NEWFORUM

[Elenita]

No já myslím, že pak už tu terminologii budeš už mít zmáklou. Podívej na Majku, ta by ti jistě vysypala termíne v ruštině,
po překládání Rondo v tom má praxi.
_________________

[janca]

Ahojky, tak co bude tady tenhle týden něco????????

[Lena]

jj, taky už se mi moc stýská...ale mám pocit, že Ria je stále ještě na Slovensku u rodičů, kde nemá přístup k netu...jen doufám, že během té dlouhé doby poctivě překládá, aby nás mohla po návratu příjemně zahltit
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[ria]

Kapitola 12 – Snapeova pomocná ruka

„Lumos!“ zašeptala Hermiona a konec její hůlky se v tmavé ložnici rozzářil jasným světlem. Probudil ji zvuk, jako kdyby praskaly bradavické zdi – to Levandule Brownová hlasitě chrápala. Parvati spala – její hruď se pravidelně zvedala a zase klesala, dívka se spokojeně usmívala ze snu. Zbylá dvě děvčata měly zatažené závěsy.
Hermiona opatrně sklouzla bosýma nohama na studený kámen a po špičkách se prosmýkla k nočnímu stolku své kamarádky. Levandule se s hlasitým odfrknutím převrátila na druhý bok. Hermiona ztuhla ve strachu, že bude přistižena. Když se ale Levandule zase vrátila k řezání dřeva, nabrala odvahu a pomalu otevřela dvířka na malé dřevěné skřínce. Posvítila si hůlkou dovnitř a pročítala nápisy na spoustě flakónků a lahviček.

Vanity – posilovací a uhlazovací sérum
Vanity – šampón pro svůdné lokny
Vanity – kondicionér na kouzly zničené vlasy
Vanity – lak na vlasy – extrémně tužící pro dokonalý styling
Vanity – sprej na vlasy s třpytivým efektem
Vanity – balzám na vlasy s esencí z mučenky (0,3%)

Hermiona otevřela lahvičku s kondicionérem a zvědavě k ní přičichla. Ucítila bohatou vůni zralých pomerančů výborné kvality. Tvarem byl flakón spíš menší, se skvostným designem. Nepochybně patřil do řady luxusní kosmetiky. Zvedla hůlku výš, aby si mohla přečíst celou etiketu:

Pegasovy produkty osobní péče, Lancashire, Anglie.
Zákaznický servis a poradna péče o vlasy je možná prostřednictvím soví pošty.
Registrované sídlo společnosti: Dům Neptun, Ostrov koření.

Není určeno ke konzumaci. Při náhodném požití, zapijte větším množstvím slazeného jetelového čaje a okamžitě navštivte Nemocnici Sv. Munga.

Opatrně položila kondicionér zpátky mezi ostatní lahvičky, tiše zavřela dvířka a vrátila se do postele. Vanity znamenal obrovský úspěch. Jejich produkty používal, anebo minimálně znal, celý kouzelnický svět. Hermiona si představila, jak si Dracova matka kupuje výrobky z nejnovější heřmánkové řady hned po jejím uvedení na trh. A jak se Draco jako mimino s velkou pravděpodobností koupával v dětské koupelové směsi s vůní levandule. Nyní se ten nafoukaný šovinistický snob zřejmě co ráno holí pěnou z řady Neptun - Kouzelný muž. Tedy, pokud se již holí, samozřejmě. Hermiona se pochybovačně ušklíbla. Zavrtala se hlouběji pod peřinu. Byla bohatá, byla šťastná a měla zpátky muže, kterého milovala. Tu noc to nebyli jenom lesní rarášci, kteří měli důvod se usmívat.

„Ne, Albusi, tohle je nepřijatelné. Říkám to znova – je to zcela absurdní.“ Minerva nevěřícně potřásla hlavou a hněvivě překřížila ruce. S opovržením odmítla také nabízenou horkou čokoládu a malinový pudink.
Ředitel si povzdechl, usadil se zpátky do křesla a sám si vzal za hrst křupavých vanilkových sušenek. „Co se stalo, stalo se. Jakkoli bychom to chtěli změnit, obávám se, že nic nezmůžeme. Jenom čas a jejich důvtip může vyřešit nastalou situaci, pokud ji vůbec máme právo považovat za problém.“
„Samozřejmě, že je to problém! Tohle je ta největší šaškárna, jakou jsem za celých těch čtyřicet let v Bradavicích zažila!“
„Možná jde o víc, než jenom o nevhodnost, Minervo,“ pronesl po chvíli tiše Albus. „Věděla jsi, že ji vzal včera ven z hradu? A velice pochybuji, že šli spolu sbírat přísady do lektvarů.“
Nyní byl Minervin hlas víc než podezřívavý: „Kam tedy šli?“
Brumbál si zamyšleně pohladil dlouhou bradu. „Nevím. Jenom doufám, že bude držet slečnu Grangerovou co nejdál od Toma a jeho nohsledů. Bojím se, že je v sázce víc než jenom čest Nebelvíru, Minervo.“
McGonagallovou trhlo. Poté výhružně přimhouřila oči a přísně se na ředitele podívala: „Snad si nemyslíš, že by mohl – „
„Říkám jenom,“ přerušil ji, „že bychom odteď měli bedlivěji sledovat jejich příchody a odchody. Nadále mluví o Lestrangeovi a Averym jako o svých přátelích, a domnívám se, že ona také. Něco se děje, Minervo, jenom zatím přesně nevím, co.“

Týden po výletu na pobřeží se vlekl neskutečně pomalu. Hermiona Snapea neviděla od jejich návratu v ono brzké pondělní ráno. Rozloučili se rychlým polibkem ještě ve vstupní hale krátce před svítáním. Další den byla tak utahaná, že měla co dělat, aby na hodinách neusnula. Naštěstí Snape, který vypadal jako vždycky, na ni netlačil. Víceméně ji ignoroval. Posadila se do zadní lavice a on po celou dobu odolával pokušení vypíchnout její výjimečnou pasivitu, když nemávala rukou pokaždé, co položil otázku.
Ve středu se cítila o něco lépe, ačkoli její spánek byl nepokojný a na soustředění jí moc nepřidal. Prožívala noci plné potlačovaného vzrušení a očekávání – nadále pociťovala závrať při pomyšlení na jejich vzkvétající podnikání a zároveň se nemohla dočkat, kdy bude opět se Severusem o samotě.
Fyzická touha po jeho dotecích a teplém těle ovinutém kolem toho jejího byla téměř nesnesitelná a přiváděla ji k šílenství. Osamělé noci v dívčí ložnici to všechno jenom vystupňovaly. Temnota naplno probouzela její imaginaci a přinášela nestydaté sny, ve kterých pevné mužské tělo dokonale přikrývalo to její v neutuchajícím vášnivém rytmu. Chtěla ho tolik, že měla pocit, že je ve stavu permanentního a neukojitelného vzrušení. Přeměnil ji v třesoucí se nymfomanku, kterou mohl uspokojit jenom on. Lascivní, prostopášné a vilné monstrum, podle Klasifikace Kouzelných tvorů Ministerstva kouzel, třída XXXX, se kterou je s to se „vypořádat jenom trénovaný čaroděj.“*
Přeměňování ve čtvrteční odpoledne byla vůbec ta nejhorší hodina z celého týdne. Minerva McGonagallová ji sjížděla tvrdým pohledem, jako kdyby byla prostitutka. Kromě výmluvných pohledů se mstila, kde mohla a hodina probíhala tempem, které si zadalo se snahou o Nobelovu cenu v kvantové fyzice. Nestíhala ani Hermiona, vyčerpaná jak byla. K Minervině neskrývanému škodolibému zadostičinění dokonce více než jednou požádala o zopakování zadání.
Poslední páteční vyučování patřilo Obraně proti černé magii. Úkolem bylo tentokrát procvičování nonverbálních kouzel ve dvojicích. Hermiona trénovala s Nevillem, když si jej vybrala jakožto partnera nejméně schopného vrhnout po ní nějakou účinnou kletbu. Strávila tak více než půlhodinu díváním se na jeho prudce rudý obličej, jak se úporně snažil pronést kouzlo , aniž by u toho šeptal.
Pokaždé, když Snape obkroužil třídu, byl k Hermioně blíže než předtím. Nakonec stál přímo za jejími zády s pohledem upřeným na Nevilla a ona si byla jistá, že cítí na šíji jeho teplý dech.
„Longbottome!“ vyštěkl znenadání. Hermiona v leku nadskočila. „Proboha, myslete na to, co chcete udělat a soustřeďte se! Slečno Grangerová, ukažte mu to.“
Ubohého Neville vyděsil na smrt. Ze špičky jeho zbrusu nové hůlky vylétlo několik jisker a propálilo mu díru na kalhotách. Drahnou chvíli pak strávil hopsáním na jedné noze po místnosti, vřískajíc jako pavián. Malfloy se klátil hurónským smíchem a Goyle se kusem pergamenu pokusil oheň ještě víc vznítit. Harry, Ron a Hermiona Nevilla obklíčili v marné snaze jej utišit. Nakonec Snape vytáhl hůlku a v rychlém sledu pronesl dvě zaklínadla.
„Locomotor Mortis!“ zařval a Neville na místě zamrzl.
„Aguamenti!“ Proud vody uhasil ony nešťastné plameny.
Severus Snape se nyní zpoza svého dlouhého nosu upřeně díval na zcela promočeného Nevilla, kterému se nadále kouřilo z kalhot. Když promluvil, jeho hlas byl tlumený a protékal sarkasmem: „Vypadá to, Longbottome, že vaše destruktivní schopnosti se neomezují jenom na Lektvary. Bude to pět bodů za nepovolené úpravy na školní uniformě. Kromě toho dalších deset za pokus o žhářství.“

Když konečně nastalo sobotní ráno, Hermiona se probudila unavená a rozčilená. Jenom zavrčela „dobré ráno“ na Rona a bez nadšení se svezla na lavici ke snídani.
„Ránko, krásko,“ zahlaholil Ron se ztřeštěným širokým úšklebkem v obličeji. „Jdeš na dnešní famfrpálový výběr?“
„Jasně,“ zamrmlala. Ve skutečnosti až dodnes zcela pustila z hlavy nějaký zpropadený výběr hráčů. Trávit rána na famfrpálovém hříšti rozhodně nepatřilo mezi její oblíbené činnosti. „Poté bychom měli zajít za Hagridem,“ dodala chmurně.
Pak se poprvé v to ráno pozorněji zadívala na kamaráda, a konečně si všimla, že vypadá poněkud podivně. „Rone, jsi v pořádku?“
„Ale jo, proč by ne,“ pípl, zápasíc s marmeládou, která mu stékala z lívanečku pomezi prsty. „Hagrid, no jistě, musíme se u něj zastavit. Stále jsme mu nevysvětlili, proč si ani jeden z nás nezapsal Péči o kouzelné tvory. Neukázal se tu celý týden.“
Harry také vzhlédl od svého talíře a souhlasně přikývl. „Domluveno, půjdeme hned jak to skončí. Cítím se vinen, ale měli jsme tolik úkolů. K tomu ty nonverbální zaklínadla pro Kratiknota, doufám jenom, že výběr nepotrvá moc dlouho.“
Ron vypadal stále nervózněji. „Viděla jsi už seznam přihlášených, Hermiono? Je dlouhý jak moje ruka!“ přeskočil mu hlas.
„No, je to jako bonus – být v týmu s Harrym,“ nabídla jako vždycky logické vysvětlení Hermiona.
„Co to má co dělat se mnou?“ zeptal se jako vždycky nechápavě Harry.
„Vzbuď se, Harry. Není to nebelvírské družstvo, co je všechny tolik láká. Jsi to ty. Ty jsi Vyvolený. Kromě toho jsi přes léto vyrostl téměř pětadvacet čísel - na rovinu – když se na to podívám z čisto ženské perspektivy – jsi teď něco jako sexsymbol.“
Ron vyplivl plnou pusu kukuřičných lupínků na svůj svetr a jak se je pokoušel zbrkle setřást, vyhrkl: „Hej, já jsem přece vyšší než on!“
„To je pravda, Ronalde, ale jíš jako prase,“ informovala jej Hermiona nevzrušeně a pohledem již sledovala přilétající sovy. Dvě z nich se vznesly nad Rona a Harryho, aby na stůl spustily dva identické balíčky.
Když z nich kluci strhli hnědý balící papír s hlavičkou Krucánek a kaňourů, Harry si začal zkoumavě prohlížet své nové Lektvary pro pokročilé od Libatiuse Boragea.
Hermioně se v tom okamžiku nesmírně ulevilo. Získá zpátky Severusovu knihu a zabrání tak další případné pohromě. „To je skvělé, Harry. Konečně již můžeš vrátit tu hroznou starou veteš. Když chceš, vezmu ji profesoru Křiklanovi – „
„V žádném případě, Hermiono,“ skočil jí do půlky věty Harry, „nechám si Princovu kopii. Mám nápad, podívej…“
„Diffindo!“
K Hermioninmu úděsu, Harryho kouzlo přebalilo staré Snapeovy Lektvary zbrusu novým obalem z nové učebnice, která teď zvenčí vypadala ošuntěle jako Severusova počmáraná kopie. Když k ní Harry triumfálně vzhlédl, zjevně si povšiml jejího šoku a nesouhlasu, protože se začal bránit.
„Koukej – Křiklan dostane knihu za devět galeonů jenom tak a díky Princovi můžu patřit k těm nejlepším ve třídě.“ Poté se vzdorně posadil s rukama překříženými přes prsa.
Hermiona byla naštvaná. Jak se teď sakra dostane k Snapeovým zatraceným Lektvarům? Ale než stihla cokoliv dalšího říct, zakroužila nad její hlavou další sova a do klína jí spadl Denní Věštec. Zmateně jej rozbalila a na první stránce našla zprávu napsanou růžovým inkoustem:
„Slečno Grangerová, vaše noviny budou odteď placeny z vašeho osobního účtu. Sheri.“
Rychle obrátila list, aby nevzbudila Ronovu pozornost, ale byly to zbytečné obavy. Ten nervózně usrkával z hrnku s čajem a zaníceně přitom brebentil s Colinem o famrfpálu. Zmohl se jenom na obvyklou otázku: „Zemřel někdo známý?“
Hermiona v tu chvíli studovala ekonomickou sekci, kde byl uveřejněn předpokládaný rozvoj Vanity pro další čtvrtletí. Když zaslechla, na co se Ron ptá, spěšně nalistovala hlavní zprávy. „Ne, ale zatkli Stana Silničku a je tady něco o nejnovějším útoku mozkomorů.“
„Stana Silničku?“ zopakoval nevěřícně Harry. „Co probůh udělal? Naúčtoval někomu moc v Záchranném autobusu?“
„Píšou, že ho přichytili u výkladu taktiky Smrtijedů v hospodě.“
Kolem nebelvírského stolu právě proplul Sir Nicolas. V ruce držel ptačí kles a hlasitě se dohadoval s Protivou. „To mě nezajímá, mladíku. Chci si stěžovat a ty mě budeš poslouchat! Tohohle papouška jsem si od tebe koupil ani ne před hodinou.“
„Ó ano, ano, to je norský modrý… A copak? Něco se vám nelíbí?“ zeptal se Protiva s předstíranou zdvořilostí.
„Já ti řeknu, co se mi nelíbí! Je mrtvý, to se mi nelíbí!“ nyní už otevřeně ječel Sir Nicolas.
Protiva ho tišil: „Ne, to ne, není, uhm, mrtvý… jenom, uhm, odpočívá.“
„Koukej, ty hloupé strašidlo, rozeznám mrtvého papouška, když jej mám před očima! A právě teď se na jednoho dívám.“
„To určitě ne, Sire Nicolasi, on jenom… on jenom… je unavený! Nevšedný pták, tento norský modrý…uhm… A ta barva!“
„Barvu mi sem netahej! Je mrtvý a basta!“
„Neenenee, ne, ne! Prostě odpočívá!“
Když byly konečně oba z doslechu, Hermiona zabloudila očima zpátky ke stoupající ceně pižma. Živě si dokázala představit, jak právě Chartreuse, sedící za velikým stolem, prochází nanovo své výpočty a vyhlašuje poplach. Čtyři svrčky za unci znamenalo ve světě toaletních potřeb hotové pozdvižení. Marže, všechno to bylo o obchodnických maržích.
Harry a Ron mezitím vášnivě rozebírali uvěznění Stana Silničku a z toho vyplývajících všech možných i nemožných důsledcích. Teprve když se Harry zmínil o tom, že jsou ve hradu v bezpečí pouze, je-li přítomen i Brumbál, Hermiona konečně odložila noviny a více se zaposlouchala do rozhovoru.
„Já si myslím,“ uvažovala nahlas, „že rozhodně nejsme jeho jediná starost.“ Poté upřela zrak k hlavnímu stolu a podívala se na Snapea. Její přátele usoudili, že mluví o řediteli, a možná o něm nejprve i opravdu mluvila, ale nyní již se zájmem sledovala čilou výměnu, která probíhala mezi ním a Křiklanem.
Bylo to zcela hloupé a nepřiměřené, ale Hermiona Grangerová žárlila.

Cestou na hřiště prohodila s Harrym a Ronem jenom pár slov a rychle je opustila, aniž by jim popřála štěstí. Zaraženě pak pokračovala na tribunu a doufala, že nikoho známého nepotká. Vystoupala až do nejvyšší řady, obvykle vyhrazené pro učitele a důležité návštěvy.
Vypadalo to, že konečně ustalo i drobné mrholení, ale Hermiona si přesto kolem sebe pevněji utáhla plášť. Kolem profukoval mrazivý vítr. Naklonila se přes zábradlí a zvědavě prolétla podívanou hluboko pod ní. Hemžila se tam minimálně stovka studentů, dychtivých účastnit se nebelvírského famfrpálového výběru. Zmučeně zasténala, když si spočítala, jak dlouho to dnes asi bude trvat.
„Idiotský famfrpál,“ zabručela nahlas. „Idiotský výběr. Idiotští kluci.“
„Jak… výstižné,“ zašeptal hlas za jejími zády.
Neobrátila se. Ani se nepohnula. Mohla jej cítit, tak blízko. Zavřela oči.
„Dobré ráno, profesore Snape. Přišel jste se podívat na konkurenci – „
„ – V podobě potencionálních bojovníků pro nadcházející sezonu? Myslím, že ne.“ Pohladil ji po zádech, když prošel kolem ní, a poté se posadil na jednu z dřevěných lavic.“
Neodvážila se na něj podívat. Zůstala stát a sledovala dění na hřišti. „Nemáte obavy, pane, že nás někdo uvidí tak blízko u sebe?“
„V žádném případě, moje sladká Ofélie. Pod námi je nyní mnohem přitažlivější podívaná. Dvě postavy, zcela prostě pozorující onu davovou hysterii můžou jenom stěží někoho zajímat.“
Hermiona se uvolnila a obrátila k němu obličej. „V tom případě, profesore, mohu si sednout k vám? Zdá se mi to nanejvýš lákavé místo ke sledování oné davové hysterie.“
Výmluvně poklepal na dřevo vedle sebe. Hermiona se posadila, vystřela nohy a pohodlně opřela hlavu o jeho rameno. Snape vytáhl hůlku. Hermiona tázavě zvedla obočí.
„Co chcete dělat s hůlkou, pane profesore?“
„Časem prověřená tradice, slečno Grangerová. Budeme se podílet na famfrpálovém výběru. Připravte si hůlku, prosím.“
Zmatená, ale ochotna účastnit se každé jeho hry, Hermiona vytáhla hůlku a položila si ji do klína.
„Dnes ráno, slečno Grangerová, budeme hrát famfrpál – nebo, chcete-li anti-famfrpál. Reprezentujeme nezdolnou zmijozelskou kolej. Tam přes hřiště – na druhé straně – hrající za Havraspár, sedí Filius Kratiknot. Dole na hřišti, panebože, kolik jich vlastně je? – jsou nebelvírští obětní beránci.“
„A co Mrzimor?“ zeptala se Hermiona.
„Pomona je na cestě. Minerva ji chytla, ale brzy tady bude taky. Zaujme místo nalevo od tebe.“ Pokynul rukou ke vzdálené tribuně.
„Err, Severusi, takhle si hrajete často, na tenhle anti-turnaj?“
„Každý rok, lásko. Za poslední čtyři roky mě Minerva pokaždé nějak zastavila, pod různými záminkami. Tudíž mám dnes co dohánět. Nebelvír drží Pohár od roku 1992, je načase to změnit.“
Upřeně se na Hermionu zadíval. „Než začneme, je nutná malá úprava tvého zevnějšku ve prospěch žádoucích barev.“ Hůlkou se dotkl její kravaty. Červeno-zlatá kombinace se v mžiku přeměnila na stříbro a zeleň.
Líbilo se jí to.
„Pravidla jsou následovní,“ pokračoval, „narušit výběr v náš prospěch, jak jen to půjde. Aha – už začínají, ukážu ti to.“
Skupina deseti druháků nasedla na košťata a vznesla se několik stop do vzduchu. Jeden z letců vystartoval zvlášť rychle, demonstrujíc tak očividný talent. Snape počkal, než dosáhl výši první branky a hbitě mávl hůlkou: „Rictumsempra!“
Kluk sebou překvapeně trhl, když ho zasáhlo lechtající kouzlo. Poté úplně ztratil kontrolu nad koštětem a narazil do brankového sloupu.
„Profesore Snape!“ prudce se k němu obrátila Hermiona, šokována vývinem událostí. „To byl ten nejšpinavější a nejbídnější podvod, jakého jsem kdy byla svědkem!“
„Děkuji,“ potvrdil s malým úklonem Snape. „Sleduj Kratiknota, je velice kreativní.“
Hermiona zkoumavě vzhlédla k protější tribuně. Profesora Kratiknota nebylo téměř vidět, ale když se soustředila, rozeznala, že stojí na lavici s překříženými rukama. V pravé ruce nenuceně držel hůlku – ta se malinko, napohled nevinně pohnula v okamžiku, kdy vystartovala do vzduchu další skupina nadějných budoucích hráčů. Vzápětí se ozvaly vyplašené výkřiky, bylo slyšet praskání dřeva a celá skupina letců se srazila dohromady.
„Kouzelné!“ zaníceně vyhrkla Hermiona a teprve pak si uvědomila, co jí právě vyklouzlo.
Severus hlasitě zatleskal. „To bylo úžasné. Učme se od mistra. Perfektně provedené Hortonovo-Keitchovo zpomalující kouzlo zároveň s vrhacím zaklínadlem.“ Snape naznačil rukou pozdrav a neslyšně pronesl „Vynikající!“ Kratiknotovým směrem. Ten mu pokynul zpátky a vytratil se. Jeho práce byla u konce.
„To ti mám věřit, že se ředitelé kolejí rok co rok takhle snižují k narušování výběrů famfrpálových družstev?“
Odpověděl jí mávnutím hůlky směrem ke třeťákovi, který se ucházel o místo útočníka. V té chvíli se jeho Kometa 62 srazila se zemí a nešťastný kluk skončil v písku.
„Nešika!“ pohrdlivě pronesl Snape a spokojeně se ušklíbl.
To už vylétla na hřiště Katie Bellová, se všemi zkušenosti ostříleného hráče. Obratně se vyhnula potlouku a prosmýkla se změtí dalších mladých nadějí. Předvedla odvážný výkrut, snažíc se tak udělat dojem na nebelvírského kapitána.
„Prosím, Severusi,“ naléhavě vyjekla Hermiona, „nech Katie být.“
„Nemusíš se bát, slečna Bellová je v bezpečí. Je skvělé mít ji v týmu. Je pro Zmijozel výhodou. Při zápasu ji umíme snadno vyšachovat,“ přemítal Snape nahlas a nadále sledoval pokusy hráčů vyhýbat se nebezpečným potloukům. „A jsem ochoten nadržovat i slečně Weasleyové. Myslím, že si můžeme dovolit nechat ji hrát. Stačí když ji Draco před každým zápasem pořádně vyděsí. Pomůžeme jí, co říkáš?“
Snape v rychlém sledu pronesl několik zaklínadel. Ginnyno koště závratnou rychlostí vystřelilo vpřed a poté ji při skórování ještě několikrát vyklidil cestu k brankám. Ostatní útočníci bezradně poletovali sem a tam, zatímco Ginny létala jako o závod a dávala jeden gól za druhým.
Mezitím se vysoko ve vzduchu dostala do problémů Demelza Robinsová. Severus zrovna nasměroval další camrál do prostřední obruče, když si Hermiona všimla potlouku řítícího se přímo do zad drobné druhačky.
„Impedimenta!“ zvřískla Hermiona a dokázala zpomalit míč natolik, aby odvrátila hrozbu a Demelza mohla provést úhybný manévr.
„Přišlas tomu na chuť!“ povzbudivě prohlásil Snape.
„Vždyť by jí to urazilo hlavu, musela jsem přece něco udělat!“ bránila se Hermiona a vychýlila od Demelzy další potlouk. Katie vzápětí prosvištěla kolem slečny Robinsové, nahrála camrál Ginny, která v perfektním dvojitém výkrutu opět zabodovala.
„Pokračuj, takhle ji máme v týmu co nevidět,“ zasmál se pobaveně Snape. Poté namířil hůlkou na potlouk.
„Ty ten zatracený míč ovládáš, že ano?“ vyštěkla na něj Hermiona, lapajíc po dechu. Potlouk se opět jednou řítil na Demelzu.
„Nemůžu potvrdit ani vyvrátit tvé obvinění.“
„Mobilis potlouk! Musíme s tím přestat, Severusi, tohle není zábava!“
„Naopak, dle mého je to přímo komické.“
„Protego!“ Hermiona vykouzlila kolem Demelzy ochranný štít a odklonila další hrozící ránu.
To už Harry svolal všechny nadějné útočníky zpátky na zem. Hermiona byla v obličeji už celá rudá z horečnatého zaklínání.
„Jsi fakt příšerný! Podívej, na řadě jsou brankáři. Prosím, jenom neudělej nic Ronovi. Touží po tom místě víc, než po čemkoliv jiném.“
Snape se jí zadíval do očí. „Bráníš pana Weasleyho, Hermiono? Pročpak to asi děláš?“ Poté k ní vztáhl ruku a zastrčil jí neposlušný pramen vlasů za ucho. Pečlivě studoval její tvář.
„Nebráním ho, ale je to můj přítel. Tak moc chce do famfrpálového družstva. To je všechno.“ Odvrátila pohled zpátky na hřiště. Harry se tam právě, s rukama v bok, hádal se studenty, kteří neuspěli na pozici útočníků. Věci se očividně nevyvíjely ke vší spokojenosti Vyvoleného. Jeho hlas nabral na obrátkách a teď burácel studeným podzimním povětřím - vyhrožoval zaklet každého, kdo si bude nadále stěžovat.
Severus hbitými pohyby masíroval Hermioniny záda, i přes tlustou látku pláště s jistotou vyhmátl napjaté svaly a postupně je uvolňoval. „Jsi si jistá, že to je všechno? Vidím, jak se na tebe Weasley dívá – stejně hledí dítě přes výlohu obchodu na nejnovější typ famfrpálového koštěte, s touhou v očích. Prahne po tobě.“ Jeho oči poté vyhledaly Rona, který právě pozoroval nadějné brankáře při jejich pokusech okouzlit rozčileného zelenookého kapitána.
„Možná,“ pokračoval po chvíli Snape, „bychom měli dopřát panu Weasleymu trochu rozptýlení, něco, co udrží jeho ruce i mysl co nejdál od tebe.“
Hermiona se v mžiku otočila a ostře se na Snapea podívala – v jejích dokořán otevřených očích se zrcadlila neskrývaná hrůza.
„Ach, opět ten tvůj strach, Hermiono. Ano, myslím, že mi padne k užitku, když bude pana Weasleyho víc zaměstnávat jeho famfrpálový tým. Pak bude mít mnohem méně času věnovat svou pozornost tobě, doufám.“ Zvedl hůlku.
Hermionu na chvíli zachvátila panika. K Ronovi chovala sourozeneckou náklonnost, a obava, že by se mohl zranit, způsobila, že napřáhla ruku ke Snapeově hůlce, aby tak odvrátila případnou kletbu.
„Nemusíš se o něj bát, Hermiono. Nic si nepřeji víc, než mu dnes pomoct uspět,“ řekl Snape se špetkou zášti v hlase. Poté mávl směrem k brankářským obručím. „Ten brankář si vede docela dobře, zatím chytl čtyři ze čtyř.“ Soustředěně sledoval kluka na koštěti a když byl zrovna u levé z obručí, tlumeně pronesl: „Confundus.“
Kluk v té chvíli zmateně vystřelil několik stop napravo a camrál neslyšně přelétl prázdnou obručí. Kluk hlasitě zaklel, přistál těsně před Harrym a frustrovaně odhodil své koště stranou.
„Kdo to byl, koho si zmátl?“ zeptala se Hermiona, natahujíc krk, aby lépe viděla.
„McLaggen. Rozčilující a urážlivý malý spratek,“ sykl Snape znechuceně.
Ron nasedl na koště a vznesl se k obručím. Bez jakékoliv magické intervence vychytal všech pět střel – i když po celou tu dobu na něj mířila Snapeova hůlka, připravena odrazit camrál i do Prasinek, bude-li to potřeba. Hermiona se zazubila a políbila Severuse na tvář.
„Děkuji. V tomto případě, účel světí prostředky.“ S těmi slovy jej políbila ještě jednou, a pak už uháněla na hřiště za Ronem, aby mu pogratulovala.
Snape zůstal sedět na tribuně a pohledem probodával Ronalda Weasleyho. Všiml si také Levandule Brownové, jak s nadšením tančí kolem nového nebelvírského brankáře a ušklíbl se. Nepochybně zde spatřil potenciál pro malou teenagerskou romanci. Postačí trochu popostrčit…

„Rone, byl jsi skvělý!“ zvolala Hermiona a rozběhla se přímo k němu.
Ron tam stál vzpřímeně, hrdě vypínajíc hruď. „Byl jsem mnohem lepší než ten Cormac McLaggen. Viděla jsi, jak zbabral tu poslední branku?“
Hermiona neodpověděla. Rychle sklonila hlavu, a intenzivně se rděla.
Harrymu ale její prudký pohyb neunikl a ještě chvíli ji se zájmem pozoroval.

Návštěva u Hagrida probíhala v napjaté atmosféře. Byl rozmrzelý, jelikož ho od začátku školy očividně ignorovali. Trval na tom, že by měli všichni tři použít Obraceč času, aby mohli chodit na jeho hodiny a stíhali tak jinak svoje k prasknutí nacpané rozvrhy. Hermionu zmínka o cestování v čase poněkud znervóznila a tak raději rychle plácla, že zásoba Obracečů na Ministerstvu byla zničena při jejich minuloroční eskapádě se Smrtijedy. Byla to sice bohapustá lež, ale citelně zmírnila Hagridovu podezíravost.
S Hagridem se rozloučili těsně před večeří. Razíc si pak společně cestu do Velké síně, potkali Cormaca McLaggena. Už poněkolikáté narazil do rámu dveří, jak se nimi snažil projít. Vypadal jako podnapilý. Ron se mu vybral na pomoc, i když samozřejmě s troškou škodolibé radosti. Hermiona jej chtěla následovat, když ucítila Harryho ruku, která ji zadržela.
„Hermiono, co se dnes stalo na hřišti?“
Uhnula pohledem. „Nevím, co myslíš.“
Přinutil ji, aby se na něj podívala. „McLaggen vypadá jako po matoucím kouzlu, Hermiono. A ty jsi seděla dost vysoko na to, abys to mohla udělat.“
Co mohla říct? Nebylo žádných pochyb, že McLaggen trpí dozvuky nějaké silné matoucí kletby. A přiznat, že to byl Snape, kdo kletbu vrhl, by bylo jako přivodit na ně na oba armaggedon.
„Tak dobře, byla jsem to já,“ přiznala, koukajíc do země. „Udělala jsem to. Spokojen?“
„Hermiono Jane Grangerová!“ káravě pronesl Harry. „Jak podlé od tebe, a já si myslel, že jsi vzorná prefektka.“ Šklebil se na ni od ucha k uchu a s uznáním ji plácl po zádech.
„Hej – vy dva tam!“ křikl na ně Ron od dveří. „Co tam loudáte?“
„Ale nic,“ vyhrkli Harry i Hermiona najednou. Pak se na sebe zazubili a spěchali za novým nebelvírským brankářem a lahodnou vůni pečeného masa.
„Ach, Harry! Můj ty smutku, kam ten spěch? Večeře vám neuteče,“ zastavil je permanentně žoviální hlas profesora Křiklana. „Jsem rád, že jsem vás chytil. Dnes večer pořádám malé soiree. Doufám, že jsi na mě najdete čas, Harry.“
Hermiona si změřila staronového učitele lektvarů od hlavy k patě. Byl oblečen okázale jako vždycky. Jeho pěstěný knír sebou škubl, když se krátce uklonil a promluvil přímo na ni. „A také doufám, že rozkošná slečna Grangerová se k nám rovněž přidá?“
Křiklan kompletně ignoroval Rona, co Hermionu popudilo na nejvyšší možnou míru. Proč musí dávat svou zaujatost tak bolestně najevo? Copak si neuvědomuje, jak hanebně se chová?
„Já nebudu moc přijít, pane profesore,“ odvětil Harry a nepovedlo se mu zcela potlačit úlevu v hlase. „Mám školní trest s profesorem Snapem.“
„Žádné obavy, chlapče. Se Severusem to vybavím, jak uvidíš, ke tvé spokojenosti, že ano?“ Mrkl na Harryho a spiklenecky jej poklepal po rameni.
„Já myslím, profesore, že taky nebudu moci přijít,“ prohlásila Hermiona a horečně se snažila přijít na nějakou vhodnou výmluvu. „Musím ještě dokončit úkol na Přeměňování…“ vytiskla ze sebe nakonec.
„Nesmysl!“ zvolal profesor Křiklan. „Není nad zasloužený odpočinek a můj večírek je pro vás to pravé, mladá dámo. Jak se říká, jen samá práce dělá pěkným čarodějkám nepěkné vrásky.“ A s těmito slovy a se širokým úsměvem se odporoučel pryč, aniž by čekal na její odpověď. Hermiona jej ještě chvíli sledovala, jak si to šine chodbou coby v saténu zabalená tučná žába, která právě polkla šťavnatou mouchu.
Když konečně zmizel z dohledu, Hermiona si ztěžka povzdechla. Poslední místo, kde dnes večer chtěla být, byl pompézní snobský klub jejího starého ředitele koleje. Stále tady byla možnost, že se na ni rozpamatuje ze sedmdesátých let. Zcela ztracena v chmurných myšlenkách, následovala Harryho a Rona Velkou síní. Sundala si plášť a chvíli zůstala bezradně stát.
Severus ji pozoroval od okamžiku, kdy vešla. Bezpochyby mu neunikla ani její výměna s profesorem Křiklanem. Když si prohodila plášť přes rameno, spatřila, jak ztuhl a rukou si výmluvně sáhl na límec od košile.
Panebože! Při Merlinově bradě!
Stále měla na sobě zmijozelskou kravatu.
Tak bezstarostně, jak to jen v tu chvíli dokázala, vyndala hůlku, přiložila si ji ke krku a zachroptěla zaříkadlo. Obezřetně se kolem sebe rozhlédla, ale vypadalo to, že si nikdy ničeho nevšiml. Když opět zvedla zrak k hlavnímu stolu, Snape krátce přikývl, a pak už se věnoval jídlu na svém talíři.
Ale Hermiona cítila, že ji právě propaluje jiný pár přísných očí. Pohledem rychle přelétla učitelský stůl, a spatřila, jak na ni s nechutí zírá profesorka McGonagallová. Ani jednou přitom nemrkla. Hermiona se na ni slabě usmála a vklouzla na místo mezi Ronem a Harrym.
„Yorkshirský pudink, Hermiono?“ nabídl jí Ron a posunul k ní plnou mísu.
„Děkuji, Rone,“ odvětila nepřítomně, myslí už zcela jinde.

Po večeři se trojice usadila u hořícího krbu v nebelvírské věži. Prváci a druháci kolem nich dováděli ve svých dětinských hrách, způsobujíc tolik hluku, kolik šlo. Levandule a Parvati družně klevetily, pohodlně uvelebené v lenoškách u okna. Kouzelníci a čarodějky na plátnech portrétů s občasným zasténáním vystírali své končetiny a tvářili se znuděně. Kromě pohyblivých obrazů visely všude po zdech společenské místnosti tapiserie v odstínech červené a zlaté a zahřívaly tak studené hradní zdi, dodávajíc pokoji na vstřícné útulnosti.
Harry a Ron se hašteřili jako obvykle kvůli Dracovi, až se Ron nakonec vyřítil z místnosti právě ve chvíli, kdy se v ní objevila Demelza Robinsová.
„Ahoj Harry,“ ozvala se ostýchavě. „Mám pro tebe vzkaz.“
Harry se k ní otráveně vzhlédl. „Od profesora Křiklana, předpokládám.“
„Ne,“ potřásla hlavou, „je od Snapea.“
Harry si od ní vzal lístek a přečetl si jej. „Říká, že můj školní trest začíná v půl deváté. Vypadá to, že dneska budu až po uši v mrtvých broucích. Zatraceně!“
Jak prskal, Demelza nenápadně předala ještě jeden vzkaz – tentokrát pro Hermionu.
Když jej opatrně otevřela, ucítila jemnou citrónovou vůni. Rychle si přečetla text ve známém rukopisu a ukryla pergamen do kapsy na sukni.
„Ofélie,
21:20 tě čekám u bradavické brány.
Oblékni se pořádně - ne pro parádu.
Zatím,
Hamlet, tvůj princ dánský.“



* Klasifikace stupně nebezpečnosti Kouzelných tvorů dle Ministerstva kouzel:
X – nudný
XX – neškodný / lze ochočit a cvičit
XXX – kompetentní kouzelník si s ním poradí
XXXX – nebezpečný / vyžaduje odborné znalosti a trénink
XXXXX – prokazatelný zabiják kouzelníků / nelze ochočit ani cvičit

[ria]

Ahoj berusky, je mi lito to zpozdeni . Vyskytly se nejake rodinne problemy, toz nejak na preklad nezbylo. Snad se jiz polepsim, doufam, ze si jeste pamatujete dej, protoze ja jsem se pristihla, ze uz ani moc ne . Jinak jsme se dostali za prvni tretinu...
_________________
Fake It Till You Make It.

[Elenita]

Marti, díky moc za překlad.
Jinak doufám, že ty rodinné problémy nejsou nic vážného, a že je to už v pohodě. S překladem si vůbec nelam hlavu.
_________________

[Lena]

jé, díky moc za pokračování, už mi chybělo...a hlavně, ty jsi mi chyběla, už jsem se bála, co se děje, takže teď doufám, že všechny problémy jsou vyřešené a že se tu ukážeš častěji...a to nejen s překladem
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[ria]

Ahoj holky, ja se tady bezpochyby budu nadale producirovat, jenom mozna ne s takovou pusobivou frekvenci jako tomu byvalo kdysi . Kazdopadne povidku jsem chtela stihnout prelozit do konce roku, a jeste stale jsem se sveho predsevzeti nevzdala, toz uvidime...
_________________
Fake It Till You Make It.

[janca]

Tak co, bude dneska nějaká Mikulášská nadílka?????????? Plsííííííííím

[ria]

Pro klid své hříšné duše doufám, že je vám všem alespoň 12. Jestli ne, propadnu se přímou linkou do horoucích pekel.

Kapitola 13 – Stříbro a opály

Křikův klub byl k nevydržení. A to se jí povedlo odtamtud zmizet poměrně brzy. Přesně v devět se omluvila, chvatně vyběhla do nebelvírské věže a popadla svůj kabát à la Snape.
S rukou na klice ještě vrhla rychlý pohled na hodinky – dvanáct minut po deváté. Bylo jasné, že jestli nechce přijít zoufale pozdě, musí sebou hodit. Zkontrolovala potisk na kalhotkách – sobota – perfektní. Pak si už jenom spěšně přihladila sukni a rozběhla se dolů pohyblivými schody. Když narazila na Ginny…
„Vytratila ses z večírku nějak brzo, co?“ obvinila ji kamarádka.
„Sorry, Gin, nenechala bych tě v tom samotnou, ale ještě něco mám.“
„Pro příště mě do svého únikového plánu zaangažuj taky, buď tak hodná.“
Devět osmnáct. „Ok, Ginny, slibuji, fakt mě to mrzí.“
Hermiona přeletěla další dvě schodiště, ale když dorazila ke třetímu, schody se opět jednou změnily a zablokovaly jí tak cestu do vstupní haly. Vrátit se nahoru by znamenalo ztrátu času, a tak raději přeběhla přes prázdnou učebnu v prvním patře a na přízemí se dostala úzkým bočním schodištěm.
Pádíc k masivním vchodovým dveřím, přehodila si přes ramena plášť a vyběhla ven. Jak utíkala dlážděným chodníkem, ledva stačila s dechem - bolely ji snad všechny svaly v těle a plíce měla v jednom ohni. Bradavická brána byla už ale nadosah a naštěstí otevřená. Z tmavého podloubí se v tu chvíli vynořil tmavý stín. Hermiona ani nestačila zpomalit a vletěla záhadné postavě přímo do náruče. Kolem pasu se jí ovinuly dvě silné ruce a vtáhly ji zpátky do tmy.
„Jdeš pozdě,“ neodpustil si Snape.
Hermiona stěží popadla dech a vyhrkla: „Já…mrzí mě… schody…Gin…“
„Raději nemluv,“ tišil ji a postavil zpátky na zem. Nadále ji pevně držel a společně se vydali k Prasinkám.
Hermiona se o něj spokojeně opřela a rukou sklouzla po jeho zádech. Pouhá jeho blízkost ji fascinovala. Jeho parfém, jeho přirozená vůně, byl pro ní jako pěnový dort – zvenčí křupavý, s krémem uprostřed.
„Je ti líp?“ zeptal se po chvíli a malinko ji k sobě přitiskl.
„Mnohem líp,“ odvětila Hermiona a zářivě se na něj usmála. „Chyběl jsi mi, Severusi.“
Sledovala, jak se mu nepatrně nadzvedly koutky úst. „To je úsměv? Ty se usmíváš?“
„Ne,“ řekl neoblomně, ale poté na ni krátce mrkl.
Jak dorazili k začátku vesnice, rychle se na sebe podívali a automaticky si natáhli kápi. Snape ji pak zavedl na verandu nedalekého domu a otevřel jí dveře. Ocitli se v hlučné a přeplněné Prasečí hlavě. Na dveřích si ještě stačila všimnout plakát s nápisem Horká sobotní noc.
Všude kolem se ozývalo nesrozumitelné mumlání a Hermiona se úporně snažila proklestit si cestu neproniknutelným davem. To už ji ale Severus opět vzal za ruku a vedl přímo k baru. To, co tak očividně postrádala, byla jeho výška. Neviděla nic kolem jeho ramenou.
„S prominutím, madam,“ zamrmlal Snape a vytlačil z nejbližší barové židle nějakou babiznu, aby tam místo ní posadil Hermionu. „Au!“ zařvala ježibaba a vyplivla z úst fajfku. „Koukej dávat větší pozor, mladíku!“ Její hlas byl hlubší než hlas většiny mužů, které Hermiona znala. Naháněl jí hrůzu.
Snape loktem udělal kolem sebe víc prostoru a na pult hodil dva galeony, aby upoutal pozornost obsluhy. Pomalu a nedbanlivě se k nim přiloudal Aberforth, jakoby by mu lokál právě nepraskal ve švech a polovina hostů na něj netrpělivě nemávala.
„Příteli,“ pozdravil. Zjevně tady nebylo zvykem oslovovat se jmény. „Co si dáš?“
„Dvakrát horkou medovinu a balíček Švábích kuliček,“ poručil Severus ledabyle a galeony ležící na stolu přikryl rukou.
Aberforth pokrčil rameny a odšoural se zase pryč.
„Je tady rušno,“ pronesla Hermiona zvučně, v pokusu přehlušit okolní rámus.
„Dneska je na programu Literární gilda – každý týden se tady scházejí autoři komedií,“ naklonil se k jejímu uchu Severus, přičemž nespouštěl oči z Aberfortha. Očividně to, že si člověk objednal, ještě neznamenalo, že bude také obsloužen.
„O Literární Gildě jsem nikdy neslyšela,“ zamyšleně odvětila Hermiona a zvědavě se rozhlížela po místnosti. Kolem byly zejména čarodějky, ježibaby a zahlédla i několik sirén. „Možná čtu až moc učebnic.“
„Támhle,“ ukázal Snape na sexy čarodějku s ohnivě rudými vlasy, která se ležérně opírala o barový pult, „je Shiv. „Prý měla něco s Luciusem. Teď jej třikrát týdně navštěvuje v Azkabanu a tvrdí, že píše jeho paměti. Přesto, Lucius nikdy Narcissu neopustí - další skandály si už Malfloyovi dovolit nemůžou.“
„A tam – „ kývl hlavou směrem ke stolu ve vzdáleném rohu, „ – je Aestel. Publikuje v měsíčníku Nitroobrana. Zatraceně zábavná a poněkud rozčilující.“ Zmiňovaná čarodějka zrovna živě rozmlouvala s ježibabou v letech, kterou Hermiona okamžitě poznala.
„Aha – to je přece Warty! Co ta tady dělá?“
Severus se rozmrzele obrátil zpátky k baru. „Ta stará běhna je všude, kde se dá přijít k levnému pití a povolným mužům. Ačkoli, alespoň člověk ví, co od ní může čekat.“
„Seve, jseš to opravdu ty?“ ozval se za nimi svůdný ženský hlas.
Snape se prudce otočil, majitelka podmanivého altu, s rukou na jeho rameni, zlehka jej mnula. Vysoká, s dlouhými nohami a jako uhel černými rovnými vlasy zastřiženými do perfektního mikáda, měla na sobě krátké zelené šaty.
„Fervesco,“ pokynul jí Snape otráveně. „Vyhledáváš problémy? Už zase?“
„Ale, no tak, Severusi, kde zůstal tvůj pověstný humor?“ vyzývavě na něj našpulila rty.
„Dámo,“ zkřížil Snape ruce přes prsa a svraštil obočí. „Neznáte míru. Jakkoli jsem si užil ono malé dobrodružství ve čtveřici, nyní jsem zadaný muž a nemíním se dále účastnit žádných vašich nízkých her!“ Věnoval jí poslední výmluvný pohled a pak jí ukázal záda*.
Naštěstí, Hermiona nebyla svědkem jejich výměny, jelikož jim zrovna přinesli pití a sáček něčeho, co vypadalo jako křupky, až na to, že se v pytlíku nechutně hmýřily.
Hřejivý nápoj způsobil, že se Hermiona uvolnila. Medovina byla silná, sladká a lahodná. Svět kolem ní se rozmazal, hlava se jí kroutila a pocítila náhlou touhu pobroukávat si chraptivé odrhovačky šířící se z jukeboxu. Zrovna hrál Freak of Nature a Hermiona se spolu s podstatnou částí přítomného osazenstva pohupovala v chytlavém rytmu. Severus, s loktem na pultu a sklenkou ve druhé ruce, jí galantně nabídl Švábí kuličky.
Hermiona si je prostudovala blíž – dívala se na robustné, pořádně přepečené chumly něčeho, co mohly být… err… jenom šváby… a zvedl se jí žaludek.
„Ne, díky,“ zařvala přes rozléhající se hudbu, „snažím se s tím přestat.“
Snape přikývl, sáhl do pytlíku a hodil si do pusy další kuličku, kterou vzápětí spláchl douškem medoviny. Poté mrkl na Aberfortha a poklepal na svůj prázdný pohár. Z kapsy vytáhl další dva galeony.
„Ještě?“ zeptal se jí.
Hermiona se ohromně bavila. „Jasně,“ houpala se spolu s bubny a ukázala mu palcem vzhůru.
Spokojeně usrkávala z lepivého drinku. Byl to její druhý? Nebyla si zcela jistá, ale záhy onu myšlenku zahnala a oddala se opět poslouchání kouzelnického rocku a tanci na barové židli. Podupávala nohami, kývala boky, a její ramena se natřásala tam a zpátky.
Severus se na ni zazubil a sklonil se k ní: „Jsi opilá, že ano?“
S chutí se zasmála a tentokrát se posunula k jeho uchu ona: „Nemám ponětí, ale cítím se SKVĚLE!“
Ovinul ruku kolem jejích ramen a láskyplně ji k sobě přitiskl. Poté ji políbil. Před zvědavými pohledy jim obličeje i nadále ukrývalo kápí. Když se od ní trochu odtáhl, tlumeně promluvil: „Tolik jsme toho promeškali, ty a já. Vrátila ses moc brzo.“
Hermioně vířily v hlavě dvě nejasné myšlenky. Tak za prvé, tyhle švábovité věcičky nechutnaly ani zdaleka tak špatně jako si původně myslela – jeho polibek byl pikantní a slaný, chtěla víc. Napřáhla se přes pult za pytlíkem – ale už byl prázdný, zatraceně! Za druhé, měl pravdu - proč jenom nezůstala v minulosti?, nebo lépe, proč tam nepatřila původně? Narodila se zkrátka a dobře s dvacetiletým zpožděním. Na druhé straně – nyní byli tady, a bylo jim spolu báječně.
Aberforth o něčem rozmlouval přes bar se Severusem. Hermiona viděla, jak starý čaroděj souhlasně kývl a vytáhl z kapsy kroužek s klíčkem.
„Slyšelas někdy výraz „jít na pokoj“?“ otázal se jí Snape.
„Ne v tom smyslslus jak myslíš,“ pletl se jí jazyk. Soustředění jí, jak se zdálo, způsobovalo drobné řečové těžkosti.
„Myslím, že už máte dost, slečno,“ prohlásil Snape a vytáhl jí pití z ruky, aby jej položil na pult. „Pojďme, je čas.“
Pomohl jí na nohy a opatrně ji vedl úzkou uličkou za barem. Po chvíli se před nimi objevilo točité dřevěné schodiště. Jak šplhali nahoru, Hermiona jako ve snu vnímala hlasité dusání jejich podrážek. Zachichotala se. Její hlava ne a ne zůstat na jednom místě a oči se jí mlžily. Asi v půlce nebezpečně zavrávorala, ale Severus byl natolik chytrý, že ji zezadu přidržel a nenechal ji ztratit rovnováhu.
„Starý MacDonald farmu měl,“ začala zpívat, když už byly skoro nahoře, „a na té farmě několik kačen měl…“
„Prosím, ušetři mě…“ zaúpěl za ní Snape.
„…Ty dělaly kvá kvá tady a kvá kvá tam.“
„Jak melodické,“ poznamenal úsečně.
Na poschodí ji otočil napravo a postrčil ke dveřím opatřeným tabulkou „Líbánky.“
„Jak dekadentní,“ nechala se slyšet pro změnu Hermiona. „Nesnažíš se mi něco naznačit, nebo ano? Víš, já jsem pro.“
„Doufám, že si to budeš pamatovat,“ zamrmlal jak volnou rukou otočil klíč v zámku. Tou druhou nadále podpíral Hermionu, aby se nesvezla k zemi. Pak kopnutím otevřel dveře a vtáhl je oba dovnitř.
Pokoj s honosným názvem Líbánky mohl být takříkajíc čímkoliv. Byla to místnost bez nápadu, s postelí z ebenového dřeva, krbem a dvěma vybledlými křesly, před kterými se povalovala olejově zelená rohož. Na jedné ze zdí viselo obrovské flekaté zrcadlo. Ve třech svícnech blikaly obyčejné krémově bílé svíčky. Ve skutečnosti to byl apartmán, jelikož byl vybaven vlastní koupelnou.
Hermiona si s úlevou stáhla kápí a snažila se zaostřit. V tom samém okamžiku toho zalitovala. Medovina jí teprve teď vší silou udřela do hlavy a na chvíli ucítila závrať. „Nemáš náhodou v tajné kapse Střízlivějící elixír?“ zeptala se s nadějí.
„Vždyť si měla pouhé tři sklenky,“ poznamenal Severus a začal jí svlékal plášť.
„Nikdy předtím jsem alkohol – „ v půlce věty se zarazila. Cítila, jak ztuhl a držíc látku v ruce, zůstal na ni zírat. „Co se stalo, Severusi?“
„Prokristapána! Ty máš na sobě školní uniformu,“ vysoukal ze sebe nakonec. Vypadal, jako by ho právě někdo knokautoval. Když se po chvíli vzpamatoval, rozpačitě z ní plášť stáhl a přehodil jej přes jedno z křesel. Poté si uvolnil přezku na tom svém a také jej odložil.
„A ty máš na sobě svůj učitelský obleček,“ zahihňala se Hermiona.
„Já jsem dohlížel na školní tresty, jaká je tvá omluva?“ Překřížil ruce a s očekáváním se na ni podíval.
„Musela jsem na Křiklanův snobský večírek. Sorry, pane, už se to nestane.“ Opět se zachichotala nad absurdností celé situace. Opravdu tak záleželo na tom, co mají na sobě?
„Tohle není vtipné, Hermiono.“ Spatřila, jak se téměř neznatelně otřásl, očividně nepohodlím.
Pročistila si hrdlo a úporně se pokoušela nasadit si na tvář vážný výraz. „Ne, není to vtipné. Ani za mák. Prosím, nechci zůstat po škole, pane.“
Na to se Snape vypjal v celé své impozantní výšce. A bylo to tady – bradavický sklepní netopýr. Probodával ji ostrým pohledem a demonstroval kontrolu, jakou možno dosáhnout jenom za dlouhá léta tvrdého tréninku. Velice pomalu zvedl obočí. Hermiona bezděčně o krok ustoupila, a zadečkem narazila o stůl.
„Výtečně,“ zašeptal, vysekávajíc to slovo ve třech tlumených slabikách. Poté se uvolnil, sklonil hlavu a o něco jemněji pronesl: „Jsem rád, že jsem zatím nepřišel o schopnost zastrašování. I co se týče tebe, ty malá koketo!“
Hermiona se teď už pohodlně vpila do masivního dřeva za ní, stavíc se do co nejsvůdnější pózy: „Ach, profesore, zbožňuji vaše diktátorské způsoby.“
Jeho oči putovaly po jejím těle od hlavy k patě a zpátky: „To znělo jako návrh, holčičko.“
Rukou sklouzla po hedvábné nebelvírské kravatě, vychutnávajíc si hebkost materiálu, než se její zrak protnul s jeho: „Jaký návrh jste měl na mysli, pane?“
Poslouchat Hermionu, jak mu říká "pane", a vidět ji v nebelvírském stejnokroji, Snapea zcela odzbrojilo. Natáhl se k ní a zmocnil se jejích rtů v majetnickém polibku, kterým jí málem vyrazil dech. Jeho náruživost byla větší než kdykoliv předtím.
Zvedl ji do náruče a odnesl k posteli bez toho, aby uvolnil její ústa. Spustil ji na čisté povlečení a začal zápasit s červenozlatou vázankou. Pak ji posadil a stáhl z ní svetr. To byl moment, kdy Hermionin pohled zabloudil na prkennou podlahu. Jak klečel na zemi, za ním se jako dlouhý černý vějíř táhlo učitelské roucho. Pochopila, proč jej tak rozrušilo, kdy uviděl její šaty. Tohle bylo zakázané ovoce, tabu, zvrhlé a nezákonné téměř v každém ohledu. Rovněž to bylo vzrušující, erotické a hříšně sladké. A Hermiona to všechno chtěla.
Jeho ruce netrpělivě zabloudily pod její sukni a stáhly z ní kalhotky. Nedbanlivě je hodil za záda a sklonil se k ní, aby ji opět políbil. Poté ji obrátil a postavil na lokty a kolena.
Hermiona cítila pohyb za zády, slyšela kovový zvuk, když si rozepnul přezku na pásku, a nakonec tření kůže o látku – tupé žuchnutí prozradilo, kdy se pásek dotkl země. Zvedl její sukni a vyhrnul ji až k pasu. Její vzrušení každou vteřinou narůstalo a rozechvívalo všechny buňky v jejím těle. Byla vlhká a zcela odhalená, ale i přesto měla pocit bezpečí, věděla, jak moc po ní touží a neváhala vyhovět každičkému jeho rozmaru.
Dlaní jedné ruky hladil její zadeček a mezitím si tou druhou rozepnul poklopec. „Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše.
„Ach, ano,“ odvětila zasněně a ještě víc roztáhla kolena, tisknouc se k laskajícím prstům.
Nyní oběma rukama přejížděl po dívčích bocích. Líbal teplou a hebkou pokožku zadečku, z času na čas ji jemně kousal a lehkými doteky hladil vnitřní stranu stehen. Hbité prsty stoupaly výš, až se letmě otřely o místo, kde je toužila mít nejvíc. Nejdřív se ji téměř nedotýkal, ale postupně jeho krouživé pohyby nabraly na intenzitě a vysílaly vlny rozkoše celým jejím tělem.
Příjemně malátná a připravená, složila hlavu na polštář - již nebyla s to udržet se na rukách. Bylo to slastné mučení. Každý jeho intimní dotek ještě víc rozněcoval její žádostivost, v mysli jí vytanula omamná představa jejího milence v učitelském rouchu – v tom samém, ve kterém jej spatřila tu noc před několika měsíci, kdy po něm prvně zatoužila. Bezděčně začala krouživými pohyby přirážet k jeho ruce.
Severus zasténal a Hermiona cítila tření bavlny o kotníky. Špičkou penisu nyní sledoval linii vnitřní strany stehna, zanechávajíc za sebou, mokrou, lepkavou stopu. Vztyčeným mužstvím se otřel o její zadeček a Hermiona, neschopná již déle snést jeho škádlení, posunula se, aby mu vyšla vstříc.
„Chceš mě, že ano?“ zeptal se podmanivým hlasem naplněným touhou a přinutil ji tak, aby se na něj podívala.
Jeho zornice byly rozšířené a dech zrychlený. Vlasy, které mu padaly do tváře, dodávaly jeho vzezření na živočišnosti. Byl nevypočitatelný. Byl nebezpečný.
„Ty víš, že ano,“ zachroptěla.
Přitiskl se k jejímu klínu, její tělo si jej žádalo. Byla tak svolná. Pevně sevřel stehenní svaly a jediným rázným pohybem do ní hladce vnikl. Na podbřišku a na stehnech mu ulpěla její vlhkost – lechtání studeného vzduchu, když se od ní odtáhl, střídalo teplo jejího těla, když se do ní opět nořil.
„… Nikdy jsi… nebyla… tak vlhká,“ vydechl.
Sevřel její boky a vnikl ještě hlouběji. Hermiona se rameny opírala o matraci, s hlavou obrácenou na stranu, a jen bezmocně sténala pod každým dalším nárazem. Severus ji pohladil po zádech, a to ji opět probudilo k životu. Zvedla se v loktech a tiskla se proti němu, aby znovu našla jeho rytmus. Mužská ruka sklouzla mezi její nohy a prsty neomylně našly poštěváček. Horečně jej mnul, v zoufalé touze přimět ji k orgasmu. Znovu a znovu do ní vnikal, v onom odvěkém erotickém tanci.
Pohledem zachytil jejich odraz v zrcadle. Sebe, v černém rouchu splývajícím v četných záhybech kolem vzpřímeného mužského údu, neúnavně se nořícího do ženského těla. Nemohl spatřit její obličej, jenom bílou školní košili, vyhrnutou sukni a podkolenky. Jeho oči opět ulpěly na vlastním odrazu – téměř nedýchal, když se díval, jak ukájí svůj chtíč na studentce. Poslední zbytky sebekontroly se vypařily. Zaklonil hlavu a s každým dalším nárazem se mu vydralo z hrdla zasténání – našel svůj ráj v dychtivém dívčím těle Hermiony Grangerové.
Slast, která Hermionu zaplavila, přesáhla veškerou únosnou hranici, když jej slyšela sténat. Její ruka si našla cestu mezi stehna, aby nahradila tu jeho. Na okamžik jej to vyvedlo z míry. Hermiona zintenzivnila sílu vlastních pohybů proti mužskému tělu, doufajíc, že tak zamezí případné kolizi s průčelím postele. Jeho tlak byl nepopsatelný. Cítila, jak uvnitř ní roste napětí a instinktivně k sobě přitiskla stehna, snažíc se dojít uvolnění.
Severus hlasitě zaúpěl - byl na pokraji exploze. Když se kolem něj stáhly její svaly, pronikl do ní vší silou. Nikdy nebyl tak hluboko. A nechtěl, aby to skončilo. Zůstal uvnitř teplého těla a pomohl jí klesnout na postel, ruce opřel po stranách její hlavy. Sklonil se nad útlými zády a změnil tempo, nyní do ní narážel v mírném, pravidelném rytmu. Intenzivní napětí a navýsost důvěrný kontakt s vnitřkem ženského těla kompenzovaly omezené možnosti pohybu nového úhlu. Poslední křeč jejích pánevních svalů bylo to poslední, co ho drželo zpátky. Dosáhl vrcholu s takovou sílou, že chraptivě vykřikl.
„Nirvána,“ vydechl, jak odeznívala mohutná vlna orgasmu, která jej zachvátila do morku kostí. Když si lehl vedle ní, nepřestal se na ni dívat s neskonalým obdivem v očích.
Našel svoji nirvánu. Jmenovala se Hermiona Grangerová.

Svěží mořský vzduch probudil její smysly a vzpružil unavené tělo. Vstávali brzy a letaxem se přemístili do Porstmouthu. Severus chtěl strávit volný den co nejdál od hradu. Nechal ji na pobřeží vychutnávat si pohled na přijíždějící lodě, zatímco sám šel zařídit překvapení, které pro ni přichystal. Hermiona se usmála – záhadní čarodějové mají vždycky ještě něco v rukávu.
K přístavnímu molu právě doplul trajekt a z horní paluby lodě mávala na Hermionu skupina dětí. Za okamžik je už jejich matka odváděla k lodnímu můstku a Hermiona jim zamávala zpátky. Portsmouth bylo příjemné místo. Cítila se tady svobodně.
„Kdysi to bývalo doupě hemžící se děvkami a černokněžníky,“ ozval se za jejími zády chraplavý hlas.
Hermiona se s údivem obrátila a ocitla se tváří v tvář Alastoru Moodymu. Už tak rozcuchané šedivé vlasy mu ještě víc rozvlál vítr a tělem mu mimoděk projelo nervózní škubnutí.
„Dobré ráno, pro -, pane Moody. Co tady – ?“
„Kdyby šlo o mě, mladá dámo,“ přerušil ji a přistoupil blíž. „Ale co vy děláte tak daleko od Bradavic?“
„To není vaše starost, nebo ano?“ objevil se konečně Snape. Jeho tlumený hlas zněl nebezpečně a nabádal k obezřetnosti. „Je tady se mnou, Moody. To je vše, co potřebujete vědět.“
Moody se otočil a dobelhal ke Snapeovi. „Skutečně?“
„Skutečně. Teď, když nás omluvíte?“ Severus jí nabídl rámě a Hermiona bez váhání přijala. Poté mlčky odešli, nevěnujíc pokroucenému bystrozorovi jediný další pohled.
„Mám tě v merku, Snape. Vždycky tě mám v merku,“ zavolal za nimi.
Hermiona počkala, než zahnuli do nejbližší ulice, a pak promluvila: „Máš poněkud špatný vliv na lidi, že ano, Severusi?“
Konejšivě ji poplácal po ruce. „Ze zkušenosti vím, že rezervovanost, kterou ke mně lidé chovají je z větší části zapříčiněná strachem z toho, čemu nerozumějí. Ti, kteří mě znají lépe, považují mou společnost za přijatelnou. Alastor Moody nespadá ani do jedné z těchto dvou kategorií. Nedůvěřoval by ani velikonočnímu zajíci a nepochybně by jej obvinil z rozvracení dětské mysli čokoládou.“
Hermiona se zasmála. „Obávám se, že několika měsíční uvěznění ve vlastním kufru jeho persekučnímu komplexu příliš neprospělo.“
„Jenom přililo olej do ohně, moje milá,“ souhlasil nonšalantně.
To už stanuli u Domu Neptun. Snape uvolnil její ruku a společně vystoupali po schodech ke vstupním dveřím.
„Heslo je: Severus solus patientia,“ pobídl ji.
„Osamělý a trpělivý? Ach, Severusi, co jsem ti to udělala?“ zaúpěla Hermiona, prosíc tak tónem i lítostivým výrazem o odpuštění.
„Pojďme,“ řekl a položil ji ruku na rameno, „nemůžeme tady zůstat celý den.“
„Severus solus patientia,“ zašeptala a poklepala hůlkou po masivním dřevu. Cvakl zámek a Hermiona otevřela.
Hned jak vstoupili do prostorné haly, vzal ji za ruku a vedl po schodišti do jejich pokoje. Zavřel za nimi a švihem hůlky provedl zamykací kouzlo. Poté ji k sobě přitáhl a políbil.
„Severusi!“ vyjekla a odtáhla se, „nech mě alespoň vydechnout a umýt se. Smrdím kouřem, ježibabami a bůhví čím ještě.“
„Voníš jako prostopášná bohyně a, co to? Hmmm, ano, cítím z tebe taky sám sebe. Myslím, že se mi takhle líbíš, ale,“ povzdechl si a pokrčil rameny, „když trváš na konvenční hygieně…“
Severus jí dvorně otevřel další dveře a Hermiona zalapala po dechu – byla to koupelna. Ale jaká koupelna! Bez námahy zastínila i jejich někdejší „laboratoř“ – prefektskou koupelnu v Bradavicích. Na první pohled se zdálo, že v ní je černé obložení. Když ale Severus rozžhnul svícny, celá místnost se doslova zatřpytila. Bylo to jakoby po blyštících se zdích stékaly potůčky krve a zlata. Každá ze stěn připomínala nádherný šperk.
„Severusi, tohle je úžasné,“ vydechla a prsty přejela po naleštěném hladkém povrchu.
„Opál, miláčku. Černý opál. Speciální kouzelnická dodávka, kterou Chartreuse pořídila z Austrálie. Napadlo mě, že by se ti to mohlo líbit.“
Kromě desek z polodrahokamu prostoru dominovala obrovská obdélníková vana o rozměrech menšího bazénu. Hermiona se obrátila ke Snapeovi s rozzářeným pohledem. „Naše soukromá prefektská koupelna – jenom mnohem hezčí. Dokonce i se skokanským můstkem! Severusi, přiznej se, že ty jsi ve skutečnosti romantická duše!“
Nepatrně se zarděl, v rozpacích, že použila v souvislosti s ním slovo „romantický“, ale zároveň nadšený z její potěšené reakce. „No, potřeboval jsem místo, kde bych mohl… řekněme, oživovat minulost?“ zašeptal a dlaní přelétl podél její páteře.
Hermiona se ušklíbla. „Myslíš místo, kde bys mohl v klidu onanovat, miláčku?“
Štípl ji do zadečku a mávnutím hůlky otočil velké stříbrné kohoutky ve tvaru orla. „Budu ti vděčný, když si necháš podobné komentáře pro sebe. Jestli si myslíte, slečno Grangerová, že budu svou… masturbaci… rozebírat se studentkou, jste na omylu.“
Hermiona si jej přitáhla v něžném polibku. Její jazyk si pohrával s tím jeho, zkoušejíc, jak chutná. Nehty zabořila do jemné pokožky na jeho šíji a polibek prohloubila. Když se odtáhla, odhrnula mu vlasy z čela. „Měla jsem strach, že už mě víc nebudeš chtít, Severusi… když jsem se vrátila.“
Navedl její ruku do svého rozkroku. „Připadá ti tohle jako odmítnutí?“ Pak prsty polaskal její ňadra, dlaň škádlivě přitiskl na bradavku. „Jsi hříšná holka, Hermiono, je čas na očistu.“ Vmanévroval ji až k okraji vany a pak do ní strčil. S hlasitým šplíchnutím skončila ve vodě.
„Au, Severusi, ty jseš…“ breptala Hermiona a otírala si pěnu z očí a celého obličeje.
„Ups! Zapomněla ses svléknout, lásko? Jak nemilé.“
Hermiona ze sebe stáhla těžkou, nasáklou uniformu a přehodila ji přes okraj. „Tak mi alespoň podej nějaký šampón, vlasy mi páchnou jako kdybych strávila noc s vlkodlaky.“
Severus blýskl pohledem po místnosti, a pak se na ni poněkud rozpačitě podíval. „Chceš slyšet nejprve tu dobrou, nebo tu špatnou zprávu?“
„Tu špatnou,“ odvětila.
„Žádný šampon,“ konstatoval a sundal ze sebe oblečení.
„Si děláš legraci!“ vyjekla nevěřícně. „Produkujeme osm z deseti lahviček šampónů v celém kouzelnickém světě a oba skončíme s páchnoucími, špinavými vlasy?“
„No, co už, jak to vypadá, poznáme se i po čichu,“ rezignovala.
„To je ta dobrá zpráva. Ale neměj obavy, já si tě umyji.“ Vlezl za ní do vody a po pár tempech se vynořil za jejími zády, jenom aby ji strčil hlavu pod hladinu.
Když se jí povedlo vyplavat, zasmála se a přivinula se k jeho hrudi, prsty rozpustile dráždíc jeho bradavku. „Doufala jsem, že tyhle dětské hry již máme za sebou, Severusi.“
Otírajíc se erekcí o její stehno, sklonil se k jejím rtům a lačně se jich zmocnil. „Nemohu se tě nasytit, Hermiono. Nikdy tě nebudu mít dost.“ Přimáčkl ji k hladké zdi bazénu a kolenem ji přinutil rozevřít nohy.
„Nech mě, abych ti ukázala, co se mnou děláš, Severusi. Jak jsem se přes týden vypořádala s tvojí nepřítomností.“ Odvrátila se od něj a rukou mu naznačila, aby od ní poodstoupil. Poté se nadzvedla a posadila se přes okraj vany, s koleny široce od sebe. „Tohle dělám, když na tebe myslím.“
Severus ztěžka polkl, když si uvědomil, že bude svědkem toho nejintimnějšího okamžiku.
Sklouzla rukou do vlhkého klína a krouživým pohybem pohladila klitoris… nejprve jedním prstem, pak dvěma. Poté roztáhla krví naběhlé záhyby a začala je třít rozevřenou dlaní, roztírajíc čirou, lepkavou tekutinu až na stehna. Zavřela oči a tiše pronesla: „Ach ano, chci jenom tebe, Severusi.“
Když oči opět otevřela, jeho pohled byl přikovaný k její ruce. Zvedla svůj prst ke rtům a lenivě jej olízla. Jejich oči se na okamžik setkaly, a poté jeho zrak následoval její ruku, která postupovala níž k dívčím ňadrům a jemně je mnula. Severus zasténal. Jeho ruka zmizela pod hladinou, když Hermiona sevřela napřímenou bradavku mezi štíhlé prsty a zlehka ji začala masírovat. Její druhá ruka sklouzla opět do mezi nohy.
„Ach, panebože, Severusi,“ divoce přirážela prsty a palcem mnula poštěváček.
Snape přiškrceně zasténal: „Přestaň Hermiono, déle to nevydržím.“
V mžiku byl u ní a odtáhl její ruku. Zašeptal: „Nech mě, Hermiono, nech mě.“ Jako pírko lehkými doteky polaskal citlivé místo. Hermiona vykřikla a oddala se jeho něžné péči, nestoudně se tiskla k jeho ruce.
„Víc,“ sykla.
Pronikl do ní prsty, palcem kopírujíc její předchozí pohyby. Jazykem obkroužil ztmavlou bradavku, zatímco tu druhou hnětl otevřenou dlaní. Hermiona se křečovitě držela leštěného okraje vany a prohnula se v zádech, s hlasitým zasténáním vyšla vstříc jeho pohybům.
Když těžce oddechujíc vklouzla do vody, ovinula ruce kolem jeho krku, jenom aby zachytila jeho rty ve vášnivém polibku.
„Panebože, tolik si mi chyběla… tohle mi chybělo,“ šeptal, a ústy se nemilosrdně vpíjel do smyslných rtů.
Hermiona se od něj odtáhla a nechala bublající vodu omývat křivky jejího půvabného těla. Zvlněná masa působila jako neviditelné ruce, které hladily její prsa, citlivou pokožku mezi stehny. Přivřela víčka a zcela se oddala vzrušující masáži.
Severus se na ni chvíli pouze díval, nechtěl rušit okamžik slastného potěšení, které měla jeho malá čarodějka vepsané ve tváři. Jeho ruka si našla cestu do rozkroku a hladíc sám sebe, rovněž si užíval konejšivých doteků rozčeřené koupele.
Pak ji k sobě přivinul, políbil ji, a obrátil k sobě zády, pokládajíc její ruce na okraj bazénu. Silná ruka sklouzla k jejímu podbřišku a pevně ji k sobě přitiskl, penisem se otírajíc o její zadeček. Zasténala, když ucítila lehoučké polibky, které mapovaly její šíji, a hbité prsty, laskající její ňadra. Téměř se zalykala rozkoší, když věnoval zvláštní pozornost jejímu ušnímu lalůčku, dráždíc ho vlhkým, teplým jazykem.
Přerývaně dýchajíc, pohnula se proti němu. To byl signál. Severus se nad ní sklonil a vklouznul do měkké, horké hlubiny. Hermiona se rozkošnicky prohnula v zádech a Severusovi se vydral z hrdla zastřený ston. Na okamžik ji znehybnil a přitiskl čelo k její hebké pokožce. „Teď. Potřebuji tě teď,“ poručil.
Neschopen se již déle udržet, začal do ní pronikat dlouhými, pravidelnými pohyby v téměř nesnesitelně pomalém rytmu.
„Ach, Severusi,“ vydechla spokojeně Hermiona, když zachytila jeho tempo. Jejich pohyby se zrychlily a on se k ní přitiskl ještě víc, s touhou dosáhnout to sladké místo, které ji přimělo hlasitě sténat.
V hřejivé záři svíček připomínala krémově hebká pleť jejích zad nejemnější hedvábí a Severus byl hluboce okouzlen hrou světla a barev, kterou způsoboval odraz opálu v zlatohnědých pramenech dlouhých vlhkých kadeří.
Hermionina byla ve stavu opojného vytržení, nebyla s to myslet, jenom cítit. Jeho prsty, jak putují do jejího klína a krouživými pohyby dráždí místo jejich spojení, jeho napjaté stehenní svaly, jak narážejí o její zadeček. Její ztvrdnuté bradavky, jak se třou o hladký povrch opálového obložení a jeho penis pohřbený hluboko uvnitř jejího těla, vysílající slastné vlny do jejího podbřišku.
Z transu jej vytrhlo její hlasité zasténání: „Ano, Severusi! Přesně tam, ano!“ Prudce se proti němu pohnula a on cítil rychle vzrůstající tenzi, vystřelující až ke konečkům prstů na nohou.
Obličej se mu stáhl intenzivní rozkoší, celou svojí váhou se opřel o její záda a přimáčkl ji ke zdi bazénu: „Tak tomuhle já říkám koupel,“ zašeptal.

O čtyři týdny později, Hermiona pobývala v Prasinkách. Její víkendy sklouzly k opakující se rutině. Sobotní odpoledne trávila s přáteli, sobotní noci se vytrácela z nebelvírské věže, aby mohla být se Snapem. Se stoickou důstojností odolávali pokušení znovu si pronajmout pokoj v Prasečí hlavě – jakkoliv erotické bylo jejich „líbánkové“ dobrodružství, podruhé tam spát už nechtěla.
Usmála se při vzpomínce na to, co jí u snídaně vyprávěl Harry. Když večer vyzkoušel jedno ze Snapeových zaklínadel naškrábaných v Lektvarech pro pokročilé, povedlo se mu spícího Rona pověsit hlavou dolů několik palců nad postelí. Hermiona v duchu přiznala, že to musel být pohled pro bohy. I přesto se pokoušela Harryho od dalšího experimentování odradit. Na druhé straně obdivovala Snapeovu neotřelou invenci a nadání pro tvorbu originálních zaříkadel. Její mínění o něm rostlo tím víc, čím lépe ho znala, stejně jako její láska.
Mrazivý říjnový vítr zalézal pod nehty a Hermiona, Ron a Harry se rozhodli zajít na máslový ležák ke Třem košťatům. Před hospodou se choulily dvě zahalené postavy, jedna vysoká a hubená, druhá pomenší, zavalitá. Už byli skoro u dveří, když se Harry z ničeho nic vrhl na menšího ze dvou mužů, který stál blíže ke vchodu.
Než stačila cokoliv udělat, druhý muž Hermionu pevně sevřel za rameno a chvatně ji táhl pryč. Ještě slyšela, jak Harry rozzuřeně křičí. Stisk na její ruce povolil, a když muž odhalil obličej, Hermiona poznala Aberfortha.
„Vrať se do hradu. Je tady ďábel, běž zpátky ke svému „příteli“,“ řekl naléhavě. Slovo „přítel“ vyslovil se zvláštním důrazem. Zdálo se, že ji identifikoval jako Snapeovo „děvče“ a pokoušel se ji varovat před nějakým nebezpečím. Než se mohla zeptat, co tím myslí, pustil ji a zmizel v plískanici.
Harryho výkřiky zesílily. Vypadalo to, že je to Mundungus Fletcher, koho drží pevně pod krkem. Hermiona v mžiku zapomněla na Aberforthovu výstrahu a rozběhla se k hostinci.
„Harry, okamžitě jej pusť!“ zařvala.
Následovalo hlasité prásknutí a Mundungus se přemístil.
Jakoby odnikud se v tu chvíli vynořila Tonksová a začala Harryho uklidňovat, táhnouc jej dovnitř Tří košťat. Hermiona se omluvila a vytratila se na záchod.
Co to všechno mělo znamenat? A co Mundungus? To se Harrymu nepodobalo, napadat lidi, možná s výjimkou Malfloye. Hermiona byla zmatená a pevně rozhodnutá přijít záhadě na kloub. Umyla si ruce a upřela oči na svůj odraz v zrcadle. Od studeného větru jí zčervenal nos a vyschnuté rty jí na několika místech popraskaly. Za jejími zády se neslyšně otevřely dveře a vešla madame Rosmerta.
„Ach, dobré odpoledne,“ pozdravila Hermiona zdvořile. Žádná odpověď nepřišla.
Madame Rosmerta k ní přistoupila a nabídla jí balíček v hnědém papíru.
„Co je to?“ otázala se Hermiona, nechápajíc, proč jí hostinská dává dárek.
„Najdi dívku, dej jí šperk, Potterův přítel je náš též,“ odříkala madame Rosmerta se skleným pohledem a hlubokým, podivným hlasem.
Hermiona si vzápětí vybavila Aberforthova slova, je tady ďábel. Bez váhání popadla svou tašku a vyletěla z koupelny, pryč od Rosmerty, zpátky do přeplněného hostince.
Harry a Ron spolu rozmlouvali u máslového ležáku. Co jim říct? Aberforthovo varování nepochybně nějak souviselo se Snapem a ona nechtěla vyzradit nic, čím by mu mohla poškodit. Rosmertino zvláštní chování ji vyděsilo, ale Harry ani ne před pěti minutami už jednoho z jejich spojenců napadl. Jako nejlepší řešení se jí zdálo, nechat kluky dopít, vrátit se do Bradavic a následovat Aberforthovu radu – jít za Severusem. On už bude vědět, co dělat.
O několik minut později byli zpátky v studené ulici. Venkovní teplota jakoby klesla o dalších deset stupňů a mráz štípal do očí. Hermiona sklonila hlavu, tak se tak alespoň trochu ochránila před šlehajícím větrem a sněhem, a v duchu přemítala nad svým plánem hned po návratu vyhledat Snapea.
„Nic ti do toho není, Leanne!“ zařval ženský hlas kdesi před nimi. Hermiona zvedla obličej. Byla to Katie Bellová s kamarádkou a očividně se hádaly. Přetahovaly se o něco malého, co měla Katie v rukou. Znenadání, Katie vyletěla šest stop do povětří a zůstala viset jako anděl nad jejich hlavami. V zajetí hrůzy, strachu a bolesti, vydral se z jejího hrdla nelidský výkřik. Její mučivé sténání a zkřivený výraz v obličeji zasáhl Hermionu přímo do srdce. Rozběhla se k ní.
Prasinky navštívil dneska ďábel a našel si Katie Bellovou, přelétlo jí hlavou...
Katie se žuchnutím přistála na Hermioně a Leanne. Harry a Ron si opodál prohlíželi něco, co leželo na zemi.
Hermiona vysledovala jejich pohled, ale předmět nerozeznala. Rychle obrátila pozornost zpátky ke Katie. Leanne jenom hystericky brečela. Podle záškubů, které lomcovaly Katieiným tělem a bolestivého sténání, bylo jasné, že potřebuje okamžitou pomoc. Harry se již rozběhl směrem k hradu, aniž by se ohlédl.
„Co jste tam našli?“ zeptala se Hermiona Rona, který nyní klečel vedle ní, a snažila se udržet Katie v náručí, aby si ještě víc neublížila.
„Je to náhrdelník,“ odvětil a pomáhal Hermioně utišit vzlykající dívku. „Kvůli němu se pohádaly.“
Hermionin zrak se opět vrátil k objektu ležícímu na zemi, ale byl moc daleko.
To už se k nim přihnal Hagrid, s Harrym v patách. Vzal Katie do náruče a bez jediného slova pádil zpátky k hradu.
Hermiona podešla k pohozenému náhrdelníku. Stále byl zčásti zabalen v hnědém papíru a převázán kouskem špagátu. Bylo tam pár jejích oblíbených věcí. Ucítila naléhavé nutkání vzít je do ruky, přemohla ji touha po kapkách deště, které ulpěly na růži, chloupcích koťátka, měděné čajové konvici, teplých vlněných palčácích… Hermiona se vzpamatovala. Z náhrdelníku se zjevně i nadále šířila nějaká mocná zbytková magie.
„Leanne, co se stalo?“ zeptala se fňukající dívky.
„Ona, tedy Katie, mumlala něco o barevných ponících a křupavém jablkovém štrúdlu. Nejprve jsem si myslela, že je to máslovým ležákem. Prstem strkala do toho balíčku a stále opakovala „zvonek.“
„Zvonek na dveřích?“ zeptal se Harry.
„Rolnička?“ zeptal se Ron.
„Řízek s nudlemi?“ zeptala se Hermiona a začínala tomu všemu trochu rozumět.
„Já si myslela, že prostě mluví o svém příjmení**,“ zaštkala Leanne a opřela se o Hermionino rameno.
„No tak, no tak,“ přimlouvala se jí Hermiona. „Bude to dobré, Leanne.“ Nad hlavami jim přeletělo hejno divých hus s měsícem na křídlech.
„To je pár mých oblíbených věcí…“ promluvil Ron a natáhl se po hnědém balíčku.
„Nedotýkej se toho!“ zařval v tu chvíli Harry a popadl Rona za zápěstí.
„S…sorry, Harry, já jenom, měl jsem pocit, že si ho chci na okamžik podržet. Jakoby mě k němu něco táhlo. Já, vidím… chci… dívky v bílém, s modrými sametovými šerpami.“ Na řasách i nosu se mu zachytilo několik sněhových vloček. *** Zamžikal a odvrátil pohled.
„To stačí!“ vykřikl Harry. Stáhl si z krku šálu a opatrně do ní balíček s náhrdelníkem zavinul. Poté se všichni čtyři vydali na chmurnou zpáteční cestu do Bradavic.

Profesorka McGonagallová byla velice nervózní. Když si vzala od Harryho podezřelý balíček, velice opatrně jej podala Filchovi.
„Vemte to profesorovi Snapeovi, Argusi. Neotevírejte to, nedotýkejte se toho a nechte to zabalené v tom šálu.“
Filch se chvatně vydal do sklepení, držíc balík v napřažené ruce, co nejdál od těla.
Čtveřice na čele s McGonagallovou směřovala do její pracovny, kde jí ve zkratce vysvětlili, co se stalo. Leanne nakonec poslala hlava nebelvírské koleje na ošetřovnu a Harry, Ron a Hermiona se vrátili do své společenské místnosti. Hermiona vyčkala, než se kluci odešli převléknout z promočených šatů a sama proklouzla portrétem zpátky na chodbu, rozhodnutá najít Severuse.
Sklepení vypadalo opuštěně. Hermiona otevřela dveře staré Snapeovy pracovny a chvíli jej sledovala, jak krouží kolem dřevěného stolu, a s vytaženou hůlkou vystřeluje kouzlo za kouzlem na rozbalený náhrdelník.
„Je z Borgina a Burkese,“ promluvila, když za sebou zavřela dveře a přistoupila k němu blíž. „Viděla jsem ho tam minulé léto.“
Severus se prudce otočil a zůstal na ni civět. „Co prokristapána jsi dělala v Obrtlé ulici?“
„Sledovala fretku****, která se utrhla z řetízku,“ odvětila. „Měla jsem všechny důvody se domnívat, že má Harryho na mušce. A tenhle balíček byl určen pro „Potterova přítele“. Katie Bellová je jeho přítelkyně a také spoluhráčka ve famfrpálovém týmu.“
„Hermiono,“ řekl Snape vážně. „Copak sis nevšimla, co je napsáno na papíře?“ Zvedl ze stolu roztržený hnědý papír a podal jí ho.
„Grangerová?“ četla překvapeně, „znamená to… myslíš si…?“
„Ano, Hermiono, to je přesně to, co si myslím. Na tom náhrdelníku je kletba rodu von Trapp,“ vysvětlil Snape, „a byla určená tobě.“

* tohle si zaslouží poznámku – Fervesco je jméno autorky HP FF. Je známá zejména minisérií lechtivých povídek, kde jsou hlavními hrdiny Snape, Hermiona, Lupin a Black (na to naráží Snape, když mluví o dobrodružství ve čtveřici). Je to skvěle napsané – v tomto případě samozřejmě nejde ani tak o děj, jako o zábavní sexuální hrátky. Docela jsem se u toho tehdy smála, Fervesco má nesporný talent.
Vanity celá je tak trochu něco jako text v textu. Kromě odkazu na Fervesco se Wartcap sama do povídky uvedla jakožto ošklivá ježibaba Warty, rovněž jméno přitažlivé Sunshine je částí nicku Southern Witch 69. Holky se pravděpodobně dobře znají a takhle si hrají.
** bell – zvonek anglicky, Katieino příjmení je Bell
*** a tohle bude trochu komplikované: celá pasáž povídky od okamžiku, kdy se Hermiona podívá na balíček v hnědém papíru převázaný kouskem špagátu až k části o vločkách, které ulpěly Ronovi na tváři, je protkaná slovy písničky My Favorite Things z filmu The Sound of Music (1965). Film je o mladé dívce Marii, která přichází do domu ovdovělého kapitána, barona von Trapp, aby se starala o jeho sedm dětí. Marie je postupně učí, jak nacházet radost i v maličkostech, tedy tam, kde by je jeden nikdy nehledal. To je zatím vše, co o tom potřebujete vědět, další vysvětlení se objeví v následující kapitole.

My Favorite Things

Raindrops on roses and whiskers on kittens;
Bright copper kettles and warm woolen mittens;
Brown paper packages tied up with strings;
These are a few of my favorite things.

Cream-colored ponies and crisp apple strudels;
Doorbells and sleigh bells and schnitzel with noodles;
Wild geese that fly with the moon on their wings;
These are a few of my favorite things.

Girls in white dresses with blue satin sashes;
Snowflakes that stay on my nose and eyelashes;
Silver-white winters that melt into springs;
These are a few of my favorite things.

When the dog bites,
When the bee stings,
When I'm feeling sad,
I simply remember my favorite things,
And then I don't feel so bad.

**** fretka v tomto případě značí Draco Malfloy

[Lena]

"Mikuláši" děkuji za nadílku nic proti sexuálním hrátkám, ale jsem už ráda, že se děj začíná posouvat už i do jiných směrů Já sledování děje Harryho Pottera skončila Fénixovým řádem ... došly filmy ... takže momentálně vůbec netuším, jak moc to koresponduje s původním příběhem, natož abych tušila o co tam vlastně má jít, takže jsem napnutá jak kšandy, kam ten příběh vlastně směřuje. Navíc moc díky za ty vysvětlivky je super, že to autorka takhle pěkně propojila s dílky svých koleginí a navíc jsi mi připomněla naprosto úžasný film, který jsem kdysi dávno viděla a nemohla jsem zjistit, jak se vlastně jmenuje, a on to byl ten zmiňovaný The Sound of Music...netušíte někdo, jak se ten film jmenoval v češtině? určitě šel v televizi někdy kolem roku 1994 ... ty písničky tam byly nádherný, a i celý ten příběh
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[Elenita]

Marti, díky moc za pokračování. Krásná mikulášská nadílka. Hezky jsem si početla. Jsem zvědavá, kdo nám tam kuje pikle. Že by Minerva, zhrzená zjištěním pravdy o své nadějné studence.
_________________

[ria]

Jj, vysvetlivky jsou uzitecne, zejmena pro ty z vas, co HP necetli. Jeste jsem zapomnela poznamenat, ze Mundungus Fletcher je clen Fenixova rada (stejne jako Alastor Moody), proto o nem Hermiona smysli jakozto o Harryho spojenci. A "Borgin a Burkes" je obchudek v pochybne kouzelnicke ulici, kde prodavaji ruzne predmety z rad cerne magie...
_________________
Fake It Till You Make It.

[Lena]

dík za dodatek s tím Mundungusem jsem to právě moc nepochopila...ne že bych to teď chápala líp, ale aspoň vím, o koho jde
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[ria]

Na Mundunguse jeste prijde. A jelikoz Harryho chovani vuci nemu nechape v teto chvili ani Hermiona, je ok, ze ty take ne, Leni . Ti, co HP cetli, vedi uz, oc kraci... No ano, pravda je takova, ze tahle povidka misty jen s stezi funguje jako samostatne dilo. Nekdy proste vyzaduje takovy maly HP background... Akorat ja zapominam, a dostatecne nebackgrounduji ... Treba i takova madame Rosmerta - je to roztomila hostinska z hospody U tri kostat...
_________________
Fake It Till You Make It.