NEWFORUM

[miluška]

POzerám, že ďalšie pokračovanie je naplánované na dnes. A to som sa konečne chcela tešiť, že som dohnala trojdielne meškanie
Super čítanie, doby minulé v čarodejníckej škole keď bol ešte v móde Shakespeare sa mi celkom pozdávali Ešte dobre, že originál je už šťastne za mnou, aspoň nie som veľmi napätá, čo prinesie pokračovanie.
_________________
Soft kitty, warm kitty, little ball of fur, happy kitty, sleepy kitty, purr, purr, purr...

[Elenita]

Pokračování má být až zítra.
_________________

[janca]

A UŽ JE TU ČTVRTEK, JUPÍ..........

[ria]

Kapitola 8 – Snapeovo vítězství*

Hermiona byla konečně i s kufrem zpátky v nebelvírské věži. Když žádala o vstup, Buclatá dáma jí věnovala obzvlášť podezíravý pohled. Hermiona to připsala skutečnosti, že byla stále oděna ve zmijozelských barvách, kterých se do posledního okamžiku nechtěla vzdát. Zmijozelská kolej pro ni víc neznamenala Malfloye nebo Parkinsonovou. Nyní to bylo její jediné hmatatelné spojení s mladým Severusem. Přeměna v nebelvírskou červeň a zlato v ní vyvolávala pocit, že jej zrazuje.
Podstatné jméno, sedmnáct bodů – „paroháč.“ To bylo dobré slovo. Jenom čtenáři srdceryvných romancí věděli, co znamená. Byli i takoví, co si mysleli, že je to druh věšáku. To Hermionina teta měla po ruce vždycky vydání Barbary Cartlandové a tajnou slabost pro pádné muže. „Dyspepsie“ – taktéž sedmnáct bodů - přesně to vyvolala u své tety, když použila slovo „paroháč“ ve hře Scrabble minulé Vánoce. Trojnásobná hodnota písmene za „Č,“ spolu sedmadvacet bodů. Hra podle Hermiony.
Zaměstnat si mysl byl jediný snesitelný způsob, jak přečkat do příchodu bradavického expresu. Sedíc na okenním parapetu, civěla nepřítomně na tmavnoucí školní pozemky.
Slunce nakonec zapadlo a nad hradem zazářil velký kulatý měsíc. Po vzdáleném svahu se plazily dlouhé temné stíny borovic a natahovaly se do údolí jako podivně deformované prsty.
Chyběl jí Severus, tak moc jí chyběl, a teď byl pryč. Už ho víc nenajde v knihovně, nepotká v společenské místnosti, nepolíbí ve skrytu bradavických chodeb. Nyní tady byl místo něj nevrlý bývalý Smrtijed, a Hermiona nevěděla, jestli jej bude moci milovat.
Dva týdny. Dává tomu dva týdny. Jestli nebude šťastná do dvou týdnů, vrátí se do roku 1977, k čertu se všemi důsledky! Dostane je všechny – Snapea, Averyho, Wilkese, Lestrange, Reguluse a Rosiera – pryč, ještě předtím, než jim šílený Voldemort vypálí na předloktí Znamení. Můžou pak společně žít v komuně na ovčí farmě kdesi ve Walesu. Megalomaniaka Měsíce nikdy nenapadne je tam hledat. To byl tedy její nový plán – podkopat Voldemortovu základnu přeměnou jeho stoupenců v bolševiky.
Bolševik – se třemi dvojnásobnými hodnotami písmene, čtyřicet bodů. Skvělá partie, Slečno Šprtko.
V dálce zahlédla světla kočárů, které právě opouštěly Prasinky. Hermiona netečně vstala a vybrala se do společenské místnosti. Nyní si žádala její pozornost přítomnost. Minulost musela na chvíli zůstat minulostí. Hermiona měla čtrnáct hodin na to, aby vyřešila zapeklitý problém – najít si věrohodnou výmluvu, proč nemůže dělat O.V.C.E. z jedenácti předmětů.

„Nedělejte si starosti,“ řekla jí McGonagallová, když si prohlížela rozbitý Obraceč času. „Mám na něj tříletou záruku proti náhodnému poškození. Do středy tady budu mít nový.“
To měla Hermiona vědět – McGonagallová patřila k lidem, kteří měli zálibu ve vyjednávání a vždycky se zajímali i o záruční podmínky. Vsadila by se, že k Obraceči vyhandlovala i přídavný dárek, třeba něco jako hodinky ve tvaru myši.
„Vlastně, paní profesorko, přemýšlela jsem, a možná je nakonec jedenáct předmětů pro mě příliš,“ vrhla na učitelku nevinný pohled Hermiona.
Potkaly se na schodech, když Hermiona mířila do Velké síně na zahajovací slavnost. „Víte, jde o Věštění. Jednoduše se nemohu přinutit tam chodit. Prosím, nežádejte po mě, abych zírala do křišťálové koule, nebo hledala přírodní pramen kovovým prutem. Neexistují místo toho kupříkladu Dějiny Věštění?“
„O ničem takovém nevím, slečno Grangerová. Dle mého můžete O.V.C.E. skládat jenom z Věštění,“ odpověděla McGonagallová a přísně se na Hermionu podívala. „Co kdybyste se na Věštění připravovala s tím milým kentaurem? Nebylo by to přijatelnější?“
Hermiona na Firenzeho zapomněla.
„Je mi líto, paní profesorko. Mám na koňské chlupy alergii. Jak se dostanu ke koním na méně něž dvě stě metrů, objeví se mi na kůži ošklivá vyrážka.“¨
Minerva v duchu sledovala, jak jí prestižní nablýskaná trofej proklouzává mezi prsty. Když opět promluvila, její hlas byl chladný a profesionální. „Raději to necháme na později, slečno Grangerová. Chce vás vidět ředitel – máte za ním hned po večeři přijít do pracovny.“
Ach.
Ve Velké síni se zvedal vzrušený šum rychle přibývajících dalších a dalších hlasů. Dorazili studenti. Hermioně se ulevilo, jelikož to znamenalo, že déle nemusela s McGonagallovou rozebírat důvody, proč ji chce Brumbál vidět. Rozloučila se a odpelášila přivítat se se spolužáky.
„Hermiono!“ zadunělo rozlehlou chodbou. Hagrid držel v rukou umělohmotnou přepravku a prstem ukazoval na jejího obyvatele. „Mám Křivonožku, dal mi jej mladej Colin. Beru ho zatím sebou, ať si schrupne u ohně.“
„Děkuji Hagride!“ zavolala zpátky Hermiona a zamíchala se do davu. Povedlo se jí protáhnou škvírou u dveří a rázem se ocitla v obrovské síni ozářené stovkami svíček vznášejících se vysoko nad hlavami studentů. Jako pokaždé, i tentokrát byla okouzlena krásou začarovaného stropu: vpravo nahoře spatřila nejjasnější z hvězd – Polárku, nedaleko ní se třpytila Aurora Borealis. Když se rozhlédla po studentech, každou chvíli narazila na nějakou známou tvář. A to byla chvíle, kdy konečně pocítila úlevu a radost, že je zpátky ve svém čase. Nikdy předtím nebyla tak ráda, že vidí Nevilla Longbottoma, nebo Justina Finch-Fletchleya. U nebelvírského stolu zaujala obvyklé místo vedle Rona. Ginny seděla naproti, po její bocích Neville a Justin.
Objevil se také Seamus, s úsměvem od ucha k uchu. „Hej, Hermióno,“ promluvil lenivě se silným irským přízvukem. „Prošvihla si vlak, nebo co?“
„Ahoj Seamusi. No jo, nestihla jsem to. Nechala jsem kufr v tátově autě. Než jsem se vrátila na nástupiště, byli jste pryč,“ zalhala nevinně. „Musela jsem metrem na Ministerstvo, a pak letaxem do Prasinek.“
„Aha, no hlavně, že seš tady,“ mrkl na ni. Poté se již se zájmem otočil k Deanovi.
To už se blížilo procesí prvňáků na čele s McGonagallovou. Nováčci se s očima dokořán zvědavě rozhlíželi kolem sebe.
„Rok od roku jsou menší a menší,“ zamrmlal Ron a kývl směrem k přicházející skupince.
Hermiona ho ignorovala a zírala na učitelský stůl. Snape chyběl. Zrovna se objevil Hagrid a omlouval se za zpoždění. Sedl si vedle Trelawneyové, jejíž přítomnost byla poněkud zvláštní, Hermiona ji tam nikdy předtím na začátku roku neviděla. Jasnovidka byla jako vždycky zahalena v hromadě rozevlátých šálů, kterou působivě dotvářela kupa řinčících náramků. Alespoň některé věci se nemění, bez ohledu na to, kolikrát člověk projde časovým portálem.
Kratiknot, Vector, Hoochová, Pomfreyová – byli tam všichni, dokonce i Filch. V duchu odškrtávala jména – ale kde byl Snape?
Hlavou jí vířilo snad tisíc otázek, jedna zoufalejší než druhá. Co když se nikdy nestal učitelem? Co když je mrtvý? Možné důsledky její malé výpravy ji omráčily se stejnou intenzitou, jako dávné trolí dobrodružství v dívčí umývárně. Zůstala v minulosti příliš dlouho, jak mohla být tak neopatrná? Nikdy neplánovala tolik se s ním sblížit, jenomže on byl pro ni jako droga. Nebyla s to mu odolat.
Když se opět otevřely postranní dveře u hlavního stolu, zhluboka se nadechla. Vynořil se další známý obličej. Muž proklouzl úzkou uličkou za stolem, zdvořilým pokynutím se pozdravil s kolegy a zaujal místo vyhrazené pro učitele lektvarů.
K Hermioninmu nezměřitelnému hororu, na židli obvykle okupovanou profesorem Snapem, nyní dlela korpulentní postava Horacia Křiklana.
Co to probůh provedla s časovou linií? Křiklan byl nadále v Bradavicích, místo učitele lektvarů se nikdy neuvolnilo, Snape nikdy tu práci nezískal, věštba nebyla vyslyšena? Do hlavy ji udeřilo něco dalšího – nebyl tady ani Harry.
Nemohla myslet. Nemohla dýchat. Zabila snad Harryho Pottera? Hermioně se zatmělo před očima, a tak jenom tiše seděla a přemítala nad vlastní imbecilitou. Změnila běh času, ovlivnila Severusův i Harryho život, možná fatálně.
Ron vedle ní se kousek posunul, aby získal lepší výhled na vstupní dveře.
„Rone, kde je Harry?“ zeptala se stísněně.
„Nemám tucha, zlato. Ve vlaku byl. Pak ho pozval na oběd nějaký nový učitel. Už se nevrátil,“ odvětil Ron a nadále pátravým pohledem klouzal po místnosti, jestli po něm neuvidí nějakou známku.
Začalo třídění do kolejí. Ti nejmladší byli postupně vyvoláni, aby zaujali místo na legendární trojnožce. Pokaždé následoval krátký potlesk na uvítanou, ale Hermiona nic z toho nevnímala – byla v šoku a zcela ji ovládla vina za to, co udělala.
„Severusi, kde jsi?“ ptala se v duchu zoufale. Marně se přitom pokoušela odehnat představu mučeného nebo mrtvého Snapea – zabitého v kterési zapomenuté bitvě, stejně jako byli zabiti jeho přátelé.
Nikdy neměla cestovat do minulosti, jak jen mohla být tak pitomá. Co dalšího změnila? A kde k sakru byl Harry? Může za to ona?
Ředitel přednesl obvyklou řeč a začala hostina. Všichni kolem se vrhli na jídlo, ale Hermiona zůstala sedět s hlavou ukrytou v dlaních.
„Tak tady ho máme, už bylo načase!“ zvolal Ron.
Hermiona zvedla obličej, čekajíc, že uvidí Snapea. Místo něho si však k nim rychlým krokem razil cestu Harry. Když se přiblížil, Hermiona spatřila kolem jeho nosu a úst zaschlou krev. Harry se protlačil na místo mezi ní a Ronem. Vypadal rozcuchaně a rozzlobeně.
„Páni – kdo nebo co ti vrazilo do nosu?“ zeptal se Ron a zíral na Harryho obličej.
„Co tím myslíš?“ vrátil mu otázku Harry a vzal do rukou lžíci, aby se do ní podíval jako do zrcadla.
„Máš na nosu a bradě krev,“ odvětila Hermiona a namířila na něj hůlku. „Tergeo!“ zašeptala a krev v mžiku zmizela. Ještě ho ubezpečila, že jeho nos je v pořádku, když se poněkud podezřívavě zeptal. Snažíc se zjistit, co všechno svojí pošetilostí změnila, opatrně se otázala: „Harry, proč jdeš tak pozdě?“
„Teď ti to nemůžu říct. Později, jo?“
„Harry – „
„Řekl jsem později, Hermiono.“
I přes její naléhání odmítl odpovědět, a tak Hermioně nezůstalo, než toho nechat.
„Co za moudrost měl pro nás Klobouk letos?“ změnil téma Harry.
Hermiona z jeho proslovu neslyšela ani slovo, takže Harryho odbyla jak nejlépe uměla: „Jako obyčejně... máme se vykašlat na mezikolejní rivalitu a spojit síly, nebo něco takového.“
„Říkal Brumbál něco o Ty-víš-kom?“
Hermiona neměla ponětí, ale usoudila, že kdyby se byl zmínil o Voldemortovi, musela by si všimnout odpovídající reakci ve Velké síni. „Ne, ale ještě bude mít příhovor po večeři.“
„Snape řekl…“
„Kdy jsi viděl Snapea?“ vyzvídal Ron a vzal tak Hermioně otázku z pusy.
„Vletěl jsem do něj.“
„Ach,“ bylo jediné, na co se Hermiona zmohla a usilovně předstírala nezájem. Ještě než u něj mohlo vzniknout podezření, namířila jeho pozornost jinam: „Hagrid na tebe mává, Harry.“
Nepřestávala přitom sledovat učitelský stůl. Křiklan tam nadále seděl a právě si otíral ústa ubrouskem. V tom okamžiku spatřila na místě po Brumbálově pravice profesora Snapea. Neviděla ho vejít. Klidně upíjel ze sklenice s červeným vínem a netvářil se nijak neobvykle. Hermionu zalila úleva, ale i zmatek. Ramena ji poklesly, jak dlouze a pomalu vydechla. Do tváří se jí vrátila barva.
Ředitel se postavil a zvedl ruce, aby síň utišil. Hermioně se hrůzou rozšířily oči. Jak se Brumbálovi vyhrnul rukáv, odhalil zčernalé a uschlé pravé předloktí. Brumbál ale oslovil studenty jako vždycky, vesele mluvil o výběru do famfrpálových družstev a dokonce se pokusil o nějaký vtip, kterého pointa Hermioně unikla.
„A nyní vás prosím, abyste spolu se mnou přivítali nového člena učitelského sboru,“ dodal posléze vážnějším tónem. „Profesor Křiklan je můj bývalý kolega a se letos vrací na své staré místo učitele lektvarů.“
„Lektvary?“ podivila se Hermiona nahlas. A co byl Snape? Ošetřovatelka?
Brumbál chvíli počkal, než se opět rozhostilo ticho, a pak pokračoval: „Profesor Snape prozatím převezme Obranu proti černé magii.“
„Ne!“ vyjekl Harry vztekle. Síň vybuchla směsicí šokovaných a nevěřících povzdechů a šuškání. Jedině zmijozelští vypadali, že je ta zpráva potěšila – vstali a tleskali.
Snape si studenty změřil vítězoslavným pohledem. Pak pokynul rukou směrem k zmijozelskému stolu. Ty ostatní odměnil opovržením a výmluvně zvednutým obočím. Na setinu vteřiny se Hermioně zdálo, že zachytil její pohled, ale než si mohla být jistá, vrátil se ke sklenici s vínem.
„Alespoň jedno je jisté - že se toho starého netopýra do konce školního roku zbavíme,“ prohlásil zlověstně Harry, právě tak nahlas, aby jej bylo slyšet i přes šum ve Velké síni.
„Co tím chceš jako říct?“ otázala se bojovně Hermiona.
„To místo je přece prokleté – nikdy jsme ještě neměli učitele obrany proti černé magii déle než rok, nebo ne? Quirrella stálo i život.“
„Harry!“
Hermiona byla natolik šokována bezcitnou poznámkou, že jej odmítla dále poslouchat. Uzavřela se před okolním světem a ani neslyšela Brumbála řeč dokončit.
Ze zamyšlení ji vytrhlo až když studenti začali vstávat od stolů. Došlo jí, že zahajovací slavnost skončila. Blýskla pohledem po řediteli a ten jí krátce souhlasně pokynul. Harrymu a Ronovi oznámila, že se jako prefektka musí postarat o prváky, a rychle se vytratila.

Zastavila se až u lhostejně vyhlížejícího kamenného chrliče a tiše pronesla: „Větrové bonbony.“ Přitom tajně doufala, že ji možná neuslyší a ona bude moci proklouznout spolu s ostatními do ložnic.
Nicméně, v ten okamžik se před ní objevilo točité schodiště, a tak nezbývalo, než se pomalu vydat nahoru. Přemohla ji nervozita. Cítila, jak se jí zrychlil dech a zkrátil dech – byla to vina. Chytli ji a ona mohla na svoji obranu říct jenom málo. Vrátit se v čase bez povolení spadalo bez jakýchkoliv pochyb do kolonky „Nepatřičné použití magie.“ Pravděpodobně už byl na cestě i někdo se zatykačem.
Hermiona položila ruku na těžké dubové dveře s pocitem odsouzence. Zlehka se dotkla kovové kliky ve tvaru gryfí hlavy, byla hladká a studená. Hermiona s námahou přehltla, pevně vzala za kliku a dvakrát zaklepala. Uslyšela ředitelův hlas a vešla.
Brumbál seděl za stolem a v nezraněné ruce držel dva pergameny. Četl. Pak zvedl oči, usmál se a hlavou pokynul směrem k prázdné židli před stolem. Hermiona poslechla, nervózně se posadila na samý okraj židle a čekala, co přijde.
„Měla jste dnes ráno na cestě do Bradavic nějaké zpoždění, Hermiono?“ otázal se konverzačním tónem. Hermiona neodpověděla a ředitel se také na hodnou chvíli odmlčel.
„Možná vám tohle osvěží paměť?“ podal jí přes stůl jeden z dokumentů.
Hermiona držela v rukou vybledlý dopis – její dopis, ve kterém před devatenácti lety oznamovala svůj příchod do Bradavic. Promluvila bez toho, aby se na Brumbála podívala. „Co chcete, abych vám řekla, pane řediteli?“
„To je na vás, Hermiono. Nicméně, já bych dal přednost pravdě.“ Naklonil se kupředu a opřel se o stůl, prsty na rukou spojil proti sobě. Upřeně Hermionu pozoroval a vážně pravil: „Musím vás ale varovat. Ať je to, co se mi chystáte říct, cokoliv, bude to mít následky – proto važte dobře svá slova. Nejvyšší trest za takové provinění jsou tři měsíce v Azkabanu.“
Dopis jí spadl do klína. Azkaban. Když nebude lhát, skončí v Azkabanu.
„Byla to nehoda, pane řediteli. Něco na Obraceči se porouchalo. Nevím co ani proč.“
Profesor Brumbál se ve svém křesle viditelně uvolnil. Nyní seděl s rukama v klíně. „Existuje způsob, jak si můžeme váš příběh ověřit. Výpověď očitého svědka. Jako taková bude nezpochybnitelná.“ Změřil si ji pohledem. „Phineasi?“
„Pane řediteli?“
„Phineasi, chci, abys okamžitě navštívil svůj portrét ve sklepení. Vzkaž profesoru Snapeovi, že ho chci vidět – teď hned.“
Brumbál si pohodlně natáhl nohy a v kotnících je překřížil. „Zatím, slečno Grangerová… budeme čekat.“
Minuty plynuly a natahovaly nekonečné ticho. Žádné cukrovinky, žádný fénixův zpěv, jenom ticho. Brumbál zavřel oči, očividně si krátíc čas oddechem a rozjímáním. Hermiona se rozhlédla kolem. Podřimující portréty po ní sem-tam blýskly nesouhlasnými pohledy. Křehké stříbrné přístroje vířily a cinkaly v bzučivém rytmu.
Konečně, po tom, co jí připadalo jako věčnost, na dveřích se ozvalo pevné zaklepání.
„Dále!“ vybídl jasným hlasem ředitel a napřímil se v křesle.
„Přál jste si mě vidět, pane řediteli?“ uslyšela Hermiona známý, hluboký sametový hlas.
Ztuhla. Cítila na sobě jeho zkoumavý zvědavý pohled. Zalila ji komplikovaná směsice obav a úlevy a vyvolala tak paniku i útěchu najednou. Bylo to jakoby měla každou minutu ztratit nad sebou kontrolu a její emoce hrozily vybublat na povrch, chtělo se jí brečet.
„Sedni si, Severusi. Obávám se, že jde o vážnou věc. Ne, ne tam do rohu. Vedle slečny Grangerové, jestli můžu poprosit. Žádné ale! Moc dobře vím, s jakou oblibou se schováváš ve stínu, ale tohle není ten správný čas být temný a záhadný. Nedívej se na mě takhle – nepochopený a sklíčený, až naprší a uschne! Mám celou hordu testrálů, kteří jsou víc nepochopení a sklíčení než ty kdy budeš. Znám tě šestadvacet let, Severusi, tahle tvoje taktika na mě neplatí.“
Hermiona uslyšela Snapeův rezignovaný povzdech. Se skloněnou hlavou a zamlženými očima si uvědomila šustění látky a židle vedle ní se s lehkým vrznutím posunula. Ředitel pokračoval: „Slečna Grangerová vnesla do našeho malého tajemství trochu světla. Trvá na tom, že její výlet do minulosti byla nevinná nehoda způsobena poruchou na Obraceči času. Můžeš to potvrdit, Severusi?“
„Se vší úctou, pane řediteli, nechápu, co to má co dělat se mnou.“
„Všechno to souvisí s tebou, Severusi. Možná jsem starý, ale paměť mi slouží dobře. Bylo to o Halloweenu 1977. Vy dva jste byli spolu s několika dalšími studenty zapleteni do onoho incidentu u jezera. Když jsem po vás tenkrát poslal, přišel jenom jeden, s tím, že ta druhá… zmizela.“
Brumbál očividně čekal na odpověď. Žádná nepřišla.
„Takže Severusi? Co mi k tomu řekneš?“
Kdyby mu tak Hermiona mohla povědět o hrozících nesnázích. Zoufale tiše zašeptala: „Pomoz mi, jinak… skončím v Azkabanu.“ Snape při zmínce o Azkabanu trhl hlavou. Obrátil obličej k Hermioně. Prosebně se na něj podívala. Neuhnul pohledem. Hluboko v očích, na pouhý okamžik, spatřila Severuse, jejího Severuse… stále tam byl. Pohřben, udušen, ale byl tam.
Bez toho, aby z ní spustil oči, promluvil. Zřetelně a pomalu artikulujíc každou slabiku rozehnal jakékoliv pochybnosti o významu toho, co říkal.
„Byla… to… nepochybně… nehoda, pane řediteli.“
Brumbál zhluboka vydechl. „Výborně, vy dva. Bez vašeho potvrzení bych měl svázané ruce.“ Vytáhl oficiálně vypadající ministerský formulář a napsal: „Příčina: nehoda – potvrzeno očitým svědkem.“ Pak se podepsal a podal brk Severusovi, aby udělal to samé.
Ředitel spokojeně pleskl rukama a pergamen odložil. „Citrónové mentolky pro každého!“ zvolal a z kapsy vytáhl zmačkaný papírový sáček. Nabídl jim. Hermiona byla v takovém šoku, že si vzala zcela automaticky. Lepily se na patro, ale jí to bylo jedno – byla svobodná, a zdálo se jí, že chutnají báječně.
Brumbál mávl hůlkou a pronesl: „Wingardium Leviosa!“ Z knihovny za jeho zády se do vzduchu snesl kus starého, omšelého pergamenu. Trochu sebou škubl a rozvinul se. V pomalém lehkém tanci se přiblížil až ke stolu. Hermiona se již uvolnila a dovolila si i úsměv. Když byl svitek na dosah ruky, Brumbál ho chytl a obrátil k Severusovi a Hermioně. Ta v mžiku přehltla své citrónové cukrátko. Než ona nebo Severus stihli cokoliv říct, Brumbál věcně pravil: „ „A nyní… Severusi, Hermiono, je tu ještě ta záležitost kolem vašeho zasnoubení…“

* je to název osmé kapitoly ze šestého dílu: Harry Potter a Princ dvojí krve. Ano, od této chvíle budeme v zásadě sledovat děj šesté knížky.

[ria]

Kapitola 9 – Učitel

„Pane řediteli,“ promluvil profesor Snape tím nejsametovějším hlasem, „taková drobnost si zcela jistě nezasluhuje vaši pozornost.“
„Naopak, Severusi. Jsem upřímně pobaven. Dopřej starému muži trochu zábavy. Tuhletu kopii vašeho formálního zasnoubení jsem obdržel téměř před devatenácti lety od mého přítele Dempstera z Ministerstva. Byl nanejvýš znepokojen, jestli si dobře vzpomínám. Nečekal, že dokument slečna Grangerová skutečně podepíše. Na pergamenu totiž leží prastará magie ze 17. století. Kouzlo, které probudily vaše dva podpisy a… řekněme… konzumace svazku?“
To jen vystupňovalo Hermionin zájem. Mírně se červenajíc u zmínky o způsobu dovršení jejich zásnub, otázala se: „Říkáte stará magie, pane řediteli?“ „Starobylá a neodvolatelná.“
„Myslíte tím, že se nedá zrušit?“ ozvala se opět Hermiona a její hlas prozrázel jisté obavy.
Vedle ní si profesor Snape krátce odfrkl. Rty se mu zkřivily v ironickém úšklebku a také jeho odpověď byla prošpikována sarkasmem: „A takhle se ptá nejchytřejší čarodějka ročníku. Je vskutku potěšení sledovat při práci tak výteční mozek. Neodvolatelná značí, že ji nemožno zrušit, jak objevné zjištění, slečno Grangerová.“ Na chvíli se odmlčel a dlouze se na ni podíval. „Copak, slečno Grangerová? Zneklidnilo vás, že vaše malá legrácka se obrátila proti vám? Že by zásnuby s učitelem lektvarů nečekaně ztratily svůj dřívější… půvab?“ Zasmál se, ale jenom krátce, spíš pro efekt. Vypadal všelijak, ale zcela jistě ne jako někdo, kdo se dobře baví.
„Ach, odpusťte, ale nebyl jsem to já, kdo vám vedl ruku.“
„Byly to extra kredity od profesora Binnse, pokud si vzpomínám. Copak je to s vámi, slečno Grangerová? Nemohla jste ten týden najít nikoho jiného, s kým byste se zasnoubila? Možná jste si myslela, že si ze mě i s přáteli vystřelíte… za mými zády?“ Nyní zněl jeho hlas rozezleně.
Hermiona vstala, s rukama bojovně založenými v bok. Využívajíc momentální výškovou převahu, jedovatě po něm blýskla pohledem. „K čertu s tebou, Snape! Hranice už byla překročena, na to nezapomínej. Vztah učitele a žačky mezi námi se jednou provždy změnil a já tady nebudu sedět a nechat se urážet.“
Snape na ni chvíli civěl, a poté pravil: „Buď příjemný, leč si nezadávej*.“
Hermiona slyšela víc než dost. Vyřítila se z Brumbálovy pracovny a třískla dveřmi.
„Jaká škoda, Severusi, že odešla tak náhle.“ Albus znova přelétl očima zásnubní smlouvu a prstem podtrhl jeden z bodů. „Ani jsme neměli příležitost říct jí o neporušitelném kouzlu věrnosti…“
Snape se zhroutil v židli a složil hlavu do dlaní, „Jen z pouhé lásky musím krutý zdát se. Zlou počal jsem a zbývá horší práce**,“ zašeptal.
Albus se na něj se smutkem podíval. Poté přivolal domácího skřítka a požádal o čaj pro dva. Tohle měl být velice dlouhý a těžký večer.

Venku před hájenkou seděl Hagrid. Uvolněně si vychutnával překrásný východ slunce a bafal přitom oblíbený mentolový tabák z hliněné fajfky. Nad jezerem se zvedaly obláčky mlhy a ranní obloha rychle měnila barvu - od tmavě rudé přecházela k oranžové a zelené. Na vzdáleném obzoru se vypínaly šedé hradby Bradavic.
Mrazivé ráno zalézalo Hagridovi pod kůži, a ten si kolem sebe pořádně utáhl těžký kožešinový kabát. Tesák, zkroucený u jeho nohou, se maličko zavrtěl. Hagrid sáhl do jedné z desítek kapes na svém kožichu a vytáhl umolousaný dopis. V záhybech byl již trochu odřený a Hagrid jej opatrně rozložil na kolenou, poté ho s láskou vyrovnal.
„´Agride,“ četl nahlas, „je to už tak dlouho, můj milovaný.“ Tady si povzdechl a přál si, aby uměl číst o něco lépe. Slova, kterým nerozuměl, a byla těch byla většina, si nahrazoval. „Chybíš mi, můj milý ´Agride, moc bych tě chtěla zase vidět. Děti věčně zlobí a já bych tak ráda strávila večer jenom s tebou. S láskou, tvoje Olympie.“
Fajfka dohořela. Poklepal s ní o kámen, aby vysypal zbytky tabáku, a zastrčil si ji zpátky do kabátu. Vtom Tesák zvedl hlavu, což znamenalo, že se k nim někdo blížil. Pes zavětřil. Posléze, spokojen, že návštěvník nepředstavuje žádnou hrozbu, uložil se znova ke spánku.
„Hermiono? Co takhle brzy po ránu?“
„Kafe?“ navrhla ještě rozespalým hlasem.
Hagrid se zasmál. „Postavím na pořádnou dávku,“ odvětil a zmizel v chatrči.
Hermiona se usadila na uprázdněné vyhřáté místo. Škrábajíc Tesáka za ušima, pozorovala vycházející slunce, které se právě vylouplo zpoza hor a stoupalo výš. Zrak jí padl na pergamen, co tam Hagrid nechal.
„Hagride? Máš tady dopis od Madame Maxime.“
Ze dveří vykoukla Hagridova hustá kštice. V ruce držel kotlík a vypadal poněkud ustaraně. „Ten je soukromej, víš.“
Hermiona mu list podala, „nečetla jsem jej, neboj.“
Hagrid si pergamen vzal a vrátil se dovnitř dodělat kávu. Když se o pár minut opět objevil, nesl tác se dvěma obrovskými hrnky, ze kterých se kouřilo. Sedl si proti Hermioně a do tekutiny, která měla barvu dehtu vhodil sobě i Hermioně osm velkých kostek cukru.
„Možná… bys mi jej… mohla přečíst, Hermiono. Tedy, když by ti to nevadilo.“
Hermiona se usmála, „jasně, že nevadilo. Dej mi ho.“
"Můj nejmilejší Hagride,
Je to už tak dlouho, co jsem ti hleděla do očí. Ty řeřavé uhlíky, které ve mně rozdmychávají mé nespoutané ženství a touhu přelétnout prsty přes tvojí bavlněnou košili až ke tvým…“
Hermiona se zarděla. „… Botám, tvařme se, je tam stojí – ke tvým botám. Tohle je možná trochu osobní, Hagride.“
Hagrid měl zasněný pohled a šťastně se usmíval. „Mohli bychom jí odepsat? Uděláš to pro mě, Hermiono?“ Odněkud z další kapsy vytáhl otupělý brk, starobylou lahvičku inkoustu a zmačkaný kus pergamenu. Hermiona to všechno kolem sebe rozložila, připravena psát.
„Milá Olympie,“ diktoval, „miluji tvůj dopis. Taky mi chybíš, můj sladký hrášku. Dráp se má dobře, stále je v horách. Napsal jsem pro tebe báseň:
Olympie, Olympie,
moje srdce jen pro tebe bije,
Jeden pohled na mě vrhni,
a moje kalhoty jsou rázem jako v jednom ohni.
Tvůj milující Hagrid.“
Hermiona se opřela o kamennou zeď a hrdlem jí sklouzl další doušek silné kávy. Pomohlo to, opět se cítila jako člověk. Ještě jeden hrnek a přemírou cukru by políbila i jezerní chobotnici.
„Hagride, chci se tě na něco zeptat. Týká se to profesora Snapea.“
„Proč tě zajímá zrovna profesor Snape?“
„Když byl v Bradavicích v posledním ročníku… Pamatuješ si, že by se mu tehdy něco stalo?“
„No vlastně,“ začal pomalu Hagrid a vystřel si nohy. „Ale byla to možná jenom taková povídačka.“
„Tohle je důležité, Hagride. Vyprávěj mi o tom, prosím.“
„Říkáš důležité? Podle mě není moc dobré o profesorovi rozšiřovat klevety.“
„Hagride, prosím. Vím, že se něco stalo u jezera. Potyčka mezi studenty. Pamatuješ si, co bylo pak?“
Hagrid si vzdechl a přimhouřil oči, jakoby se pokoušel vybavit si, co se tenkrát odehrálo. „Chytl se s Harryho tátou, ale nebyl sám.“
„A dál?“
„Měl děvče, víš. Potkal ji, když byl v sedmém ročníku. Myslím, že to byla ňáká cizinka. Drželi se většinou uvnitř, já ji nikdy neviděl. No jo, a o Halloweenu se rafli s Jamesem a Siriusem. Ona pak utekla, říkalo se, že ho opustila. Někdo tvrdil, že si ji chtěl vzít, a proto radši vzala roha – to jsem ti ale neměl říkat.“
Hermiona pozorně poslouchala. Myšlenka, že utekla, se perfektně hodila, žádné podezření na cestování v čase. Snape si to nechal zjevně pro sebe, aspoň že tak. Ale potřebovala vědět víc.
„Co se stalo, když odešla?“
„Zlomilo mu to srdce. Byl z toho docela nanic, furt jenom četl. Vrhl se na shakley-, shakie-„
„Shakespeara?“
„To je vono. Pořád to tady i s tou jeho bandou probírali. Chvíli byl z něj pěknej ničema. Dával Potterovi za vinu, že ho opustila. A pak po Vánocích, no, však víš, co bylo pak.“
„Bylo mu osmnáct. Dostal Znamení?“
„Tak je, dostal. Uzavřel se, kromě těch svých přátel s nikým jiným nemluvil. Udělal O.V.C.E. a sekal dobrotu. Víc jsem o něm neslyšel, až pak zase za tři roky, když se tu objevil a požádal Brumbála o pomoc. A ředitel mu dal to místo.“
Hermiona nebyla s to promluvit. Dobře znala osud mladého Severuse, ale když o něm slyšela mluvit takřka bez obalu, bez emocí, zraňovalo ji to více, než si kdy uměla představit.
„Hagride, znáš profesora Snapea již tolik let. Myslíš, že by si nechal vypálit to Znamení, kdyby tu tenkrát jeho dívka zůstala?“
„Pochybuju, velice pochybuju. Vždycky jej to táhlo k černé magii. Proto je takový jaký je. Podle mě se rozhodl dlouho předtím, že se vůbec objevila. Možná měla štěstí, že zmizela.“
„Možná,“ souhlasila tiše Hermiona. „Díky za kafe. Vezmu sebou konečně i Křivonožku, jo?“
„No jo, už by ses stejně měla vrátit do hradu. Co nevidět bude snídaně.“

Ron Harrymu nevěřil***. Mínil, že se chtěl Malfloy jenom vytahovat před Pansy Parkinsonovou. Hermiona však nesouhlasila, a to mu i řekla.
„To pak ale byla obrovská lež, Rone, když chtěl jenom zapůsobit na kamarády. Jednat na příkaz Ty-víš-koho? To je něco úplně jiného, než tvrdit, že chytil Zlatonku za třicet vteřin, nebo že je od přírody platinový blonďák.“
„To je fakt,“ přitakal Harry.
Společně kráčeli na snídani. Hermiona se zájmem pozorovala Filche, jak za sebou táhne malý kufřík. Byly na něm řetězy a deset visacích zámku. Buď někdo nechtěl, aby se kdokoliv dostal dovnitř, nebo něčemu nebylo dovoleno dostat se ven. Filch jej odevzdal profesoru Snapeovi, který si u jídla právě povídal s ředitelem. Když jej Filch oslovil, Snape si povzdechl a záhadný kufr zastrčil pod stůl.
Poté, co do sebe Hermiona spěšně natlačila kousek toastu, spatřila, jak se k nim blíží profesorka McGonagallová se štosem rozvrhů.
„Tak, slečno Grangerová, co to bude? Věčná sláva a jisté místo v Dějinách Bradavic, anebo ubohých sedm předmětů?“
Páni, Minerva ví, kde zatlačit! Její jméno v Dějinách Bradavic? Lákavé…
„Sedm, prosím,“ vyhrkla rychle Hermiona, ještě než si to stihla rozmyslet.
Profesor Snape zrovna vstal od stolu a opouštěl Velkou síň i se zamčeným kufrem. Hermiona jej očima sledovala.
Minerva před ni na talíř upustila její rozvrh a obrátila pozornost na Nevilla.
Hermiona harmonogram bleskově přelétla. První hodina: Starodávné runy. Ještě kvapně popřála kamarádům hodně štěstí a pospíchala ven, aby odchytila Snapea.

„Musí to být příjemné, být pro změnu v prvním patře,“ řekla Hermiona nenuceně.
Snape obrátil hlavu, aby se podíval, kdo se odvážil vejít do jeho třídy bez pozvání.
„Myslím tím - všechna ta léta ve sklepení, nemáš z toho závrať?“
„Zavřete za sebou dveře, slečno Grangerová… Ne, myslel jsem až poté, co přes ně projdete.“
„Chtěla jsem tě vidět.“
„Proč o tom pochybuji?“
„Proč jsou všechny ty závěsy zatažené? Podívej se ven,“ pokračovala, na kousku těžkou látku odtáhla a ukazovala na výhled za okennou tabulí, „obloha, stromy, dokonce i hory.“
Snape stanul vedle ní, popadl odhrnutý závěs a jediným prudkým pohybem jej zatáhl zpátky. Zvědavě se na ni podíval. „Přizpůsobuji se pomalu?“
Tohle byl pokrok. Téměř se to blížilo humoru.
„Co je v tom kufru?“
„Co to máš na krku?“
Hermiona nerozuměla. Sáhla si rukou na šíji, ale nic podezřelého nenahmatala. Profesor Snape k ní vztáhl ruku a zlehka jí přejel po límci.
„Je to pohmožděné. Kdo ti to udělal?“
„Nevím, co myslíš.“
Druhou rukou opatrně uvolnil její kravatu. Pak rozepnul první tři knoflíky na košili a u krku ji rozhrnul. Nyní si místo pečlivě prohlížel.
„Vypadá to jako otisky prstů. Kdo ti ublížil?“ zeptal se zamračeně.
Hermiona hlasitě vydechla. Konečně si uvědomila, o čem mluví. „To nejsou otisky prstů, Severusi. Byl to Obraceč času. Včera, když jsem se vrátila, upadla jsem a řetízek se mi zařezal do krku.“
„Chápu,“ zašeptal. Jeho prsty teď laskaly zraněnou pokožku. Upřeně jí zíral do očí.
Hermionu zalila vlna touhy. Jeho dotek, tak blízký, v ní probudil city, které pro něj stále měla. Potřebovala se ujistit, že je skutečný, napřáhla k němu ruku a pohladila jej po tváři, sledujíc prsty vrásky, které tam předtím nebyly. Odtáhl se a kousek od ní poodstoupil.
„Žádný mladý kluk, kterého jsi kdysi znala, že?“ otázal se hořce.
Opět k němu vykročila, ale on se opět odtáhl.
„Severusi, já – „
„Nemusíš nic vysvětlovat.“
„Není co vysvětlovat. Chtěla jsem se tě dotknout, stále chci…“
„Nehraj tady komedii. Jak by mohla mladá dívka jako ty chtít zatrpklého, dvakrát staršího muže?“
„Myslím, že jsem tehdy řekla náladový, a zapomněls na víření – abychom byli přesní,“ usmála se na něj.
Prstem spočinul na svých rtech, aby zakryl pobavení. Pak potřásl hlavou a uchýlil se ke svému učitelskému výrazu, aby jí tak zabránil pokračovat. „V kufru je Převrácený bubák.“
„Převrácený? Ti jsou opravdu vzácní.“
„Přesně. Možná bys mi mohla odcitovat, slovo od slova samozřejmě, definici Převráceného bubáka?“
Hermiona se napřímila. Probudil v ní její neodmyslitelné všeumělské já, a tak spustila: „Převrácený bubák se tak nazývá proto, že na rozdíl od tradičního bubáka, předvádí… co to děláte, profesore?“
„Zapínám ti knoflíky a uvazuji zpátky kravatu. Přitom zjišťuji, jestli jsi s to pokračovat i přes… rozptýlení.“
„Ach tak, fajn, díky. Nazývá se tak, protože předvádí… to lechtá!... Předvádí nejhlubší lidskou touhu na rozdíl od nejhlubšího strachu.“
„A co je tvoje nejhlubší touha, Hermiono?“
„Otevři kufr a uvidíš.“
„Jenom pro sedmý ročník, obávám se. Pokud neplánuješ další výlet časovým portálem před první hodinou, zatím jsi nadále jenom v tom šestém. Co naděláš, taková dlouhá cesta časem a i přesto budeš muset opakovat všechny ty hodiny. Nyní - mám plnou chodbu čekajících studentů, a ty bys měla také už jít. Kampak to bude? Péče o kouzelné tvory?“
„Runy.“
„Tak běž, za Gebo a Eiwaz****. A nechci tě tady vidět dřív než na Obraně proti černé magii.“
Hermiona se otočila a otevřela dveře učebny. Překvapeně na ni civělo třicetpět párů očí.
„Jistě, pane profesore. Budete to mít na stole do pátku,“ usmála se ještě a zmizela v chodbě.

Starodávné runy byly skvělou ukázkou, kolik se toho dá na studenty před O.V.C.E. navalit, než se oni, nebo jejich školní brašny přetrhnou ve dvoje. Hermionin domácí úkol se skládal ze dvou překladů run do moderního jazyka, z eseje o délce patnácti palců a ze stohu knížek, které měla přečíst do středy.
Cestou na Obranu proti černé magii ale Hermiona raději horečnatě přemýšlela nad profesorem Snapem. Jeho chování značně kolísalo, i když nakonec, ona byla na tom stejně. Minulou noc, kdy jej měla takřka na dosah ruky, ani pranic se jí to nelíbilo. Kdežto dnes, poté, co se jí dotkl… jedno bylo jisté, stále ji dokázal do běla rozpálit. A nezáleželo na tom, jestli hněvem, nebo touhou.
Postávala osamoceně před učebnou, než se konečně objevili Harry a Ron. Věnovali krátký hodnotící pohled hromadě knih, které svírala v náruči.
„Vybrakovalas knihovnu?“ provokoval Ron. „Snažíš se rozčílit Madam Pinceovou, nebo co?“
„Ne, Ronalde, tohle je čtení na středu. Mezitím, co sis ty hrál se svým kousajícím létajícím talířem, já jsem byla těžce zaúkolována. Ale buď bez obav, vsadím se, že Snape ti to vynahradí.“
V té chvíli se dveře na třídě otevřely a objevil se zmiňovaný učitel. Pohledem studenty přelétl, nakonec se podíval na Hermionu a velitelským hlasem pronesl: „Dovnitř.“
Hermiona se usadila vzadu vedle Parvati, vytáhla kopii Nepřímé konfrontace a odměnila Snapea nasládlým úsměvem a pohledem plným očekávání. Jste na tahu, profesore.
Výmluvně zvedl koutek úst, „nevzpomínám si, že by vám přikázal vytáhnout učebnice.“
Hermiona převrátila oči, ale zastrčila knihu zpátky do tašky.
Snape zavřel dveře. Temnou místnost nyní osvětlovaly jenom svíčky. Můžete netopýra vytáhnout ze sklepení, ale nemůžete…
„Černá umění,“ přerušil Snape její přemítání svojí obligátní úvodní řečí, „jsou předmětem tak mnohotvárným a složitým, že si to stěží dokážete vůbec představit. Můžu vás naučit nepřebernému množství různých obranných prostředků, a ty se již zítra mohou ukázat zcela bezcennými, tváří tvář další nové, ještě hrůznější, nemorálnosti.“ Odmlčel se a přistoupil k malbě, která zobrazovala kouzelníka svíjejícího se na zemi. „Tato kresba líčí strašlivé účinky kletby Cruciatus.“ Přešel ke druhému obrazu. „Inferius,“ pokračoval u portrétu křičící postavy, která byla stahována do tmavé bažiny. „A Převrácený bubák,“ zastavil se nakonec u obrazu čarodějky zhroucené před obrovskou kupou galeonů, která si rvala vlasy a zmučeně ječela.
Nepochybně si uměl ve třídě udržet pozornost. Podíval se stranou a nenápadně zachytil Hermionin pohled. Tázavě zvedl obočí. Souhlasně přikývla. Ano, profesore, výtečný proslov – máte bod.
„Byla již… byla již… zpozorována kletba Inferius, pane profesore?“ vykoktala ze sebe otázku Parvati. Jestli ji děsila více představa blížící se invaze Nemrtvých, anebo to, že se odvážila promluvit na Snapeově hodině, Hermiona nevěděla.
Snape sklouzl pohledem z Hermiony na Parvati. „S jistotou můžeme předpokládat, že Temný pán použije Nemrtvé stejně jako kdysi.“
Předstoupil před studenty na vyvýšenou katedru. „Kdo mi řekne správnou definici pro užití nonverbálních zaklínadel?“
Tohle byla její chvíle. Hermionina ruka vystřelila do vzduchu. Snape se pohodlně opřel a čekal, jestli se nepřihlásí i někdo další. „Tak dobře,“ pravil nakonec podrážděně, „poučte nás, slečno Grangerová.“
„Použití nonverbálního zaříkadla poskytuje kouzelníkovi nebo čarodějce výhodu provést kouzlo nebo kletbu dřív než protivník.“
„Na slovo přesně z…,“ znuděným hlasem začal Snape. Ke všeobecnému úžasu jej Hermiona přerušila, „například může omráčit krysu než ona nebo její druhové dostanou příležitost se pomstít, otevřít tiše dveře, nebo srazit k zemi otravného psa.“
„Předveďte,“ vyzval ji Snape a vytáhl hůlku.
Když se zvedla, místností to zašumělo. Neville k ní obrátil zděšený obličej, krve by se v něm v tu chvíli nedořezal.
„Hermiono, tohle nemusíš dělat!“ vyjekl Harry.
„To je dobrý, nech to být,“ odvětila a výmluvně se na Snapea ušklíbla.
Postavila se do uličky mezi stoly. Snape sestoupil z katedry a teď stál proti ní. Krátce se uklonil na znak úcty staré soubojové tradici.
Oplatila mu stejně a přitom z něj nespouštěla oči. Ještě pořád si rádi hrajeme, že ano, profesore?
Čekal na její první krok. „Rytířskost, pane profesore?“ informovala se.
„Přirozeně,“ pokrčil rameny. „Dámy první. Sledujte, jak se protivníci poměřují při pokusu odhadnout záměr toho druhého a dopřát si tak čas na – AUU!“
Hermionino kouzlo jej uhodilo do nosu.
„JÓÓ!“ hlasitě ji povzbuzoval Dean Thomas.
„Uff,“ zaječela v tu ránu Hermiona. Snape využil její rozptýlení způsobené Deanovým výkřikem a odzbrojil ji. Upadla na zem a hůlka jí vylétla z ruky.
Zmijozelští se šklebili a tleskali. Hermiona byla v mžiku opět na nohou.
„Tady – „ hodil jí Ron svoji hůlku. Chytila ji jednou ruku a rychle se obrátila obličejem zpátky ke Snapeovi.
„Připravte se!“ zařvala, ale místo, aby na něj vyslala kletbu, kouzlem zvedla do vzduchu těžkou knihu z katedry za jeho zády. Snape mávl hůlkou a vyčaroval před sebou ochranný štít. V té chvíli jej zezadu do hlavy praštila jeho Nepřímá konfrontace.
„Nevzpomínám si, že by nám přikázal vytáhnout si učebnice,“ odfrkl si Harry potichu.
„Accio hůlka!“ přivolala Hermiona svoji hůlku a dalším mávnutím vrátila Ronovi tu jeho.
Profesor Snape si mezitím mnul temeno hlavy a tvář mu zakrýval závoj uhlově černých vlasů. „Pottere,“ vyštěkl, „školní trest, tuhle sobotu. Za vaši nesnesitelnou drzost.“

„Páni, to bylo skvělé, Hermiono,“ nadšením se rozplýval Ron, když se společně vraceli do nebelvírské věže.
„To přece nic nebylo, Rone, prostě jsem… si to přečetla v knize.“
„Podle mě jsi byla fantastická!“ zvolal Neville a poplácal ji po zádech.
Hermiona se usmívala. Měla za sebou první obávanou hodinu Obrany proti černé magii s profesorem Snapem. Ačkoli jí neudělil žádné body za předvedení perfektního nonverbálního zaříkadla, ani jí žádné nestrhl, přestože jej udeřila do hlavy jeho vlastní učebnicí.
Vcelku vzato, dnešní den se vyvíjel poměrně uspokojivě. Pohledem přelétla rozvrh: Věštění z čísel, oběd, volno a pak… Panebože.
Poslední dnešní hodinou byly Lektvary s jejím dřívějším vedoucím zmijozelské koleje, profesorem Křiklanem.

* Hamlet
** Hamlet
*** tohle si zaslouží vysvětlení: týká se totiž děje šestého dílu. Harryho napadl ještě v bradavickém expresu Draco Malfloy a zlomil mu nos (ten mu pak napravila Tonksová). Jelikož se to obešlo bez svědků, historku znali Ron i Hermiona jenom z Harryho vyprávění. **** Gebo a Eiwaz jsou runy, a jelikož o runách pranic nevím, víc vám toho neřeknu... tak už něco vím, eiwaz (nebo-li eihwaz) znamená "obrana" a gebo pak "partnerství" nebo "dar". Diky patří amargonce a také online pomocníkovi: http://www.metta.org.uk/runes/allrunes.asp

[janca]

Opět skvělé Rio, u toho souboje jsem se skvěle bavila, už se těším na další díl.

[Lena]

Reda, Riuš, překvapuješ...dvojitá dávka? A teda úplně výborná...jak už jsem poznamenala vedle, zbožňuju slovní souboje...a vypadá to, že magické taky Snape je prostě naprosto úžasnej a Hermi mu dost zdatně sekunduje...jsem zvědavá, kam se tenhle příběh bude sunout dál...jsem totiž naprosto nepoznamenaná předlouho -šestým dílem
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[ria]

Dily jsou dva, protoze jsem dnes na nekolik dni mela odejit do Ostravy. Plany se ale necekane zmenily, cestuji az pristi tyden. A kdyz uz jsem to mela jednou prelozene...
_________________
Fake It Till You Make It.

[amargonka]

Překlad je jako vždy super A ještě jednou se omlouvám za zmatky, které tu působím...

[ria]

Sim te, za ty sluzby, co memu jazykovemu citu prokazujes , nejake to umaznuti, hihi ...
_________________
Fake It Till You Make It.

[amargonka]

No, jde hlavně o to, že si pokaždé říkám, že si to nebudu rovnou kopírovat, že se mi to nemůže stát... Tak může Hlavně, že se to dalo napravit

[Elenita]

Moc pěkný dílek. Musím se přiznat, že přesně tady jsem zastavila v originále a vzhledem k tomu, že nestíhám, tak další dílek bude pro mne už novinka.
Marti díky moc, za ty skvělé překlady.
_________________

[ria]

Kapitola 10 – Šprtka

Profesor Křiklan byl přesvědčen, že na něco zapomněl. Uběhlo nemálo času, co naposled učil, víc než patnáct let. Zatraceně pošetilý nápad vrátit se z penze do školy. Zrovna v téhle chvíli mohl sedět v teple u krbu, s nohama na taburetce a se sklenicí portského v ruce. Místo toho byl zpátky v zpropadeném sklepení a připravoval se na hodinu Lektvarů pro pokročilé s bandou nevděčníků.
Škola. Jaká to úžasná instituce. Učit předčasně vyspělé a arogantní malé spratky, co si o sobě myslí, že nic takového nepotřebují, předtím než zjistí, že to potřebují a dlouho předtím, než budou s to ocenit kolosální úsilí, které učitel vynaložil. Nepochybně by dal přednost hřejícímu ohni a zlatohnědému lahodnému moku.
Čtyři lektvary rozestavěny po učebně začaly jeden po druhém bublat – jenom pro efekt samozřejmě. Přesněji, jenom proto, aby upoutaly pozornost těch malých ničemů. Taktika, to bylo to, co potřeboval každý učitel. Strategické myšlení a svatou trpělivost.
Chodbou se začaly rozléhat adolescentní hlasy. Profesor Křiklan si napravil nařasený nákrčník a bez námahy vklouzl do své učitelské role. Čtyřicetiletá praxe čišela z celé jeho osobnosti a na obličeji se mu usadil výraz autoritativního mistrovství. Otevřel dveře a přivítal tlupu studentů šestého ročníku, kteří projevili dostatek zájmu a měli uspokojivě dobré známky, aby mohli navštěvovat jeho hodiny.
Vybral skupinku, o které si myslel, že splňuje náročné podmínky jeho delikátního a nepostřehnutelného protekcionismu, a má tak největší potenciál stoupat po žebříčku akademického a posléze i širšího sociálního úspěchu. „Blaisi! Výtečně. Pojďte dál, pojďte dál, drahý chlapče. Harry! Vítejte, posaďte se… to je ono, tady dopředu. Skvělé.“
Studenti zaujali místa u tří stolů. Čtyři elegantní zmijozelští, čtyři vědátoři z Havraspáru, a pak různorodá směsice včetně pana Pottera a jeho přívěšku s rudými vlasy. Profesor Křiklan, který nikdy ve svých rozhodnutích nezviklal, si udělal v duchu poznámku, že Pottera od Weasleyho následující hodinu oddělí. Posadí ho s Blairem. Udrží své premianty dál od obyčejné lůzy. Počkal, než se všichni usadí, a pak začal.
„Čtyři lektvary na mírném ohni. Všechny mocné a nebezpečné. V prvním kotlíku máme… Ach, ale nenechte mě zkazit překvapení. Dokáže mi někdo z vás pravdivě říct, jak se jmenuje tento elixír?“
Hermiona byla trochu zaražená. Taková zdvořilost v hodině lektvarů jí byla velice cizí. Pozorně se podívala na kotlík, na který profesor Křiklan ukazoval. Jednoduché. Zvedla ruku.
„Veritaserum, pane profesore,“ řekla rozhodně. „Nemá barvu ani zápach. Ten, kdo jej vypije, je přinucen mluvit pravdu, absolutní pravdu.“
„Výborně!“ pochválil ji Křiklan. Dal jim moc velkou nápovědu. „A co ten další odvar?“ otázal se, tentokrát bez jakékoliv skryté informace.
Hermionina ruka opět vylétla vzhůru, i když si upřímně přála, aby tentokrát odpověděli Harry nebo Ron. Cítila se trochu popletená a zneklidněna výpary, které stoupaly z kotlíku přímo před ní. Přemohla ji vůně, která v ní neomylně vyvolávala představu společných nocí se Severusem…
„Ano, slečno?“ vybídl ji Křiklan.
„Uhm, je to Mnoholičný lektvar, pane profesore,“ odvětila.
„Velmi dobře. A teď, rozezná někdo elixír na stolu u pana Pottera? Opět vy, drahoušku? Houževnatá, že ano? Výtečně…“
Hermiona se ze všech sil pokoušela soustředit na zformulování odpovědi, a doslova se u toho zalykala pronikavou vůní pačuli a santalového dřeva.
„Amorův šíp, nejmocnější z elixírů lásky, jaký byl kdy vynalezen, pane,“ vytlačila ze sebe.
„Úžasné, úžasné. Jak jste to poznala?“
„Podle vůně, která je pro každého jedinečná. Vyvolává vzpomínky na to, co považujeme za nejvíce atraktivní. Já cítím… čerstvě posečenou trávu – připomínka na jedno odpoledne, které jsem strávila u jezera,… pergamen a,“ včas se zarazila. Téměř vyhrkla dubovou prkennou podlahu učebny Obrany proti černé magii. Červenajíc se rozpaky, rychle sklonila hlavu.
Poprvé, co vstoupila do třídy, Křiklan se pořádně podíval na dívku, která nyní tiše seděla vedle Pottera. Očividně byla velice chytrá. V mysli mu vytanula vzpomínka na jinou mladou studentku, kterou učil před mnoha lety. Jak se to jen jmenovala? Byla ze zmijozelské koleje, na co byl tehdy patřičně hrdý. Dcera výrobců hůlek, cizinka. Jméno… však on na to přijde.
„Jak se jmenujete, drahoušku?“
„Hermiona Grangerová, pane profesore.“
To bylo ono! Hermiona. Jako ve hře, kterou viděl Národním divadle – Zimní pohádka, jestli se nemýlil.
„Mramore, nevyčítej, když ti řeknu, žes Hermiona,“ pronesl zlehka.
„Pane profesore?“
„Výrobci hůlek. Hermiona – dcera výrobců hůlek.“
Hermionu zachvátila panika – odhalil ji. Co dělat? Vyběhnout jako o život z místnosti? Hodit se pod stůl? Vypít Mnoholičný lektvar?
„Velice se podobáte na jednu moji bývalou studentku, taktéž Hermionu, dceru výrobců hůlek. Gregorovitchová, ano. Nejste náhodou příbuzní…?“ otázal se poněkud vzrušeně.
„Ne, pane profesore, moji rodiče jsou Mudlové. Nemám žádné kouzelnické příbuzné. Nikdy jsem to jméno neslyšela, pane.“
Hermiona odmítala zvednout hlavu a raději se ukryla ve výparech, které se šířily z kotlíku s Amorovým šípem. Vlhký a teplý vzduch způsobil, že její vlasy se nyní ještě více kudrnatily do všech světových stran. Ani Vanity nesvedl zázraky. Křiklan se k ní naklonil, aby se na ni podíval lépe.
„Asi ne,“ řekl konečně po několika mučivých minutách. „Aha! Už vím, kdo jste! Mladý pan Potter mi o vás hodně vyprávěl. Nejbystřejší čarodějka ročníku, že ano?“
Hermiona si úlevou vydechla.
„Dvacet bodů pro vás, Hermiono, určila jste správně všechny tři elixíry. Co by jste řekla dalším pěti?“
„Pane?“
„Poslední lektvar je na mém stolu. Jen se podívejte na tu nepřekonatelnou zlatou krásu, doslova člověku tančí před očima. A ty jemné kapičky, které vystřelují do vzduchu, a opět neporušeny padají zpátky. Co myslíte, že je to za odvar, slečno Grangerová?“
„Nikdy předtím jsem nic takového neviděla, pane profesore.“
„Tahle delikátní směs nese jméno Felix Felicis.“
Hermiona zalapala po dechu - o elixíru už předtím slyšela, i když neměla možnost jej spatřit na vlastní oči, „Je to elixír štěstí, pane profesore!“
„Máte pět bodů, slečno Grangerová. Je to opravdu lektvar, který tomu, kdo jej vypije, přinese štěstí. Jedna jeho dávka a prožijete nejšťastnější den svého života.“
Celá třída byla jako v transu.
„A tohle,“ pokračoval, když vytáhl malou lahvičku zlatavého moku ze své kapsy, „je odměna v podobě Felix Felicis, kterou získá ten, komu se nejlépe povede dnešní lektvar – Doušek živé smrti.“
Na tabuli se objevily instrukce a Hermiona se pustila do práce. Tekuté štěstí, co by s ním udělala? Možná by jej mohla užít a jít rovnou za Severusem. Se štěstím na své straně by ji snad vyslyšel. Tak zoufale toužila říct mu, že na věku nezáleží. Nakonec, byl to on, profesor Snape, kvůli komu se vydala do minulosti.
Pohledem přelétla třídu a v duchu odhadovala své možnosti. Ron ani Harry nepředstavovali žádnou hrozbu - ne, když jim nepomůže. Bude si muset dát pozor na Ernieho – byl neznámá veličina, předtím s ním nikdy Lektvary neměla. Stejně tak jako havraspátští, kteří ještě k tomu měli dobrou výchozí pozici. Malfloy na tom rozhodně taky nebyl špatně, převyšoval všechny ostatní ze Zmijozelu, ale Hermiona jej byla s to porazit i když zrovna neměla svůj den. Dnešní kolo již víceméně vyhrála, stačilo vztáhnout ruku a Felix Felicis bude její.
„Můžu si půjčit stříbrný nůž, Hermiono?“ vytrhl ji z přemítání Harry. Automaticky mu jej podala.
Kdyby tak mohla vylákat Severuse ven z hradu, možná by se na ni začal díval jinak. Všechny hloupé konvence by na neutrální půdě vzaly za své. S elixírem štěstí by jej mohla přemluvit k tiché večeři daleko od školních starostí. Byla by to šance znovu oživit jejich vztah. Co pro něj vlastně znamenala? Viděl v ní přítelkyni? Bývalou přítelkyni? Snoubenku? Potřebovala si dodat odvahu a zjistit to. Po devatenácti letech jim mohl pomoct jenom čas strávený ve dvojici.
Harrymu i Ronovi půjčil potřebné nástroje i učebnice sám profesor Křiklan, jelikož původně ani jeden z nich nečekal, že by s výsledky svých N.K.Ú. mohli chodit na Lektvary pro pokročilé. Hermiona sklouzla zrakem na Harryho odvar, vypadal dobře. Počkat, ne dobře! – vypadal skvěle.
„Harry, co to děláš?“ zašeptala.
„Míchám ve směru hodinových ručiček – „
„Harry, v knize přece stojí proti směru hodinových ručiček!“
„Dělej, jak myslíš,“ odvětil a pokračoval v práci.
Hermiona se v duchu opět vrátila k Severusovi. Bylo třeba prolomit ledy. Možná by se s ním měla o Felix Felicis podělit, a společně by si pak mohli udělat výlet do prefektské koupelny. Věci by se pohnuly tím správným směrem - kromě toho, jeho vlasy vypadaly opět zplihlé, jak si je pamatovala – co se stalo s Neptunem?
„Čas vypršel!“ zvolal v tu chvíli profesor Křiklan a vydal se na inspekci kolem stolů. Hermiona vrhla rychlý pohled na Harryho kotlík. Vypadal báječně. Křiklan si myslel totéž a prohlásil Harryho vítězem. Se širokým úsměvem mu podal ampulku s Felix Felicis. Hermiona se s těžkým srdcem pustila do uklízení.

„Dobrá práce, Harry,“ řekla mu později se sotva patrnou známkou hořkosti. „Jak jsi to udělal?“
„To ta stará učebnice, kterou mi dal Křiklan. Je plná poznámek a naškrábaných tipů. Proto jsem věděl, že každé sedmé míchání mám provést proti směru hodinových ručiček,“ vysvětlil a ukázal jí knihu. Právě večeřeli a několik spolužáků je zvědavě pozorovalo. Hermiona učebnici rychle odklidila pod stůl a zběžně si ji prohlédla. „Vypadá neškodně, ale radši buď opatrný, nezapomínej na Raddleův denník.“
Vtom se do jejich hovoru vložila Ginny: „Co jste to říkali? Jaký deník?“
„Harry dnes na Lektvarech použil vepsané poznámky ze staré učebnice,“ řekla Hermiona a vytáhla hůlku.
„CO že udělal?“ Ginny teď málem ječela.
„Specialis revelio!“ tiše pronesla Hermiona a namířila na knihu hůlkou. „Nevidím na ní nic nebezpečného, Ginny.“
„Nemůžu uvěřit tomu, co děláte! Měli byste být víc než podezíraví, zatraceně!“
Hermiona podala staré Lektvary pro pokročilé zase Harrymu, ale spadly na zem. Nic se však nestalo, žádná exploze, absolutně nic neobvyklého. Hermiona vzápětí pustila knihu z hlavy. U hlavního stolu spatřila Severuse – jak jen toužila být s ním. Začínala mít problémy s rozlišováním mezi mladým Snapem a svým nynějším učitelem. Ostřejší rysy tváře, vrásky, drsnější vlasy, to všechno jí bylo jaksi víc a víc povědomé. Nadále to byl její Severus a Hermiona s ním potřebovala mluvit o samotě, aby mu to mohla povědět.

Týden uplynul ve víru předlouhých vyučovacích hodin a domácích úkolů. Nebylo to dříve než v sobotu večer, kdy se Hermioně konečně naskytla příležitost v klidu spřádat své plány týkající Snapea. A podnítila ji k tomu zcela nečekaná událost.
„Koukni na to písmo, takové úzké a přeplácané,“ zamrmlal Harry, prohlížejíc si už asi po stopadesáté Lektvary pro pokročilé.
„Jsi tou knihou posedlý,“ vyštěkl Ron a Hermionu napadlo, že asi žárlí. Jeho známky z Lektvarů nebyly ani z poloviny tak dobré jako Harryho a odpovědnost za to nesla právě stará učebnice.
„Můžu se podívat…?“ naklonila se za knížkou přes stůl Hermiona. Rozevřela odřené zažloutlé desky a zrak jí padl na inkoustem napsanou poznámku na první stránce.
„Míchej třeba i koštětem – nebude v tom žádný rozdíl.“
Hermioně se údivem rozšířily zornice a ucítila, jak jí srdce začíná bít jako o závod. TU knihu znala, lépe řečeno, znalo toho, kdo ji „vylepšil.“ Rychle nalistovala kapitolu o protijedech, doufajíc, že se možná mýlí.
„Jednoduše jim vražte do krku bezoár!“
Bez slova civěla na slova, které Severus napsal, když spolu seděli v školní knihovně. Nepochybně to byla jeho stará učebnice lektvarů. Osud s ní hrál ošklivou hru, vysmíval se jí.
„Vypadá to jako ženské písmo,“ povedlo se jí ze sebe vypravit, jenom aby kluky zmátla.
„Ale podepisuje se jako Princ dvojí krve, Hermiono. Kolik holek by se podle tebe pojmenovalo Princem?“
„Ach, tak někdo se sám prohlašuje Princem…“ dumala nahlas. Ano, tohle bylo zvláštní. To jméno nikdy předtím od Snapea neslyšela. „Možná měla ta kniha několik majitelů, i když to písmo vypadá stejně. Co když je to vtip?“ Mohla to být narážka na Malcolma nebo Donalbaina – skotské prince z Macbetha. Bude se ho muset na to zeptat.
„Musím už jít,“ vyskočil znenadání Harry. „Za pět minut mám být u ředitele.“ Hodil Lektvary do tašky a pospíchal ke dveřím společenské místnosti.
„Počkáme na tebe,“ zavolala za ním ještě Hermiona. Nelhala – opravdu měla v plánu na něj počkat. Akorát se nezmínila, že mezitím se chystala najít také Severuse Snapea.

Hermiona se převlékla do ginghamové košile a plátěných kalhot. Chtěla u něj vyvolat vzpomínku na jejich první setkání ve vlaku. Sobotní večer školní stejnokroj nevyžadoval a Hermiona si byla jistá, že neublíží, když ji Severus pro změnu neuvidí v nebelvírských barvách.
Uvelebená s knížkou v proutěném křesle hnedka u východu z nebelvírské věže - čekala. Ron se nadále skláněl nad domácími úkoly a z času na čas jí věnoval znechucený úšklebek.
Proč musel být zrovna dnešní večer v tak neobvyklé studijní náladě? Kdyby ji spatřil opouštět společenskou místnost, Hermiona nepotřebovala křišťálovou kouli, aby věděla, že by se pustil za ní. A ona svoji plánovanou aktivitu potřebovala utajit – v tomto případě to tedy znamenalo obrnit se trpělivostí.
Po tom, co jí připadalo jako věčnost, Ron konečně vstal, protáhl se a zamířil, jak předpokládala, ke koupelně. Hermiona kvapně zavřela knihu, kterou ještě stihla opatřit záložkou na příslušné straně, a tiše vyklouzla na chodbu v sedmém patře.
Její plán měl jeden zásadní nedostatek – chtěla najít profesora Snapea, ale ve skutečnosti netušila, kde jej hledat. Nejprve se chtěla zastavit v učebně na prvním poschodí. Když nepochodí, zkusí to v jeho staré pracovně ve sklepení – Hermiona si nebyla jistá, jestli se už stihl úplně přestěhovat. Sovinec byla další možnost. Pak sborovna. Jestli náhodou hrad opustil, měla smůlu. Nemohla se vydat napříč celou kouzelnickou Anglií, jenom s knihou v ruce a chabou výmluvou, proč se ho tak zoufale snaží najít.
Jenomže, jak se nakonec ukázalo, opravdu se na ni v ten den usmálo štěstí – zahlédla jej téměř hned, jak se pustila dolů chodbou. Byla jenom pár stop od Buclaté dámy, když si všimla, že se profesor Snape opírá o kamenné zábradlí u schodiště. Na okamih se zatvářil jakoby byl při něčem přistižen. Stín z jeho obličeje ale zmizel tak rychle jak se objevil. Hermiona se pokusila zakrýt své překvapení a hřejivě se na něj usmála.
„Dobrý večer, profesore. Jestli hledáte Harryho, odešel za ředitelem. Vím, že měl mít s vámi školní trest, ale – „
Snape viditelně ztuhnul. „Jsem si toho zcela vědom, slečno Grangerová.“
„Ach.“
„Jsem tady kvůli svým povinnostem. Byl jsem požádán, abych prověřil obrazy na horních poschodích.“
„Rozumím.“
„Všimla jste si dnes něčeho neobvyklého v této souvislosti?“
„Ne, pane… ale ani jsem po ničem takovém nepátrala.“
„Kam máte namířeno?“
„Do sovince.“
„A kde je váš dopis?“
„Ještě jsem ho nenapsala.“
„Zajímavý způsob, velice originální. Že by byly sovy vybaveny předepsanými pergameny, ze kterých vám pak dají vybrat? Můžeme to jít zjistit. Doprovodím vás, jestli dovolíte.“
„Ano! Uhm, myslím, jistě, pane. To by bylo od vás milé.“
Kráčeli mlčky. Několikrát se na ni podíval a nadechl se, jakoby chtěl promluvit, ale pokaždé zůstal rozpačitě zticha.
„Pěkný večer, že ano, pane profesore?“
„Ano, vlastně jsem si ani… co za knihu to čtete?“
„Lolitu.“
„Pořád?“
„Ještě jsem ji nedočetla. Já vím, že devatenáct let by mělo na průměrně tlustý román stačit, ale čas může být někdy velice relativní.“
Usmál se – z tváře mu vyčetla nostalgii, jakou umějí vyvolat jenom vzpomínky. „Možná - když jsme u psaní dopisů, mohla byste mi pomoct s odpovědí na jeden, který jsem dnes dostal, a který se týká nás obou. Mohl bych vám nabídnout pergamen i pero? V mé pracovně mám – „
„Ano! Tedy myslím, když budete tak laskav.“
„Mezitím musím opravit několik esejů, ale jestli budete potichu…“
„Jako myška.“
„Výborně. Ach a ano, třeba se opět ráda setkáte i s jedním starým přítelem, když tam budete.“
„S kým?“
„S čím by bylo možná výstižnější.“
„Promiňte?“
„Uvidíte sama.“
Vedl ji schodištěm do prvního patra, a pak do své učebny. Poté pokračovali strmými schody do bývalé kazatelny, kde byl ukrytý vchod jeho nové pracovny. Jak odemykal dveře, Hermiona se ještě stačila rozhlédnout po třídě a ucítila známou vůni dubové prkenné podlahy. Míchala se s včelím voskem a Hermiona rozeznala také pergamen a pačuli…
„Dovnitř,“ řekl a otevřel jí dveře.
Místnosti dominoval obrovský stůl zcela pohřben pod hromadou pergamenů. Hermionu napadlo, že jediný, kdo se v tom bordelu může vyznat, je Snape sám. Přes vysoká úzká okna pronikalo zapadající slunce a celý pokoj působil vstřícně a teple. Jenom na jedné z prosklených skřínek kolem zdí trůnila příšerně vycpaná sova – zřejmě pozůstatek po dobách, kdy to tady okupovala Umbridgeová. Preparování zvířat nebyl koníček, který by si Hermiona spojovala se Snapem, bez ohledu na to, co si mysleli jiní.
Usadil se za stolem a jí nabídl místo oproti. Váhavě z křesla zvedla stoh studentských prací a rozhlédla se kolem, kam by je mohla odložit. Jak byl jednou na svém teritoriu, Snape se uvolnil a nyní pobaveně sledoval její boj s plnou náručí svitků.
„Kamkoliv to dáš, bude to fajn,“ řekl nakonec.
Vzala jej za slovo a vysypala je navrch největší kupy na stolu. „Jak si přeješ. Myslím, že nějaký třídící systém by byl – „
„Nesnesitelný,“ dokončil místo ní. „Mám rád svoji pracovnu takovou jaká je. Nesnaž se mě změnit.“
Mluvil vážně a Hermiona se neodvážila protestovat. Pohledem zavadila o vycpanou sovu a zoufale se usilovala přijít na něco, co by jí pomohlo se uvolnit.
„Mohla bys poslat svůj dopis po něm,“ ukázal na ubohého ptáka.
Na okamžik ji napadlo, jestli se za těch devatenáct let nezbláznil. Jak k sakru může mrtvá sova doručovat poštu? Má ji snad i s dopisem hodit z okna a doufat v příznivý vítr? Zmateně se na Snapea podívala, nevěděla, jestli mu má poděkovat nebo ne. Naštěstí si dal rychle dohromady její rozpaky a pokračoval.
„Není po smrti, jenom má už svá léta. Pegs, ty opelichaná stará slepice, vzbuď se!“
Sova ztěžka otevřela jedno oko, jakoby odhadovala, jestli má cenu se vůbec namáhat. Podívala se nejprve na Snapea, poté na Hermionu. Potřásla hlavou, vystřela jedno křídlo a na pozdrav tiše zahoukala.
„Pegs?“ přimluvila se ptákovi překvapená Hermiona. „Jak se máš, kluku? Panebože, musí ti už být nejmíň dvaadvacet! Ach, pořád tě nechají nosit poštu?“
„Ne moc často,“ odpověděl místo Pegs Snape. „Gudgeon mi ho poslal dnes ráno kvůli připravovanému setkání. To je ten list, o který chci, aby ses za mě postarala, zatímco já dokončím tohle,“ mávl rukou na haldu esejů.
„Davy Gudgeon? Jaké střetnutí? Nějaký sraz starých přátel?“
Tady Snape udělal zvláštní věc. Přiložil si prst ke rtům a podíval se jí do očí, aby se ujistil, že má její plnou pozornost. Pak vzal do ruky brk a rychle něco napsal na kus pergamenu, který jí vzápětí podal.
„Tiše! I zdi mají uši,“ stálo tam.
Tázavě zvedla obočí. Nabídl jí pero, a tak pod jeho varování vepsala: „Obrazy?“
Přikývl. Natáhl se přes stůl za brkem, vzal jej za špičku a mučivě pomalu jí ho vytáhl z ruky. Měkkým koncem pírka ji svůdně pohladil po dlani. Byl to ten nejerotičtější pohyb brkem, jaký kdy Hermiona zažila. Pro dva intelektuálské šprty, tohle byla předehra.
Když z ní konečně sklouzl pohledem, přezíravě si odfrkl. Hermiona nedokázala skrýt své překvapení, ani vzrušení, které se jí zmocnilo. Snape se chvíli prohraboval mezi pergameny, až našel, co hledal. V ruce se jí tentokrát ocitl nějaký dopis a na kuse pergamenu před ní se objevila další poznámka.
„O tomhle ani slovo. AB nic neví a byl bych rád, kdyby to tak zůstalo.“
Hermiona se se zájmem podívala na list. Formální hlavička nesla název Pegasovy produkty osobní péče.“ Držela v rukou pergamen nejvyšší kvality, a vzápětí na něj zůstala fascinovaně zírat.

Pegasovy produkty osobní péče
Divize: Vanity
Důvod setkání: Nová obchodní strategie a Souhrnná mezinárodní zpráva
Čas a datum: 11:00, 8. září 1996
Místo konání: Zasedací síň, Neptun, Old Portsmouth, Velká Británie
Žádám o potvrzení účasti

Seve – potřebuji, abys tam byl: Johannesburg má problémy s distribucí. Dorazil už šéf? Cha! Bude šokovaná. Pozdrav ji odemne, už se na ni moc těším. Posílám pracovní oděv, jak jsi mě žádal. Zatím. Davy.

Hermiona si to přečetla třikrát – a stále nemohla uvěřit. Vanity dosáhlo celosvětových rozměrů! Chvíli se jenom uculovala, ale pak se s chutí rozesmála. Zvedla oči k Severusovi a spatřila jak se na ni shovívavě usmívá. Vstala a pomalu k němu přistoupila. Neodtáhl se, když jej pohladila po tváři, prsty přelétla k jeho uchu, a poté zlehka polaskala šíji. Zaklonil hlavu a zavřel oči.
„Je to už dlouho,“ řekl tiše.
„Pro mě pouhý týden, Severusi.“
Oči měl stále zavřené, když se její druhá ruka dotkla čela a obkroužila linii obočí. Jak zasténal, pod dlaní na jeho krku ucítila jemné vibrace. Prsty nyní putovala přes oční víčka, poté se na znak akceptace k němu sklonila a políbila jej v místě, kde byly jeho vrásky nejzřetelnější.
„Vzpomínáš si, co jsem ti řekla tenkrát u jezera?“ zeptala se tlumeně, se rty těsně u jeho ucha.
„Hmmm?“
„Řekla jsem, že doufám, že budeme spolu…“
Chraptivě zašeptal: „Tohle se nehodí.“
„Je mi jedno, co se hodí, chci tě, Severusi.“
Přitiskla se k jeho šíji a zhluboka vdechla mužskou vůni. Byla těžší, než si pamatovala, a mnohem omamnější. V mžiku našla jeho ústa a políbila je, vychutnávajíc si známý pocit jeho rtů na svých. Odpověděl bez váhání. Vpletl ruce do jejích vlasů a vedl ji, až se dotkli jazyky. Polibek se prohloubil. Hermiona přestala jen když vydechl: „Chyběla jsi mi.“ Pokusila se mu rozepnout knoflíky na košili, ale selhala, jelikož se opět dožadoval jejích úst. Stáhl si ji do klína a nyní ji naléhavě a žádostivě líbal. Hermioně se točila hlava. Oba je zcela přemohla potlačovaná touha. Neslyšeli, když se těžké dubové dveře za nimi otevřely.
„Pro všechno na světe! Že se nestydíte, Severusi?! Udělat si z pracovny odporné doupě nemravnosti! Tohle je skandální! A s… Je to?… NE!... Slečno Grangerová?“
Severus a Hermiona se obrátili. On se vzpamatoval první.
„Dobrý večer, Minervo.“

[ria]

Tak holky, podle cisla kapitoly by se mohlo zdat, ze jsme v tretine pribehu, ale neni tomu tak, jsme teprve za prvni petinou. Pro mou malickost za tou mene narocnou petinou. Tohle je jeden z poslednich kratsich dilu, ty nasledujici budou v prumeru dvakrat tak dlouhe, a tak se muze stat, ze se bude objevovat treba i jenom jeden do tydne. Nemluve o tom, ze specialne u te jedenacte budu asi opravdu potit krev. Pak si uz snad konecne zvyknu .
_________________
Fake It Till You Make It.

[amargonka]

Super překlad... Vyvíjí se to velice zajímavým směrem