším, protože někde kolem té návratové kapitoly jsem se v anglickém originálu zasekla

[Elenita]

[ria]

Koukam, ze se tady vetsina tesi na mistra lektvarů . Ja blahova si myslela, ze vas nalakam na mlade maso , hihi... A vam se vic libi pan v letech s kriminalni minulosti . Toz brzy damy .
_________________
Fake It Till You Make It.

[Lena]

taky už se těším na ubohého pronásledovaného profesora...a hlavně na to jejich setkání "po letech"
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[ria]

Kapitola 7 – Zkřížené meče

Následující odpoledne si Hermiona a Severus našli tiché místo u jezera a mlčky pozorovali poklidnou vodní hladinu. Jemné vlnky třpytivě odrážely sluneční paprsky a občas bylo slyšet vzdálené šplouchnutí, jako připomínka nebezpečných bytostí obývajících hluboké a temné vody.
Seděli bok po boku a hleděli do dálky, neschopni začít mluvit o blížícím se odloučení. Severus měl spoustu otázek. V duchu přemítal, co všechno o Hermioně věděl. Vzpomínal na střetnutí ve vlaku, na noviny z jejího kufru a na onu nepochopitelnou (ale vítanou) pozornost, kterou mu takovou měrou věnovala. Hermiona prolomila ticho jako první.
„Severusi, musím zpátky.“
„Na hrad?“
Nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Domů. Nepatřím sem.“
„Já vím,“ řekl nakonec a projevil tak více porozumění než původně čekala. „Kdy?“
„V noci. Dnes bych si ale ještě chtěla užít Halloween…“
Krátce přikývl. „Vracíš se do budoucnosti, že ano?“
„Víš, že ano, Severusi. Přišel jsi na to, když jsi tenkrát našel ty noviny.“
„Od začátku jsem věděl, že je na tobě něco… zvláštního. To byl taky první důvod, proč jsem se s tebou spřátelil. Byl jsem zvědavý. Ty noviny mé podezření jenom utvrdily, ale tehdy jsem tě už chtěl bez ohledu na důsledky. 1996, to je téměř… já… neumím si to vůbec představit. Panebože, bude mi třicet šest! Znáš mě? Jaký jsem, Hermiono? Bohatý? Úspěšný?“
„Ano, znám tě. Jsi…“ Hermiona na okamžik zaváhala, hledajíc správná slova, „vážený muž, vysoký a… rozevlátý.“ Vynechala část o nevrlém, frustrovaném, arogantním bradavickém učiteli, a raději mu nabídla poněkud vágní a nutno přiznat, že dosti přikrášlený obraz.
„Rozevlátý? Co tím proboha myslíš?“
Hermiona se zasmála. „Způsob tvé chůze, je to něco jako ladné klouzání.“
„Klouzání?“ vyhrkl nevěřícně.
„Může za to střih šatů - nosíš dlouhý a široký plášť. Taky šustíš, ach ano, někdy přímo víříš,“ provokovala.
„Odmítám uvěřit, že bych mohl být postižen takovým manýrismem,“ prohlásil Severus a promnul si kořen nosu. „Jaký jsem v budoucnosti?“
„Trochu náladový.“
Severus si povzdechl, když opět jednou nedostal přímou odpověď. Zkusil to jinak. „Jsme… spolu?“
„To bude záležet jenom na tobě,“ významně se na něj podívala. „Nebyli jsme, myslím předtím, ale teď… možná. Já nevím, ale doufám, že ano.“
Severus se zamyslel nad jejími slovy a vtom mu došlo, co tím Hermiona naznačuje. „Chceš mi říct, že tě v budoucnosti… přitahuji? Je to tak? Proboha! Je ti stále sedmnáct, nebo během cesty časem zestárneš?“
„Nezestárnu, ne,“ odvětila.
„Vážený, vysoký, rozevlátý, náladový, s mladičkou čarodějkou na dosah ruky! Skvělé!“ vyhlásil se samolibým úšklebkem.
„Není to tak jednoduché, Severusi. V budoucnosti mě nemáš rád. Jsem podle tebe něco jako osina v zadku a dosud si využil každou příležitost, abych na to náhodou nezapomněla.“
Severus teď vypadal dotčeně. Hermiona si uvědomila, že vyčítá hříchy mistra lektvarů nevinnému klukovi. Zamrzelo ji to. Natáhla se k němu, vzala jeho ruku do svých dlaní a prsty jej pohladila.
Náhle Severus z ničeho nic vyskočil a vytáhl hůlku. Hermiona se ohlédla, aby zjistila, co se děje, když uslyšela mužský hlas.
„Srabus!“ vyplivl James Potter s posměchem, jak se blížil stezkou od hradu. Jeho tvář, vlasy i brýle neomylně připomínaly Harryho, ale postoj i chování byly odlišné. Ono otevřené sebevědomí Harrymu chybělo. V těsném závěsu Jamese následoval uhlazený Sirius Black. Hermiona v něm jen stěží rozeznala roztěkaného bývalého vězně z azkabanské cely. Také už byla na nohou a nyní se ukrývala za Severusem. Sklonila hlavu a přes vlasy si přehodila kápi. V duchu se modlila, aby se neobjevil také Remus a nemusela se hodit do jezera. Nechat se poznat budoucím učitelem Obrany proti černé magii nepřicházelo VŮBEC v úvahu.
„Sra-bus,“ zopakoval James nenávistně, se zvláštním důrazem na každou slabiku.
Siriusově pozornosti neunikla Snapeova připravená hůlka a vytáhl tu svou.
„Co chceš, Pottere?“ vyštěkl Severus s neskrývanou záští. Jak mluvil, namířil hůlku na Siriuse, očividně jej považoval na větší hrozbu. Snapeovy oči teď těkaly od jeho osobní Nemesis k Jamesovmu ozbrojenému parťákovi, čekajíc na první náznak útoku.
„Ale, ale, Snape,“ varovně pravil Sirius. „Chovej se slušně v přítomnosti primuse. Nebo máš snad zájem o další lekci etikety? Možná jsem se ve vlaku nevyjádřil dost jasně?“
„Nemám zájem o tvé lekce, Blacku,“ odpověděl Severus a vztek mu z hlasu doslova ukapával. Taková averze ke staršímu bratrovi jednoho z jeho blízkých přátel vysvětlovala, proč Reguluse nikdy neoslovoval příjmením.
„Jamesi, Siriusi!“ ozval se odněkud třetí, pištivý hlas. Všichni se obrátili a spatřili Pettigrewa, jak svahem spěchá za kamarády. Když Peter uviděl vztyčené hůlky, v ruce se mu objevila jedna tlustá a krátká. Stoupl si k Jamesovi a těžce odfukoval. James Potter si nyní s hůlkou lenivě pohrával a ani v nejmenším neskrýval, co má za lubem.
Hermiona měla toho všeho akorát dost, tahle malá rozepře byla v poměru tři na jednoho. Severus se musel cítit stejně, protože jí pošeptal, aby se vrátila a přivedla ostatní – Averyho, Wilkese a Lestrange.
Prosmýkla se tedy mýtinou, s obličejem odvráceným od Blacka a s kápi hluboce staženou. Když už si myslela, že je pryč z jejich dosahu, někdo ji chňapl zezadu. Drsné ruce ji sevřely kolem ramen a otočily tváří ke Snapeovi.
„Kam si myslíš, že jdeš, maličká?“ uslyšela Siriusův hlas těsně u ucha. Přitáhl si dívku pevněji, tlačíc ji zády ke svému hrudníku. K Hermioninmu znechucení ucítila na sobě jeho bedra a rukou ji provokativně přejel přes ňadro.
Severusova tvář zbrunátněla. S hůlkou výhružně zvednutou udělal několik kroků směrem k Siriusovi. „Zatracený bastarde!“ zařval.
Hermiona se v tu chvíli víc přitiskla k Siriusovmu rozkroku a ten sebou překvapeně škubnul. Malé zaváhání stačilo, aby se uvolnila ze sevření, obrátila, a vší silou jej kopla mezi nohy. Sirius zalapal po dechu a skácel se k zemi. Hermionu přitom stáhl sebou a oba dva tvrdě přistáli na mokré trávě. Kolem dívky se vzápětí ovinuly další silné paže a táhly ji pryč. S úlevou uslyšela Severusův hlas a opřela hlavu o jeho hruď.
„To tě naučí zahrávat si se mnou a s tím, co je moje, Blacku!“ řekl Snape chladně.
Hermiona se vymanila ze Severusova objetí a rozzlobeně taky vytáhla hůlku. Namířila ji na Siriuse, který se nadále krčil v předklonu a ztěžka dýchal, rukou si chránil intimní zónu. Severus se teď mohl soustředit na Jamese. Peter Pettigrew vykročil na pomoc Siriusovi.
„Chceš být další na kastračním seznamu, kryso?“ šlehla po něm Hermiona, ale pohledem nadále sledovala Blacka. Severus se pobaveně ušklíbl.
Její poznámka zastihla Poberty nepřipravené. James se na chvíli zarazil, ale pak se vzpamatoval a obrátil hůlku na Hermionu, následován Peterem. Severus se okamžitě postavil před ni.
„Tak tvoje malá přítelkyně umí i mluvit?“ pohrdlivě sykl James a zkoumavě si ji přes Snapea prohlížel. „Řekni nám, děvenko, pročpak se vláčíš s tímhle imbecilem?“
„Nech ji, Pottere. Neodvažuj se na ni vůbec mluvit,“ varovně zasupěl Snape.
Nalákán, James v popichování pokračoval. „A co to máš s obličejem, děvenko? Nemusíš se bát, my se jen tak něčeho neleknem.“
Pohár Hermioniny trpělivosti přetekl. Byla vzteklá a měla sto chutí Jamesovi Potterovi urážku vrátit i s úroky, ale zastavila ji hluboce zakořeněná loajalita vůči Harrymu. A tak udělala jedinou věc, kterou mohla: napadla Pettigrewa. Spustila se kolena, naklonila na stranu a zvedla hůlku. Zaměřila se na představu omráčeného Petera a vší silou své mysle v duchu pronesla, „Mdloby na tebe!“
Dlouhý červený záblesk zasáhl Pettigrewa přímo do prsou. Hermiona se vzpřímila a změnila cíl, tentokrát mířila na Siriuse. Ten se obrátil a hůlkou opsal ve vzduchu polooblouk jejím směrem. Ale dívka byla rychlejší, „Expelliarmus!“ použila další nonverbální kouzlo.
Současně s tím vystřelil proud zeleného světla ze Severusovy hůlky, tiché odzbrojující zaříkadlo bylo určeno Jamesovi.
Siriusova hůlka vyletěla vysoko do povětří - Hermiona byla jedním skokem u něj, „sedni si, blbečku,“ výhrůžně přikázala,
„Locomotor Mortis“ vyštěkl po Severusovi tentokrát James, ale Snape se kletbě vyhnul. Rychle poklekl, vystřel rameno a zařval: „Petrificus Totalus!“
Sirius se pokoušel vstát, ale Hermiona jej přinutila lehnout si tváří k zemi. Jednu nohu zarazila mezi jeho lopatky a hůlkou mu nyní mířila na temeno hlavy.
„Impedimenta!“ slyšela Jamesův výkřik.
Instinktivně zvedla hůlku. „Protego!“ vyhrkla, pomáhajíc tak odvrátit nebezpečí od Severuse.
V tom okamžiku vzduch rozrazil červený paprsek ze Snapeovy hůlky a James Potter klesl na kolena. Vzápětí se skutálel travnatým svahem. Severus se pomalu přiblížil k ležící postavě a nepřestával na ni mířit hůlkou. Špičkou boty do Jamese strčil. Spokojen, že jeho oběť je skutečně omráčena, vrátil se k Hermioně.
„Si v pořádku?“ otázal se a vztáhl k ní ruku. Přikývla a nechala, aby ji objal. Jeho vztyčená hůlka přitom ani na okamžik neopustila Siriusova záda. Hermiona poté kouzlem přivolala tři nyní bezprizorní hůlky a podala je Snapeovi.
Kdesi za zády uslyšely rychlé kroky. Od hradu k nim běžel Remus Lupin - zastavil se, až když na zemi spatřil své tři kamarády. Severus s Hermionou zůstali nehnutě stát u Siriuse Blacka.
„Lupine,“ jízlivě začal Snape, „jak vidím, dorazila kavalerie.“
„Nesmí mě vidět,“ zašeptala Hermiona a stáhla si kapuci víc do obličeje. Severus se posunul, aby Remusovi zakryl výhled.
„Je po všem, Snape,“ odpověděl Lupin. „Tohle kolo jsi vyhrál, nemusíš si nic víc dokazovat. Vrať mi jejich hůlky.“
Severus se ušklíbl. „Nikdy nebude po všem, vlku, ale na dnešek vyhlašuji příměří, tedy pokud se ti povede udržet tu tvoji malou smečku na uzdě.“
„Siriusi?“ zeptal se Lupin a nespustil ze Snapea oči.
Sirius se posadil a promnul si zraněnou ruku. „Příměří,“ zachroptěl.
„Fajn,“ vyštěkl Snape. „Herm…“ ještě než dořekl, ucítil šťouchnutí v zádech. „Moje přítelkyně a já se vrátíme do hradu. Hlídej si kamarády, Lupine,“ řekl nakonec a odhodil ukořistěné hůlky do jezera. Svoji hůlku si zastrčil do hábitu a vzal Hermionu za ruku, stavějíc se mezi ni a Remuse.
Když odcházeli se vztyčenými hlavami pryč, ani jeden z nich nepřidal do kroku, i přes riziko, že je do zad zasáhne odvetné kouzlo.
Konečně se ocitli na vyštěrkované pěšině u hradu a Severus Hermionu objal. Přitáhl si ji blíž. „Jsem rád, že si na mé straně,“ řekl tlumeně. „Kde ses naučila takhle bojovat?“
Hermiona chvíli přemýšlela, a pak po pravdě odvětila: „Při jedné potýčce se Smrtijedy na Ministerstvu.“
Severus se zasmál. Pokládal to za žert.

„Kdy odcházíš?“ promluvil Severus se sevřeným hrdlem.
„O půlnoci.“
Po příhodě s Pobertovým čtyřlístkem se dvojice vrátila do Hermioniny ložnice. Severus seděl na posteli. Bylo mu blbě a ve spáncích mu pulzovala tupá bolest. Přemohl jej sžíravý pocit, že nemá kontrolu nad situací. Vědomí, že ztratí Hermionu, v něm probouzelo cosi, co nikdy předtím nezažil. A tak bezmocně zíral do zdi a pokoušel se znovu získat rovnováhu - uklidnit se, vypořádat se s praktickými věcmi.
„Ředitel již určitě ví, co se u jezera stalo. Odhaduji, že máme asi deset minut, než po nás Křiklan pošle. Musíš jít. O zbytek se postarám. Stejně to stálo za to, vidět tě nakopnout Blacka mezi nohy.“ Severus se usmál, sladké vzpomínky.
Hermiona vzala ze stolu kožený obal a posadila se vedle něj. „Když myslíš, že to tak bude nejlepší… ale neodejdu, dokud ti nevysvětlím pár důležitých věcí.“
Tázavě se na ni podíval a jemně se dotkl její ruky. „A já tobě.“
Otevřela složku a vytáhla z ní pergameny týkající se Vanity a Neptuna. „Budeš se řídit instrukcemi, které jsem pro tebe napsala. Pro začátek bude stačit ohlídat několik dopisů.“
Hermiona na okamžik ztichla a přešla ke svému kufru, aby si zabalila. „Já vím, že výroba šampónů není kdo ví jak vzrušující. Není to jako léčit dračí neštovice, nebo osvobodit domácí skřítky, ale je to výnosný obchod. Takový, který nás, doufám, oba finančně zajistí.“
Snape založil dokumenty zpátky do koženého obalu. „Udělám, co budeš chtít, máš mé slovo. Můžu to odpřísáhnout i na svou hůlku, co ty na to?“ dobíral si ji.
Hermiona se uvolnila, na chvíli přestala balit a podívala se na něj. „To není třeba, Severusi. Přísahy na hůlku a Neporušitelné sliby by tě mohly dostat do problémů. Stačí mi tvoje slovo.“
Severus vyndal z kapsy zásnubní smlouvu. „A teď k tomu, co chci já,“ řekl a rozvinul ji.
„Chce ji zrušit,“ v mžiku ji napadlo.
„Víš, proč jsem tě požádal, abys to podepsala?“ zeptal se.
„Protože jsem roztomilá sexy princezna a nejsi s to mi odolat?“
„To taky,“ převrátil očima, „a též proto, že si nenechám vyklouznout chytrou a půvabnou malou čarodějku, když tomu můžu nějak zabránit. Nejsem pohledný, Hermiono. Mám zrcadlo, které mi to denně připomíná. Většina lidí, co znám, nedovede odlišit důvtip od sarkasmu, a proto nejsem moc… populární. Od okamžiku, kdy jsme se potkali ve vlaku, dokazuješ mi, jaké to je, být středem něčí pozornosti. Mít někoho jenom pro sebe. Smáli jsme se spolu… milovali se… nikdy mě nenapadlo, že něco takového kdy prožiji. To, cos mi dala, bývá normálně vyhrazeno jiným. Je to to jediné…“
Přerušilo jej ostré bušení na dveře.
„Gregorovitchová! Chce tě vidět ředitel!“ zařval hlas zvenčí.
„Musíš jít!“ pobídl ji Snape.
„Potřebuji tvoji pomoc, Severusi - abych se mohla přemístit na King´s Cross.“
„Opravdu by sis měla přečíst Dějiny Bradavic, Hermiono. Pak bys věděla, že bychom museli dostat tebe i kufr za školní pozemky. A to nejde, ne s ředitelem v patách. Budeš to muset risknout a zkusit to odsud. Můžeš se vrátit i odsud, nebo ne?“
„Ano… ale.“
„Gregorovitchová! Jseš tam někde?“ ozvalo se opět zpoza dveří.
„Žádné ale!“ zarazil ji Snape a hodil do kufru poslední kus oblečení.
Dveře se otřásly dalším hlasitým zabušením. „Jde sem Křiklan!“
„No tak, Hermiono!“ popohnal ji Severus.
Popadla krabici s Obracečem času, sundala víko a zařízení vybrala. Snape mezitím zavřel kufr a zaklapl na něm zámky. Hermiona si pověsila řetízek kolem krku, a pak jej omotala i kolem kufru. Mezi prsty svírala čelistní svorku, která Obraceč jistila proti pohybu.
„Severusi, kdyby se kdokoliv ptal, moje cesta časem byla nehoda. Udělala jsem to pro tebe – nezapomeň.“ Její hlas zněl naléhavě.
Severus zvedl hlavu, o krok ustoupil a zvláštně se na ni podíval.
„Slečno Gregorovitchová? Tady je profesor Křiklan,“ uslyšeli tlumený učitelův hlas a lehké zaklepání. „Mohla byste, prosím, vyjít ven?“
„Jdi!“ tiše řekl Severus.
Hermiona mu věnovala poslední pohled. Poté uvolnila svorku.
Severus se díval, jak zmizela. Pak rychle vzal její složku a strčil ji pod matraci. Než přistoupil ke dveřím, nasadil na tvář svůj nejnevinnější výraz. Zhluboka se nadechl, odstranil západku a vyšel vstříc svému osudu.

Do Hermioniny zmijozelské ložnice vklouzla pod rouškou tmy vysoká štíhlá postava. Tiše pronesla Lumos a pohledem prolétla prázdný pokoj. Poté podešla k posteli a zpod matrace vytáhla tlustou koženou složku.
Severus Snape se pátravě rozhlédl, jestli nenajde i cokoliv dalšího po dívce, která tam několik týdnů bydlela.
Sedíc na posteli, přitiskl si k hrudi její polštář a zhluboka vdechl jeho vůni. „Hermiono…“ zašeptal zoufale.
Jeho pozornost poté upoutala vytahaná šedivá noční košile, která se objevila pod polštářem. Vzal ji do rukou a krátce si odfrkl, nevěřícně zavrtěl hlavou - jak mohla jeho čarodějka nosit takový nevábný kus oblečení? Pak si jej ukryl pod hábit.

Hermiona upadla na studenou kamennou podlahu. Vzápětí na ni sletěl i její kufr. Obraceč času zlověstně křupnul pod tíhou dívčího těla a objemného zavazadla. Chvíli nemohla svůj starý pokoj poznat. Nebyla tam žádná postel ani stůl, místo toho se u zdi vršily nějaké bedny a starý prádelník. Všechno pokrývala tlustá vrstva prachu. Vzduch kolem byl cítit vlhkostí a zatuchlinou. Když se jí konečně povedlo vstát, oprášila se a podešla ke dveřím. Sáhla na kliku, ale ta se ani nepohnula. Zkusila to oběma rukama. Nic. Vytáhla hůlku a zamrmlala, „Alohomora,“ dveře se neotevřely.
Hermiona se obrátila a rozhlédla se po místnosti. V prachu na podlaze se zřetelně rýsovaly její stopy. Vypadalo to, jakoby v pokoji nikdo nebyl nejmíň pět let. Přepadl ji příšerný pocit, že tady zůstane uvězněna.
Převrátila kufr na stranu, sedla si na něj a zvažovala, co dál.
Mohla by počkat, až se vrátí zmijozelští studenti, a pak na sebe hlukem někoho upozornit. Poněkud méně ji už lákala představa, že by ten někdo mohl být také Malfloy.
Nebo by mohla poslat Patrona některému z učitelů. Stačilo by vylovit v paměti dosti šťastnou vzpomínku a přivolat tak malou stříbrnou vydru.
A co tak vrátit se v čase o pět let zpátky a zanechat na dveřích vzkaz: PROSÍM NEZAVÍRAT? Hermiona se zasmála. Byl to hloupý nápad, nemluvě o tom, že Obraceč byl nyní nenávratně poškozen.
Absurdita celé té situace způsobila, že se Hermiona nemohla přestat smát. A tak se pokusila vykouzlit Patrona.
„Expecto- „ byla v půlce zaříkadla, když se dveře s cvaknutím odemkly.
Zaposlouchala se, ale z chodby nebylo nic slyšet. Pomalu otočila klikou a obezřetně otevřela. Vyhlédla ven. Nikdo tam nebyl. Hermiona si v duchu připomněla, kde to vlastně je – tohle byly přece Bradavice. S nově nabytou důvěrou vyšla ze dveří a zaklela kufr: „Locomotor kufr.“
Zmijozelská společenská místnost byla tichá a prázdná. Okny do ní pronikalo zvláštní bleděmodré světlo – sluneční paprsky, které putovaly jezerem, nyní ve vodě kreslily prapodivné mihotavé obrazce.
Hermiona odhadovala, že bylo pozdní odpoledne. Ostatní studenti právě seděli v bradavickém expresu a do hradu dorazí za dvě nebo tři hodiny.
Pohledem přelétla prostor, který byl dva měsíce jejím domovem. U krbu stála pohovka, na které sedávala spolu se Severusem a nedaleko ní stůl, kde si často četla.
A pak spatřila kout u Sira Meleaganta. Přemohl ji náhlý pocit ztráty a kufr s hlasitým žuchnutím dopadl na podlahu.
V půlkruhu tam stály čtyři křesla. To celé bylo špatně – jako by byli zapomenuti, smeteni časem. Hermiona přitáhla další dvě křesla a kruh uzavřela. Pak se postavila do jeho středu a pomalu se otočila, zrakem přecházejíc z místa na místo.
Tolik studentů se tady za uplynulých devatenáct let vystřídalo, ale jenom málo z nich ovlivnilo kouzelnický svět víc, než těchto šest kluků. Byli přisluhovači Temného pána, ale Hermiona z nich už neměla žádný strach. Znala je jako obyčejné chlapce. Tenkrát byli mladí, teprve začínali žít a dělali svá první rozhodnutí. Jak málo se lišili od Hermiony a jejích přátel, které možná již brzy čekali podobné zkoušky.
„Wilkesi,“ promluvila k prvnímu prázdnému křeslu. „Zabijí tě tři roky po škole.“
„Rodolphusi,“ obrátila se ke druhému prázdnému místu, „oženíš se starší ženou, a ta tě vtáhne do světa šílenství. Patnáct let svého mladého života promarníš v Azkabanu. Jsi nyní volný? Máš kontrolu nad vlastním životem?“
„Avery,“ sklouzla pohledem ke křeslu proti oknu. „Zachránil sis krk, když jsi prohlásil, že jsi byl pod kletbou Imperius. A teď se plazíš u nohou bezcitného vraha. Kdy tvá muka skončí? Nedal bys raději přednost smrti?“
„Regulusi. Kolik legrace jsme si spolu užili na hodinách. Tvůj smích byl nakažlivý. Znamení zla jsi dostal spolu s přáteli, ale zašels hlouběji a stálo tě to hlavu. Zavraždili tě, když ses pokusil utéct. Byl jsi tak mladý, tak zábavný, jako Seamus.“ Hermioně po tváři stékaly slzy. Rychlým pohybem je setřela a obrátila se k dalšímu místu.
„Rosieri. Mazaný a vždy po uši v problémech. Když ti bylo dvacet, zabili tě bystrozorové. Víš, že Moody o tobě pořád mluví? Říká, žes byl tvrdý oříšek. Díky tobě mu chybí kus nosu. Myslím, že by se ti líbilo to vědět.“
„A Snape.“ Hermiona se zastavila u posledního křesla. „Hraješ nejnebezpečnější hru ze všech. Jediný špatný pohyb, jediné neopatrné slovo znamená rozsudek smrti. Ach, Severusi, viděl si své přátelé klesat ke dnu i umírat. Přál sis někdy změnit minulost? Mít možnost zvolat poslední seansi Rytířů a říct jim něco, co by je odvrátilo od Temnoty?“
Hermiona zavřela oči a zaklonila hlavu. Zhluboka se nadechla a v duchu se pokoušela vybavit si obraz všech šesti kluků tak, jak je znala: plné energie a života. Ať již jako projev úcty jejich vzpomínce, nebo jen chtěla rozptýlit svůj žal, tiše pronesla:
“Mouratý už třikrát mňouk. Ježek třikrát kvik a jednou. Harpík naříká: Je čas!”
Poté jí hlava klesla k hrudi a tvář ukryly dlouhé prameny oříškových vlasů. Pokračovala v odříkání a její tichý hlas nabíral na síle s každým dalším veršem:
“Kolem kotle kolo voďme, jedové tam droby hoďme!
Ropucha, jež třicet dní pod kamenem ve spaní ropušinou puchla v těle, ať se první v kotli mele!
Tuplem psot a slot a klopot, ohni, hoř a, kotli, v klokot.
Z hada močidláka mastné útroby a plsť tam vrazte, oko z mloka, z žáby prst, z čuby jazyk, z krysy prst,
zmijí dvojklan, ze slepýše žahadlo a křídlo sýce, ať to moří, ať to maří,
V KOUZLO PEKELNÉ SE SVAŘÍ!”
Poslední větu již vykřikla. Poté pomalu a dlouze vydechla. Ještě jednou a naposled se tak prostorem rozlehly verše z Macbetha. Patřily šesti Valpuržiným rytířům, šesti promarněným životům.
Hermiona vytáhla hůlku a nasměrovala kufr ke dveřím společenské místnosti. S rukou na klice – poslední překážce mezi ní a Bradavicemi roku 1996 – se ohlédla. Dala sbohem životu v minulosti a přemítala nad paralelami mezi Snapeovými přáteli a těmi jejími.
“Už mi chutí v palci cuká, něco nekalého ťuká. Zámku, povol, vstoupit dovol!”
Pak tiše vyšla a dveře se za ní zavřely.

Asi minutu poté se ze stínu vynořila hlava zmijozelské koleje, od hlavy k patě v černé, vířící se látce. Severus Snape lenivě zatleskal. Přistoupil ke dveřím její staré ložnice a mávnutím hůlky je opět uzamkl. Dvě z křesel vrátil na jejich původní místa a pohledem sklouzl k východu, ve kterém zmizela. Nakonec tlumeně promluvil:
“Pojď! Jen tím úsměvnější buď a sladší! Skrýt hlubší faleš, faleš tváře stačí.”

-----------------------------------------------------------------------------------------------

* Všechny verše jsou z Macbetha. Ty, co odříká Hermiona, patří v dramatu třem čarodějkám, které věští budoucnost a vaří u toho svoje dryáky. Ten poslední (Snapeův) je trochu problém: podle přeložené hry, kterou mám doma, jsou to slova lady Macbeth a dodává nimi odvahu Macbethovi, když spolu chystají královraždu. Podle anglického online originálu je říká sám Macbeth, samozřejmě, ve stejném kontextu. Myslím, že právě v případě posledního citátu, anglická slova se do našeho příběhu hodí víc a český překlad o něco méně: „Away, and mock the time with fairest show: False face must hide what the false heart doth know.”

[ria]

Tak jo, nejak jsem opet prohrala boj s nespavosti .
_________________
Fake It Till You Make It.

[Lena]

Mám ráda, když tyhle boje prohráváš Doufám, že tě dneska taky přepadne nespavost, protože jsem tedy napnutá jak kšandy
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[ria]

No uvidime, taky bych mohla delat nekdy i neco uzitecnejsiho, nez prekladat pohadky . Treba vyzehlit horu pradla, co tu na me uz druhy tyden kouka (nechutne, ale bohuzel nutne). Zitra zase na par dni odchazim, takze se muze stat, ze dalsi dil bude az ve ctvrtek.
Miso, diky, diky, diky, ty-vis-za-co , jinak byl to opravdu "manyrismus" , a to prece "manyry" znam - zda se, ze odvozovani slov mi moc nejde .
_________________
Fake It Till You Make It.

[amargonka]

Rádo se stalo Překlad byl jako obvykle moc pěkný

[janca]

Opět se ti to povedlo Rio, opravdu skvělé. A kdy bude zase další dílek?

[Lena]