NEWFORUM

[Hani]

[Hani]

maus: i tobě krásné povánoční a do Nového roku mnoho zdravíčka, štěstíčka a osobní pohody
....Já si taky krátím čas čtením starších věcí ....a Leni správně jsi uhodla jakých
_________________

[Maus]

Lena a Hani:no oni ty scenky když je SS a HG spolu jsou nejhezčí sem zvědavá jak to mezi nima bude pokračovat
_________________
http://tylerlove.org/ http://mauss.wgz.cz/

[Vala250]

Ahoj mohla bych se zeptat, kdy bude další kapitolka? Včera jsem to celé dočetla a s hrůzou si uvědomila, že jsem na tom asi závislá.

[Elenita]

Ahoj Valo, vítej. Další kapitolka bude až se ria vrátí ze Slovenska.
_________________

[Maus]

a můžu se jen zeptat kdy se vracíí?
_________________
http://tylerlove.org/ http://mauss.wgz.cz/

[Elenita]

To bohužel nevím. A myslím, že to ani neříkala. Snad brzy, už nám tu chybí.
_________________

[Maus]

[Vala250]

No tak doufám, že co nejdřív, protože jinak už to opravdu nevydržím. Moje angličtina není moc dobrá no a tak musím čekat. Ale třeba nam udělá ria radost a nějaká kapitola přibude už po víkendu.

[ria]

Ach ano, ja vim, ja vim. Mam zpozdeni . Na Vanoce jsem sebou nakonec pc netahala, a po navratu do Prahy nebyl cas . Az dnes vecer konecne po dlouhatanske dobe oteviram word . Bohuzel to zcela jiste nestihnu do pulnoci, a mozna ani do rana, pac je toho moc. Jedine, co muzu slibit - tenhle vikend vas jiz na suchu rozhodne nenecham .
_________________
Fake It Till You Make It.

[Maus]

já už sse tak hrozně těšííím
_________________
http://tylerlove.org/ http://mauss.wgz.cz/

[ria]

Kapitola 15 – Oppugno*

U starých městských hradeb se potloukali dva muži. Z času na čas se zastavili a pozorovali lodě připlouvající do přístavu. Ve svěžím přímořském vánku jednomu z nich povlávala dlouhá šedivá brada. Její majitel jakoby si ani nevšiml, že mu z kornoutu na stříbřité vousy ukapává vanilková zmrzlina. Druhý muž, mladší, ale již seschlý a shrbený, který se opíral o sukovitou hůl, zůstával o několik kroků pozadu, jelikož se co chvíli obezřetně kolem sebe rozhlížel.
„Jsi si jist, že si nedáš ani jeden kopeček, Alastore?“ zeptal se starší muž bezstarostně, a dále lízal zmrzlinu. „Lepší jsem neměl už léta!“
„Ne, děkuji, Albusi. Z té zatracené věci mě pokaždé jenom rozbolí zuby.“
„A co tak cukrový špalek?“ Brumbál z kapsy pláště vytáhl šest dlouhých růžových cukrlat. „Ochutnej příchuť Medového ráje, ať jsi kdekoliv,“ nabídl mu slovy, která nahlas přečetl z lesklého obalu.
„To poslední, co bych si přál, je, aby mě našli po smrti s kusem cukrového špalku v zadku. Ne, děkuji, opravdu nemám zájem. Víš dobře Albusi, že mám raději vše pod kontrolou.“
Brumbál se uchechtl a v ústech mu zmizel poslední kousek křupavého těsta. Právě společně sestupovali po příkrém kamenném schodišti. Moody se v půli zarazil a položil ruku na přítelovo rameno. Kývl směrem k řadě domů na protější straně ulice.
„Je to tamten, třetí nalevo. Chceš, abych to nejprve omrknul?“
„Není třeba,“ odvětil Brumbál a překonal pár posledních schodů. „Vsadím na svůj přirozený šarm a stařecké odhodlání.“

Sheri otevřela dveře. Dovnitř se vtiskl starý muž. Vypadal ztraceně a zmateně. Brada slepená žlutou zmrzlinou mu dodávala vzezření zanedbaného, rozcuchaného staříka. Pastelově modré roucho měl pokrčené a obličej umazaný od letaxového prášku. „Mohu vám pomoci, pane?“
„Opičí pěst?“ brebentil stařík, očividně senilní. Přitom zaujatě studoval obrazy nad schody.
Sheri zavřela dveře a připojila se k němu. Nyní si oba prohlíželi věrné vyobrazení námořnického uzlu na stěně u dřevěného schodiště. „Ano pane, Opičí pěst,“ potvrdila Sheri zdvořile. „V nouzi na moři, když za sebou potřebujete táhnout další člun, nejlepším řešením je použít uzel na způsob Opičí pěsti.“
Muž přikývl a přesunul pozornost na další výjev. Tentokrát to byla stará kouzelnická fotografie pořízená těsně před bitvou u Trafalgaru. Uprostřed záběru zdravým ramenem salutoval Nelson.
„Byl to nejlepší čaroděj osmnáctého století,“ mumlal si pro sebe dál podivínský návštěvník. „Uštědřil temnému pánovi, monsieurovi Bonapartemu, několik lekcí, počítám.“
„Co jste to říkal?“ otázala se Sheri, snažíc se zachytil jeho slova.
Odvrátil se od fotografie a pomalu se došoural k pracovnímu stolu udivené sekretářky. „Řekl jsem, že ať se propadnu, když vím, kde začít.“
Prosmýkl se kolem stolu a očima rychle přelétl několik dokumentů. Sheri pospíchala za ním a chvatem shrábla hromadu pergamenů do náruče.
„Jak vám můžu pomoct, pane? Mohu dát někomu vědět? Třeba do nemocnice?“
„Práce chvatná, málo platná,“ zanotoval Brumbál a také si vzal stoh dokumentů, listujíc nimi. Rozčilenou Sheri obratně vyšachoval, když unikl za rozložité křeslo, odnášejíc si kořist z dosahu jejích prstů. Rychlost, s jakou se pohyboval, jakoby potírala jeho pokročilý věk. Sheri se uvolnilo z účesu několik neposlušných pramenů, když tryskem oběhla stůl, aby neodbytnému staříkovi vyrvala z rukou Memorandum Pegasových produktů osobní péče.
„Evanesco!“ zařvala konečně a všechny pergameny do posledního se vypařily jediným švihem hůlky.
„Sally,“ četl ztřeštěný dědek, když zvedl ze stolu Sheriinu mosaznou jmenovku, přidržujíc si ji pouhý palec od půlměsíčkových brýlí. „Kdysi jsem znal dívku jménem Sally. Měla stehna jako Bathsheba,“ zasněně upřel pohled někam do dáli. „Máte také stehna hebká a sladká jako piškot, Sally?“
„Tak, a teď toho mám akorát dost. VEN!“ vřískla Sheri, popadla jej zezadu za plášť a táhla jej ke dveřím. „Odmítám rozmlouvat o svých nohách s dementním důchodcem. Tady.“ Otočila jej tváří k sobě a z nedalekého dárkového koše vytáhla propagační kosmetický balíček. Vrazila mu jej do rukou a co možná nejklidněji pronesla: „Oceňujeme váš zájem o naši společnost.“ A pak již méně nevzrušeně dodala: „Teď se ztraťte!“
Sáhla po klice a prudce jej vystrčila na ulici. Dveře se s hlasitým prásknutím zase zavřely.
Alastor přiběhl hned, jak spatřil Brumbála sbírat se z dlážděného chodníku a oprašovat si bláto z pláště. Pomohl řediteli Bradavic na nohy a vtáhl jej do nejbližší uličky, kde ho přitlačil ke zdi. Podezřívavě se kolem sebe rozhlédl a vytáhl hůlku. Jeho magické oko se zběsile přetáčelo všemi směry a nakonec se zastavilo v opačném poloze k bystrozorové hůlce.
„Je něco špatně, Albusi? Co se stalo?“ otázal se naléhavě.
„Právě naopak, Alastore. Zjistil jsem vše, co jsme potřebovali, a ještě jsem potkal jednu rozkošnou mladou dámu.“ Brumbál vyhlížel mnohem uvolněněji než jeho přítel. Poté Pošukovi hodil sáček s kosmetikou. „Zdá se, Alastore, že jsi měl pravdu. Severus nás opravdu celá ty léta vodil za nos.“
„Já to věděl! Zatraceně, já to věděl!“ zvolal Moody triumfálně. Otevřel sáček a vytáhl jednu z malých reklamních lahviček. Zmateně četl: „Co k sakru to má znamenat? Stále v pozoru? Kondicionér s trvalým efektem pro vzpurné, poškozené, prošedivělé vlasy s roztřepenými konečky? Dělá si tu ze mě někdo prdel, nebo co?“
Albus taky sáhl rukou do balíčku a vyndal další flakon. Když si přečetl etiketu, krátce se zasmál a ukázal ji Moodymu. „Jenom vtipálek mohl vymyslet něco takového: Brumlovo bradové tonikum.“
Brumbál vzal svého společníka za rameno a vykročili zpátky k Divokému Západu. „Jdeme, Alastore. Koupím ti propečenou tresku s hranolkami, abych ti to vynahradil. Vypadá to, že Severus nevařil nic ostudnějšího než je šampón.“ Na chvíli se odmlčel a shovívavě se usmál. „Zábavné, že ano, když se nad tím člověk zamyslí.“
„Až se za břicho popadám,“ zavrčel Moody a zastrčil hůlku do kapsy. Na celé té situaci neshledával vtipným zhola nic.

Sheri zastrčila západku a pospíchala ke krbu. Hodila na rošt za hrst letaxu, sklonila se a zaječela: „Severusi! Profesore Snape, pane!“
V plamenech se zjevila Snapeova hlava, v očích se mu zračily obavy. „Co se stalo?“
„Profesore, profesore, on byl tady, profesore!“
Snape vypadal zmateně. „O čem to probůh žvaníte, děvče?“
„Mluvím o něm. Byl v kanceláři a čmuchal kolem.“
„Kdo? Kdo tam byl?“
Sheri klesla na kolena s vědomím, že svého šéfa zklamala. Ztěžka polkla, než byla s to opět promluvit.
„Brumbál.“

„Ptala jsem se, jestli ses už někdy s někým líbala, Hermiono.“
„Já tě slyšela, Ginny. Ale prostě ti to nemůžu říct.“
Obě dívky byly uvelebeny na Hermionině posteli. Ginny ležela na břichu a pozorovala Hermionu, která nyní v rozpacích seděla na samém okraji matrace.
„Musíš mi to povědět. No tak, já jsem ti o Deanovi také řekla. Je to jenom fér.“
„Dobře, dobře. S někým jsem se líbala. Tak a je to venku. Spokojená?“
„S kým?“
„Ginny, tohle nebyla součást dohody!“
„Ale ano, byla. Honem, vysyp to!“
„Nemohu, neřeknu ti to, za žádných okolností. Ani kdyby na tom závisel můj život.“
„Byl to Viktor Krum, nemám pravdu?“
„Dobře tedy, no ano. Jsi šťastná? Mohly bychom už změnit téma, prosím?“
„Jistě,“ vzdala se konečně Ginny a vytáhla učebnice. „Starodávné runy anebo Věštění z čísel?“

V sobotu byl na programu první famfrpálový zápas sezóny. Nebelvír proti Zmijozelu. Hermiona se toho dne děsila – její nynější kolej proti té současné. Tým jejích přátel proti týmu jejího milence. Nakonec udělala to, co by udělal kterýkoliv jiný vášnivý knihomol – rozhodla se strávit to odpoledne v knihovně.
Neodmyslitelná kolejní rivalita dávala o sobě vědět již u snídaně, na kterou Hermiona přišla společně s Parvati. Zmijozelští popiskovali na Harryho a ostatní členy družstva, a od nebelvírského stolu se o to hlasitěji ozývalo odvetné provolávání na slávu. Hermiona ne a ne potlačit vtíravou představu šimpanzího čajového dýchánku.
„Jste připravení?“ zeptala se Rona a Harryho, když dorazila až k nim a hledala kousek místa v záplavě zlata a červeně.
„Jasně,“ vykřikl Harry se zanícením, které mu vysloužilo další ovace od spolužáků sedících kolem. Pak vzal do rukou Ronův pohár s dýňovou šťávou a schoval ji pod stůl. K Hermionině hrůze do něj cosi nalil z malé ampulky, kterou vytáhl z kapsy. „Tady máš, kamaráde,“ podal sklenici zpátky Ronovi, „vypij to!“
Hermiona okamžitě poznala, co měl Harry v dlani. Byl to Felix Felicis, který získal od profesora Křiklana. Vyskočila na rovné nohy a natáhla ruku, aby Rona zastavila. „Rone, prosím, nedělej to!“
„Proč bych neměl?“
Hermiona civěla na Harryho. Pak tlumeně promluvila. „Něco ti tam dal.“
„Opravdu?“ otázal se Harry nepřesvědčivě.
„Ty víš, že ano!“ zasyčela a obrátila se k Ronovi. „Viděla jsem to. Má tu lahvičku v kapse. Pro všechno na světě, Rone, nepij to!“
„Hermiono, už mám toho dost!“ umlčel ji Ron a na jeden doušek sklenici vyprázdnil. „Už bys konečně mohla přestat s tím věčným sekýrováním.“
Harry Hermioně kývl, aby se k němu naklonila. Pak jí zašeptal do ucha.
„Neudělala si taky něco Ronovi?“
Hermiona prudce vstala a nevěřícně se dívala na dlouholetého kamaráda. Cítila se uražená, zraněná, nahněvaná, ale ze všeho nejvíc, jako by se jí odcizil. Přátelství Rona a Harryho pro ni znamenalo vše. A nyní to vypadalo, že dostává vážné trhliny. Ron se choval hrozně již celý týden, v posledních dnech byl přímo nesnesitelný – posmíval se jí, nebo ji ignoroval. Bez jediného slova se otočila a odkráčela k volnému místo mezi třeťáky na druhém konci stola.
Jak upíjela z kávy, odvážila se po očku podívat zpátky jejich směrem. Zrovna vstávali, aby zamířili do šaten a převlékli se na zápas. Sledovala jejich odchod z Velké síně za neutuchajících ovací studentů Nebelvíru.
Hermionu přepadl pocit absolutního prázdna. Tohle všechno byla její vina. Strávila příliš mnoho času plánováním toho, aby mohla být se Severusem a zanedbávala dva nejdůležitější lidi v jejím životě.
Někdo ji poklepal po rameni. Obrátila hlavu a setkala se s provinilým pohledem Ginny Weasleyové. „Je mi to líto, Hermiono, myslím, že můžu za to, jak se teď Ron k tobě chová.“
„O čem to mluvíš?“ zeptala se Hermiona a udělala pro Ginny místo vedle sebe.
„Ron a Harry mě před pár dny přichytili s Deanem, jak se líbáme. Ron mi začal nadávat, řekl, že jsem běhna.“
Hermiona tomu nemohla uvěřit. Ron jak říká, že jeho sestra je běhna? Takhle jej neznala.
Ginny si uvědomila Hermionina zmateného výrazu a pokračovala. „Stalo se to v úterý večer po famfrpálovém tréninku. Byla jsem s Deanem na druhém poschodí, v té tajné chodbě, no víš, abychom měli alespoň trochu soukromí. Když nás Ron našel, hned vypěnil, že po chodbách se nemám co líbat. Podle mě tím myslel, že se nemám líbat vůbec nikde. Pohádali jsme se, a já mu vykřičela, že každý kromě něho se už líbal… a že jedině on doteď políbil akorát tak tetičku Muriel. Pak na mě vytáhl hůlku, byl úplně bez sebe, a já mu řekla… řekla jsem mu…“
Hermiona už tušila, co přijde. Ramena jí poklesly a čelem se rezignovaně opřela o desku stolu.
„… Řekla jsem mu, že i ty už jsi někoho políbila… Kruma.“
Hermiona tiše zasténala – měla chuť tlouct hlavou o stůl. Ale zejména toužila zahnat představu, kterou Ginny právě nastínila.
„Promiň,“ zopakovala Ginny a nepochybně to myslela upřímně.
Hermiona si povzdechla a podívala se na kamarádku. Co jí právě řekla, zcela zapadalo do Ronova zvláštního chování v posledních dnech. Ale proč? Bál se, že se od sebe vzdalují? Že dospívají?
Ginny vyhlížela tak zuboženě, že jediné, na co se Hermiona zmohla, bylo pokusit se sňat z ní celé břemeno viny.
„To je v pořádku, Gin. Co se stalo, stalo se.“ A kamarádsky ji poplácala. „Jdeme, nejvyšší čas, abys ses připravila na famfrpál. Tak běž už.“
Nadále se omlouvajíc, Ginny se s Hermionou chvatně rozloučila a opustila Velkou síň.
Když byla pryč, Hermiona složila hlavu do dlaní. Jak jen dá zase do pořádku věci s Ronem a Harrym? Mohla jim snad začít vysvětlovat, že se nikdy s Viktorem nelíbala, ale že to byl Snape? Nemohla. A říct jim o Vanity a nově nabytém bohatství by ji a Rona ještě víc odcizilo. Byla v pasti, ze které nebylo úniku.
Ze beznadějného rozjímaní ji vytrhl hlas Denise Creeveyho. „Dobré… dobré ráno, profesore Snape!“
„Creevey,“ ozval se Snapeův hlas hned za jejími zády. Hermiona zvedla hlavu a když se obrátila, její zrak spočinul na jeho obličeji.
„Slečno Grangerová, včera po hodině jste opomněla odstranit všechny své osobní věci z mé učebny. Do patnácti minut očekávám, že tuto svou nedůslednost napravíte. Vyjádřil jsem se jasně?“
„Ano pane.“
S neodmyslitelným zavířením černého pláště Snape vypochodoval z Velké síně. Nyní měla Hermiona nový důvod k obavám. Chtěl se s ní za patnáct minut setkat a muselo to být nanejvýš důležité, když ji před všemi oslovil hned u snídani.

Hermiona pospíchala do druhého patra, hlasitě za sebou zabouchla dveře učebny Obrany proti černé magii a vřítila se rovnou do Snapeovy pracovny.
„Co se stalo?“ vydechla.
Snape seděl za stolem a sledoval brk, který se vznášel nad pergamenem pokrytém dlouhými výpočty. Aniž by zvedl zrak, promluvil. „Armageddon, moje milá. Konec světa, jak ho známe.“
„No nazdar,“ špitla jenom a posunula si židli blíž k němu. „Temný pán se rozhodl jednat? To je to, co se mi chystáš povědět?“
„Hůř,“ tváří mu přeletěl stín znepokojení. „Brumbál se dověděl o Vanity. V úterý zavítal do Domu Neptun, přečetl si několik dokumentů a dělal Sheri sexuální narážky. Dnešní ráno u snídaně si zasněně hladil bradu a pochvaloval si, že je mnohem hedvábnější od doby, co používá Brumlovo bradové tonikum. Kromě toho měl nehty namalované novým neolupujícím se lakem – ve fuchsiovém odstínu, aby toho nebylo málo. Pak zkonstatoval, že se mu líbí moje načesané lokny a Pomona se u toho všeho hihňala jako školačka.“ Snape opět upřel oči na kouzelné pero. „Prodáme podnik a nechci od tebe slyšet žádné námitky.“
„Jak šlechetné od tebe,“ sarkasticky utrousila Hermiona a bojovně překřížila ruce přes prsa.
„Beru to jako ano,“ odvětil s pobavením. „Podívej se na to realisticky, Hermiono. Uděláme to teď, dokud je ještě čas. Opravdu si myslíš, že v případě, že Temný pán nadcházející válku vyhraje, zaplaví nás objednávky na heřmánkový šampon? Já myslím, že nikoliv.“
Hermiona nemohla popřít, že na tom něco je. Když se továrny zbaví, bude pro ně snadnější utéct, jestli bude třeba. „Kolik za to můžeme dostat?“ otázala se, aby mu ukázala, že jeho návrh minimálně zvažuje.
Vzal do rukou popsaný pergamen a hodil jí ho. „Od podlahy až po poslední hůlku? Kolem třiceti miliónu při okamžitém prodeji,“ odvětil a hlas se mu nepatrně zadrhl.
Páni, třicet miliónů galeonů. Vůbec to nebylo špatné na jeden školní projekt pro NKÚ. OVCE vypadaly z tohohle úhlu víc než zajímavě.
„Kdo to podle tebe koupí?“ zeptala se zamyšleně, jak si prohlížela jeho výpočty.
„Pravděpodobně skřeti. Domluvil jsem s nimi setkání na příští týden. Krom nich je tady firma jménem Rychlouhlazovač, která mi již tradičně dělá každý rok nabídku. Ovládli trh s uhlazujícími přípravky pro domácí mazlíčky a zdá se, že by rádi rozšířili vliv i na rozmarné čarodějky.“
Tedy Prozřetelnost zvítězila. Byl v tom kus ironie, že Rychlouhlazovač nakonec možná koupí zpátky svůj vlastní nápad. Hermiona se usmála. Zároveň se Snape bude moci zbavit tíživého dědictví po otci. Bylo rozhodnuto. „Udělej to,“ řekla jenom.
Vtom se ozvalo rázné zaťukání a dveře se bez vyzvání otevřely.
„Pane, musím s vámi…“ vpadla dovnitř Pansy Parkinsonovám v rukou držela nějaký lístek. Prudce se zarazila, když spatřila Hermionu. „Omlouvám se pane, můžu přijít později…“
„To není třeba, slečno Parkinsonová,“ přerušil ji Snape a kývl, ať přistoupí.
Pansy si Hermionu zvysoka prohlédla. V očích se jí odrážela opovržlivá arogance, když stanula vedle židle, na které Hermiona seděla.
„Mám pro vás zprávu, pane profesore,“ řekla tónem, který pravděpodobně považovala za svůdný. Podešla ještě blíž, a jedna její nablýskaná lakovaná polobotka se ocitla přesně nad Hermioninou tenkou sametovou balerínkou. Když se Pansy naklonila ponad stůl, aby lístek předala, přenesla váhu a z celé sily nohu přimáčkla.
Hermiona však i dále hrdě civěla před sebe a ani nemukla. Pansy zdaleka nebyla lehká jako pírko, a měkká balerínka zdaleka neposkytovala ochranu před ušlapáním.
Hermionin amulet se lehce zachvěl, když jejím tělem proběhla vlna palčivé bolesti. Snape, který pootočil onyxovým prstenem vyskočil na nohy a vytáhl hůlku. V tom okamžiku Pansy vyletěla několik stop do vzduchu, jakoby ji zasáhlo omračovací kouzlo a odrazilo ji přes celou délku učebny. Zastavily ji až masivní dveře, o které se sesunula na tvrdou podlahu. Někdy v průběhu letu se jí ne právě elegantně vyhrnula sukně a odhalila tak velice nepraktické kalhotky s volány broskvové barvy.
„Čím k sakru jsi mě to uhodila, Grangerová?“ zařvala Pansy rozlíceně.
Hermiona si dívku změřila chladným pohledem. „Pozor na jazyk, Pansy. Podle mě to byla jenom statická elektřina.“
Snape schoval hůlku a pomohl Pansy vstát. Pak ji poněkud chvatně vyprovodil ze dveří. Ta ještě stačila vrhnout po Hermioně výhružný pohled a zmizela.
„Dělá Zmijozelu jenom ostudu,“ zamrmlala Hermiona, když Snape zavřel a zase se posadil. „Zcela postrádá diskrétnost.“
Snape tázavě zvedl obočí a začal číst přinesenou zprávu. „A tys byla ve Zmijozelu jak dlouho? Dva měsíce? Vypadá to, že to zanechalo trvalé následky na –„. Zarazil se. Zamyšlení v jeho tváři vystřídaly obavy. „Máme další problém. Draco nebude hrát v dnešním zápase.“
„Nerozumím. Proč by to měl být problém?“
Snape pevně sevřel okraj stolu a ztlumil hlas. „Co když se tě zeptám, kdo si myslíš, že má na svědomí onen incident se zakletým náhrdelníkem?“
„No, snažím se zůstat nezaujatá,“ odvětila, „ale Harry je přesvědčen, že je za tím Malfoy.“
„Pro jednou s Potterem souhlasím.“
„Cože?“
„Madam Rosmerta možná náhrdelník koupila, ale mám podezření, že galeony pocházely z Dracovy kapsy. Když uvážím zvláštní Rosmertino chování na dámských toaletách, nevylučuji, že je pod vplyvem kletby Imperius**.“
„Ale to je přece – „
„Nezákonné, ano. Ale tím je rovněž šíření prokletých předmětů. Draco jedná neuváženě, což z něho dělá nebezpečného protivníka. Několikrát jsem ho žádal, aby mě navštívil, ale pokaždé odmítl. To jenom moje podezření potvrzuje.“
Hermiona se Snapem souhlasila, ale stále jí nebyla jasná jedna věc. „Dobře, ale co to má co dělat s famfrpálem?“
Snape zhluboka vydechl než odpověděl. „Famfrpál vyláká všechny ze školy na hřiště. Jestli potřebuje odvést pozornost, nebo pobýt nerušenou chvíli na hradě sám, zápas je skvělá příležitost.“ Opět se zadíval na text na lístku. „Předstírat podezření na dračí neštovice jej zbaví veškeré nežádoucí společnosti na celé odpoledne.“
„Takže se chystáš na něj dohlédnout?“
„To nemůžu, Hermiono, moje nepřítomnost by nezůstala nepovšimnuta. Musím se na tribuně objevit společně s ostatními učiteli.“ Spiklenecky se na ni usmál. „Ty, na druhé straně, se můžeš vytratit, aniž by tě někdo viděl. Nemáš náhodou nutkání strávit několik hodin studiem v knihovně?“
„Profesore Snape, co přesně máte v plánu?“
Věnoval jí výmluvný pohled. „Co myslíte, slečno Grangerová?“
„Co když cestou do knihovny náhodou zabloudím a Malfoye zahlédnu?“
„Jaká škoda,“ poznamenal neupřímně, „že vaše studium přijde zkrátka, slečno Grangerová.“
„Ale co když mě uvidí? Co když se mu nebude líbit, že ho sleduji?“
„Kde zůstal tvůj neohrožený duch z cestování časovými portály? Jsi přece čarodějka, která skočila o devatenáct let zpátky bez toho, aby se vůbec pozastavila nad tím, v kolika kouscích se objeví na druhé straně. Krom toho jsi mnohem lstivější, než přiznáváš, Hermiono. Kdyby se cokoliv stalo, tvůj náramek tě ochrání, jak dnes přesvědčivě předvedla slečna Parkinsonová.“ Vztáhl k ní levou ruku, na které se zablýskl černý onyxový prsten. „A já budu vědět o jakémkoliv nebezpečí tak rychle, jak je to jen možné.“
Hermiona byla i přes jeho ubezpečení nervózní. „Počkej, jsi si naprosto jist, že to varování nefunguje jenom když jsme oba v téže místnosti? Kdes byl, když mě málem pokousala ta hnisavá fazole?“
Snape se ušklíbl. „Ach ano, útok běsnící hnisavé fazole. Věděl jsem o něm. Prsten maličko zavibroval a dostalo se mi obrazu tvé, uhm, svízelné potíže s onou rostlinou. Uvědomil jsem si ale, že jsi ve schopných rukou Pomony Prýtové, a tedy, že moje intervence by byla zbytečná.“
„Zdá se, že se bavíš, Severusi. Pro tvou informaci, hnisavé fazole umějí být velice protivné a v tom skleníku se mi mohlo stát něco opravdu ošklivého.“
„Věřil jsem, že ti žádné nebezpečí nehrozí,“ škádlil ji. „Jinak bych tě samozřejmě hned zachránil.“

Po obědě si Hermiona poslušně uvázala nebelvírskou vázanku kolem krku a zamířila s ostatními studenty na hřiště. Chvílemi se pátravě rozhlížela, jestli někde neuvidí Malfoye.
V davu se k ní protlačila Parvati a popadla ji za ruku. „Pojď už,“ naléhala a táhla Hermionu k hlavnímu vchodu. „Když si nepohneme, všechna dobrá místa budou pryč.“
Hermioně, unášené masou spolužáků, se nakonec povedlo z jejího sevření vysvobodit. „Ty běž,“ zavolala ještě na přítelkyni a co nejvíce zaostala. „Uvidíme se nahoře!“
Razila si cestu proti proudu a občas zvolala. „Jsem prefektka! Nechte mě projít!“ Když se jí povedlo z té všeobecné mely vymanit, rychle přeběhla vstupní halou, minula obrovské skleněné hodiny, které odpočítávaly stav mezikolejního klání a vklouzla malými dřevěnými dvířky do prostoru pod schodištěm. Výklenek na košťata.
Její tajná skrýš nebyla zrovna okouzlující. Naposledy se v téhle větší kredenci ocitla v třetím roce na škole, tu noc, kdy ona a Harry zachránili Siriuse i Klofana. Od té doby se tu toho mnoho nezměnilo, ve skutečnosti to bylo ještě horší než tehdy – byla tam zima a páchlo tam po kočkách.
Něco se jí otřelo o nohu a ozvalo se zamňoukání. Takže přístěnek v tom byl zčásti nevinně. Za nepříjemný puch mohla školníkova stará kočka – paní Norrisová.
„Pssst! Kočko!“ sykla Hermiona. „Buď na chvíli užitečná a běž mi najít Draca Malfoye, co ty na to? To je ten, co smrdí jako fretka. Jdi už, šššš!“
Paní Norrisová hlasitě vyjádřila své znechucení na tím, být takhle vypšíkaná ze svého teritoria, ale posléze šťouchla hlavou do dveří a prosmýkla se ven. Hermiona se teď mohla soustředit na svůj úkol. Postavila se tak, aby přes škvíru ve dveřích spatřila každého, kdo půjde kolem.
Jako poslední opustil školu ředitel. Provázela jej skupina úředníků z Ministerstva, kteří se také přišli podívat na zápas. Všichni do jednoho se obdivně vyjadřovali na adresu Brumbálových nehtů. „Zajímavý odstín, že ano? Odvádí pozornost od mého zranění,“ řekl ředitel jednomu z hodnostářů, který právě komentoval zářivou barvu laku. Brumbál je zdvořile nechal projít hlavním vchodem a na chvíli se zastavil. Obrátil se a Hermiona měla dojem, že se dívá před chatrná dvířka přímo na ni. Poté pohled sklonil, napravil si půlměsíčkové brýle a zvedl obočí.
Hermiona zalapala po dechu a uskočila stranou. Když se opět vrátila na své původní stanoviště, byl pryč. Hala byla nyní prázdná. Rubíny v nebelvírském počítadle se otřásly a deset z nich se odkutálelo. Severus byl očividně ve formě, to každopádně. Zatímco ona byla zavřená v smradlavém výklenku na košťata, on si tam venku užíval. Bastard.
Z ničeho nic se opět objevila paní Norrisová a pouhými čtyřmi svižnými skoky přeběhla křížem přes celou místnost. Hermiona čekala, že kočce se co chvíli zjeví v patách i Filch, aby Hermionu vytáhl z úkrytu a pověsil za kotník ve své kanceláři. Místo toho se ale paní Norrisová protiskla k Hermioně a neodbytně zamňoukala.
„Běž pryč!“ zašeptala Hermiona, ale kočka teď mňoukala ještě hlasitěji. Prozrazena, Hermiona poraženě vyšla z přístěnku. Paní Norrisová i nadále pokračovala ve svých pokusech upoutat Hermioninu pozornost, postavila se na zadní tlapky a snažila se dosáhnout na červenozlatou vázanku.
„Co to s tebou je, číčo? Co odemne chceš?“
Paní Norrisová na ni upřela velké červené oči. Bez jediného mrknutí na Hermionu civěla a ta konečně pochopila. „Tak dobře tedy,“ povzbudivě promluvila Hermiona, „ukaž mi to.“
Rychle míjely patro za patrem. Kočka Hermionu vždy předběhla a netrpělivě vyčkávala na každém odpočívadle, než pokračovaly dál. Nakonec se ocitly v sedmém podlaží. Paní Norrisová přeběhla kolem Zachariáše Vyzáblého a náhlila se směrem k portrétu Buclaté dámy.
„Neměla bys být venku, drahoušku?“ přimluvila se Hermioně Buclatá dáma a narovnávala si záplavu růžových volánů na hedvábných šatech.
Hermiona se ale ani nezastavila, jenom vykřikla: „Ovesná kaše!“
„Velice zábavné…“ zanaříkala Buclatá dáma, když se vyklopila na stranu a ztratila schvácenou Hermionu z dohledu.
Paní Norrisová běžela dál, až se zarazila u portrétu Barabáše Ztřeštěného a jeho tančících trolů. Před ním postávala dívka z druhého ročníku. Brada jí spadla málem až k zemi, když spatřila Hermionu a od strachu nadskočila.
„Co tady děláš?“ zeptala se přísně Hermiona. Drobná dívenka byla nyní opravdu vyděšená. Bez toho, aby odvětila, utekla opačným směrem. Paní Norrisová ji ale nenásledovala. Usadila se před dveřmi do Komnaty nejvyšší potřeby.
„Kam teď, číčo?“
Paní Norrisová se jala kroužit před vchodem do Komnaty a triumfálně předla.
„Jen stěží je čas pro setkání BA***, co říkáš?“
Kočka se na Hermionu podívala, jakoby ji měla za hloupou. Zatracený prašivý pytel blech.
Hermiona vzala za kliku, ale dveře se neotevřely. Vší silou se soustředila na přání najít Draca Malfoye. Bezděčně začala přešlapovat na místě. Musím najít místo, kde je Draco Malfoy, opakovala si v duchu, musím najít Draca Malfloye.
Zámek cvakl. Hermiona překvapeně vzhlédla a dveře se pomalu otevřely. Vklouzla dovnitř a zády se přimáčkla ke zdi. Paní Norrisová vzala roha.
V tom okamžiku se zpoza stěny vynořila poněkud rozcuchaná Dracova blonďatá hlava. Blýskl pohledem na opačnou stranu a Hermionu neviděl. Tiše zavřel dveře a rozhlédl se kolem sebe.
„Hej, kde jsi?“ zašeptal.
Hermiona se ještě víc přitiskla ke studenému kameni. Mezi ní a Malfoyem nestálo vůbec nic. V momentě, kdy se podívá jejím směrem, uvidí ji.
„Kde se schováváš?“ otázal se tentokrát hlasitěji.
Hermiona nahmatala prsty náramek a zoufale se pokoušela uvést jej do pohotovosti. Zrovna teď by dala cokoliv za šest stop vysokého profesora Obrany proti černé magii po jejím boku. Pohyb upoutal Dracovu pozornost. Pomalu, velice pomalu k ní obrátil obličej.
„Grangerová – co k sakru…?“
„Dobré odpoledne, Draco. Je pěkně na tuhle roční dobu, co říkáš? Je mi líto, že se necítíš nejlíp, přišla jsem, abych tě našla a zeptala se, jestli pro tebe nemůžu něco udělat.“
„Zavři svou nevymáchanou hubu,“ utrhl se na ni. „Už zase čmucháš kolem, že ano? Musíš do všeho strkat nos, ty malá mrcho. Kde máš Weasleyho a Zjizvenou tvář?“ Loupl okem na dveře, když se zvenčí ozvala salva ovací. „Ach ano, právě jsou na famfrpálu.“
Podešel k ní blíž a ruky opřel o kámen po stranách její hlavy. „Takže jsi tady úplně sama, že jo, ty malá mudlovská šmejdko?“
Hermioně teď tlouklo srdce tak zběsile, až měla pocit, že jí každou chvíli vyskočí z hrudi. Pokusila se dosáhnout na hůlku, ale Malfoy ji tělem přitiskl ještě pevněji. Byla ve slepé uličce.
Dav venku zaburácel. Zápas zjevně skončil, ale kdo vyhrál Hermionu v tuto chvíli ani zbla nezajímalo.
Malfloy k ní vztáhl ruku jakoby ji chtěl uchopit za vlasy, ale pak si to rozmyslel. „Pansy říkala, žes ji dnes ráno proklela, když se tě dotkla. Copak to bylo? Cos jí udělala? Že bychom to vyzkoušeli?“
Chmatl Hermionu za vrkoč a strhl ji k zemi. Vyjekla bolestí, jakoby jí vyškubl vlasy i s kořínky. Když spadla na kamennou dlažbu, hloupý amulet konečně zafungoval.
Malfloy vykřikl překvapením, když jej neviditelná síla odmrštila daleko od Hermiony. Ta se snažila postavit a horečně šmátrala po hůlce. Ale byla příliš pomalá. Malfoyovi se povedlo vyskočit na nohy prvnímu a vrhl se ni.
Na tvář jí s hlasitým mlasknutím dopadla jeho tvrdá dlaň.
„Ty malá špinavá děvko!“ vyštěkl Draco a znovu ji uhodil, tentokrát do temene hlavy.
Hermiona ucítila v ústech krvavou pachuť. Hlava se jí točila závratnou rychlostí. Chtěla jej kopnout, ale nemohla zacílit. Rozzuřený Malfloy ji nyní mlátil pěstí. Když zasáhl žaludek, vyrazilo jí to dech. Před očima uviděla tančit tisíce hvězdiček.
Pak jí obestřel černý závoj. Tak takhle tedy vypadá smrt?
Ne, uvědomila si Hermiona, takhle to vypadá, když ležíte na zemi a nad vámi stojí Severus Snape ve svém dlouhém černém plášti.
Slyšela zvuky zápasu, ale žádná slova, ani zaklínadla. Hlasité prásknutí následovalo tlumené žuchnutí a Draco se svezl na podlahu.
„Bastard!“ zaklel Severus a sklonil se k Hermioně. Byl bílý jako křída a jeho dech byl rychlý a přerývaný. Vzal její obličej do dlaní a ucukl, když spatřil natržený ret a opuchnutou tvář.
Na čele měl červenou šmouhu. Hermiona se k němu natáhla a pohladila ji.
„Tys ho udřel vlastní hlavou?“ zeptala se nevěřícně.
Snape vytáhl hůlku a namířil na její ret. „Přesně tak. Čistokrevní čarodějové nikdy nečekají tuhle nízkou taktiku kluka z bahna Spinner´End. Episkey. Ne jednou mi zachránilo krk, že jsem vyrůstal na špatné straně Manchesteru. Enervate minor. Jak se cítíš, je to lepší?“****
„O hodně,“ přikývla a povedlo se jí postavit. Malfloy ležel rozplácnutý na zemi s boulí na čele. „Proč ten amulet nefungoval, Severusi?“
„Fungoval, nadělal příšerný kravál. Zmáčkl mi prst tak silně, že jsem měl sto chutí si jej urvat i s tou zatracenou věcí! Překonal jsem minimálně dva kouzelnické světové rekordy ve sprintu k hradu a pak nahoru přes sedm pater po pohyblivých schodech. Nemohla by ses příště porvat někde v přízemí?“
Pozorně studoval její náramek. „Nastavil jsem jej jenom na upozorňovací funkci. Hrála sis s tím?“
„Snažila jsem se to zapnout, ano.“
„Pro všechno na světě, Hermiono, už to nikdy nedělej, ano?“ řekl naléhavě. „Mohla ses vážně zranit.“
„Ne že bych nyní nebyla vážně zraněná, Severusi.“ Tupá bolest hlavy zmizela a zacelil jí ránu na rtech, ale nadále se cítila roztřesená. „To je naposled, cos mě přemluvil, abych na vlastní pěst slídila po Malfoyovi.“
Vzal ji do náruče a upřeně se na ni podíval. Její stejnokroj byl pokrčený a o vlasech nemělo vůbec smysl mluvit. S pobledlým obličejem, vypadala jakoby právě překonala hotová muka. „Mohla bys být silná kvůli mně, Hermiono?“
„Pokusím se,“ odvětila tiše.
„Musím pana Malfoye vzít do Kratiknotovy pracovny. Je v tomhle patře, tedy nejbližší místo, kam se můžu dostat bez toho, aby mě někdo viděl. Utkání skončilo a studenti se každou chvíli vrátí.“ Pustil ji a namířil hůlkou na Draca. „Běž do vaší společenské místnosti a dej se do pořádku. Pak se přidej ke svým přátelům. Nepochybuji, že tě po tom ubohém, technickém vítězství, moc rádi uvidí. Kdyby tohle mělo mít nějaké následky, chci, abys měla vhodné alibi, rozumíš?“
Přikývla, ale kdesi uvnitř cítila chlad ze způsobu, jak ji propustil.
„Locomotor Malfoy!“
Snape špičkou hůlky nasměroval bezvládné Malflovovo tělo dolů chodbou. „Přijdu za tebou později, teď JDI!“
A s vlajícím pláštěm spěchal pryč.

Harryho s Ronem našla v šatně. Vítězný tým byl zrovna na odchodu, když vešla. Nervózně ždímala v rukou nebelvírskou vázanku a hrozila se chvíle, kdy se jí začnou vyptávat na opuchnutou tvář a viditelnou roztřesenost.
Rozhodnuta, o všem mu říct a požádat o pomoc, odtáhla Harryho stranou.
„Harry, mohu s tebou mluvit?“
Prudce nasála vzduch. Tolik mu chtěla povědět o tom, jak ji Draco napadl, jak ji Snape přišel zachránit, ale slova se jí zadrhla v krku. Nevědouc, jak pokračovat, vrátila se k jejich poslední rozmluvě z rána.
„Když jsi Ronovi dal do šťávy Felix Felicis, bylo to ilegální,“ promluvila stroze a snažila se zahnat sklíčenost, kterou cítila kdesi uvnitř. „Víš přece, co říkal Křiklan. Není povoleno užívat jej pro sportovní utkání, a mezikolejí famfrpálový zápas rozhodně do téhle kategorie spadá.“
„Neudělal jsem to,“ bránil se Harry.
Ron, který jim naslouchal, podešel blíž a vyštěkl. „A co když ano, slečno Akurátní?“
„Ale já to opravdu neudělal,“ zopakoval Harry. Pak vytáhl z kapsy ampulku a podal jim ji. Byla pevně zazátkována a z elixíru nechyběla ani kapka. „Jenom sis myslela, že jsem to udělal, Hermiono.“
„Tys to neudělal?“ ohromeně se na něj podíval Ron. Harry pokroutil hlavou.
„Tak vidíš, Hermiono,“ obrátil se teď Ron na ni a z očí mu sršel vztek. „Ty prostě nemůžeš uvěřit tomu, že bych něco dokázal bez toho, abych přitom nebyl pod vplyvem nějakého dryáku. A to si říkáš kamarádka!“
„Nic takového si nemyslím, Rone!“ zasténala Hermiona, ale už ji neposlouchal. Odstrčil ji, přehodil si koště přes rameno a odkráčel ke dveřím. „Také sis myslel, žes to vypil,“ dodala tiše.
To bylo podruhé v to odpoledne, co na ni někdo hulákal. Ronův výbuch, i když jenom slovní, bolel stejně jako Malfoyův útok. Nebylo s to zastavit slzy, které se jí nyní kutálely po tváři. Měla všeho až po krk.
„Hermiono?“ podíval se na ni Harry starostlivě. „Nešla bys se mnou na tu oslavu? Udělá ti to dobře, uvidíš.“
„Jdi si tam sám,“ zařvala. Poté se od něho odvrátila a vyběhla ze šaten směrem ke hřišti.

Zůstala sedět na tribuně až do západu slunce. Chlad jí zalézal za nehty, když konečně sama sobě přiznala, že ani těžká a tlustá látka jejího pláště nic nezmůže proti mrazivému počasí. Jen zdráhavě se vydala zpátky k hradu.
Když prolezla portrétem do nebelvírské společenské místnosti, oslavy vítězství již byly v plném proudu. Hermiona si bolestně uvědomila, že nemůže vystát bujarou okolní veselost, ačkoli pohled na muchlajícího se Rona s Levandulí ji mírně pobavil. Nakonec se dala na útěk a vyklouzla zpátky na opuštěnou chodbu. Procházela se, až se jí povedlo najít prázdnou učebnu.
Znuděně se usadila za učitelskou katedrou a chvíli si procvičovala kouzla. Deset maličkých kanárků skotačivě poletovalo kolem její hlavy a šťastně švitořilo. I když sedět tady bylo stejně nepohodlné jako na dřevěné lavici na tribuně, alespoň jí nebyla zima.
„Hermiono?“ objevila se ve dveřích Harryho hlava.
Hermiona se pokusila promluvit, a zjistila, že ji bolí v krku, jelikož nepromluvila už několik hodin. „Ahoj Harry,“ zachroptěla. „Jenom si něco zkouším.“
Harry podešel blíž. „Fajn ptáčci,“ ozval se váhavě. Vypadalo to, že neví, co dál.
Jelikož ani teď nebyla schopná povědět mu o Malfoyovi, chvatně přemýšlela, co jiného říct. Když se jí to konečně povedlo, přinutila se, aby to znělo co možná nejpřirozeněji a bezstarostně. Moc se jí to nepovedlo.
„Ron se docela baví.“
„Myslíš?“
„Tys to neviděl?“
Jako na potvoru, zrovna v té chvíli do třídy vpadl Ron, a s hihňáním vedl Levanduli za ruku.
„Ups!“ vypískla Levandule a se smíchem vycouvala zpátky na chodbu a zavřela za sebou dveře.
Teď už Hermiona opravdu neměla ponětí, co říct. Soudě podle ticha, které se v místnosti rozhostilo, nevěděli to ani Ron a Harry. Tak tohle zbylo z jejich přátelství? Tajemství, řádění hormonů a nepříjemné mlčení?
Hermiona seskočila ze stolu. Dnes potřebovala své přátele víc než kdy jindy a oni byli tak vzdálení a chladní. Toužila najít Severuse, zbyl už jenom on, kdo měl o ni starost. Slíbil, že ji najde, ale byla dlouho venku a právě teď byl už možná od strachu bez sebe.
„Harry,“ zamumlal Ron, „nemohl jsem tě nikde najít. Vrať se na párty.“
Hermiona už byla u dveří. Otevřela je, ale něco ji zastavilo. Na chodbě stála Levandule, a přešlapujíc čekala na Rona. Copak na ni zapomněl, když ji tu takhle nechal stát samotnou?
Ovládl ji vztek. Zlost nad tím, že byla napadena, že ji její přátele odmítali, a k tomu Ronovo ignorantství, ji rozpálily do běla. Zalila ji vlna soucitu k Levanduli, a v touze po pomstě se v mžiku otočila a zacílila.
„Oppugno!“
A deset maličkých kanárků prudce změnilo směr letu a jako bojová formace se vznesly na Ronovu hlavu. Zuřivě jej napadly, klovaly a škrábaly.
„Odvolej je!“ vřískal Ron a jednou rukou se snažil ochránit si obličej, zatímco druhou ptáčky zběsile odháněl.
Hermiona se na něj jen netečně dívala. Zasloužil si to. Necítila ani špetku lítosti. A po tvářích jí opět stékaly slzy. Unavená a zraněná, zavzlykala a zabouchla za sebou dveře. Přeběhla kolem Levandule, pak dolů po schodech.
Severus byl to jediné, na co dokázala myslet. Potřebovala ho, potřebovala cítit kolem sebe jeho ruce, a zahnat tuhle zlou denní můru. Zdálo se jí, že zabralo celou věčnost, než se dostala do druhého patra a do učebny Obrany proti černé magii. Jen aby zjistila, že je zamčená.
Utřela si slzy a zamířila ke sborovně. Než stihla zaklepat, uslyšela, že na ni někdo volá přes chodbu. Spatřila Severuse, jak stojí u schodiště vedoucího do sklepení a mává na ni.
Poslechla bez váhání. Kráčel několik kroků před ní a ona jej následovala jen na takovou vzdálenost, aby jej neztratila z dohledu. Vedl ji labyrintem tmavých uliček, ve kterých nikdy předtím nebyla. Zrychlila, aby se dostala k němu blíž, nechtěla zabloudit. Chodba se bez varování stočila o sto osmdesát stupňů a Hermiona se ocitla v naprosté temnotě. Někdo ji popadl zezadu a Hermiona se pevně přitiskla k hrudi svého milence.
„Bál jsem se o tebe,“ zašeptal. „Nemohl jsem tě najít.“
„Potřebovala jsem být sama,“ odvětila tiše, „na oslavy jsem neměla náladu.“
„Lumos!“ konec jeho hůlky se rozzářil jenom tolik, aby na cestě neklopýtali.
„Pojď se mnou,“ řekl a svírajíc ji v objetí, rychle pokračoval v chůzi. „Naše porážka není žádným důvodem k oslavě, to připouštím. Pod nebelvírským stejnokrojem bije opravdové zmijozelské srdce, že ano?“
Neodpověděla. Famfrpál, mezikolejní rivalita a politika, spolu s Harrym a Ronem, byly to poslední, o čem chtěla přemýšlet. Místo toho se soustředila na to, kam vlastně jdou.
„Kam mě to vedeš, Severusi?“
Sklonil se k ní a políbil ji do vlasů.
„Do mých komnat.“

* Oppugno je zaklínadlo odvozené z latiny, znamená “napadni, zaútoč”
** Imperius je kletba, která zakletou osobu přinutí udělat cokoliv si ten, kdo ji vyslal, usmyslí. Je to jedna ze tří kleteb, které se nepromíjí – tedy, že jejím použitím a následným odhalením si kouzelník nebo čarodějka vykoledují pobyt v azkabanském vězení. Další dvě jsou Cruciatus (kletba, která způsobuje nesnesitelnou bolest u mučené oběti) a Avada Kedavra (kouzlo, které zabíjí).
*** BA – zkratka pro tajný a posléze zakázaný studentský spolek, který založila naše trojice kamarádů v pátém roce. Původně od Branná aliance, ale ujala se spíše jako Brumbálova armáda. Byla založena, aby se hrstka dobrovolníků – bradavických studentů – naučila různá obranná zaklínadla, jelikož v pátém ročníku učila Obranu proti černé magii Ministerstvem nastrčená Dolores Umbridgeová, která vedla výuku velice „teoreticky“. Spolek se setkával jednou týdně právě v Komnatě nejvyšší potřeby, která se zjevuje obyvatelům Bradavic jenom v případech nejvyšší potřeby a před zbylým osazenstvem hradu se „schovává“.
**** Episkey a Enervate minor – hojící zaříkadla, první zastavuje krvácení, to druhé vrací cit do postižené oblasti

[ria]

A jsme v polovine . 15. dil se prekladal jedna radost . Pro ty, co cekaji na vydatnou davku romantiky, az priste damy . Kdy bude to priste, jeste presne nevim, nejspis zase az o vikendu. Ale rozhodla jsem se to moje prekladani trochu zdisciplinovat, takze misto 7000 slov na jeden zatah, hezky si to rozlozim do vice dnu.
_________________
Fake It Till You Make It.

[Elenita]

Hm, tak to byl moc zajímavý dílek. Skvělá práce, Marti.
_________________

[Maus]

krásný díl
_________________
http://tylerlove.org/ http://mauss.wgz.cz/