NEWFORUM

[Maus]

už se moc těším
_________________
http://tylerlove.org/ http://mauss.wgz.cz/

[Hani]

Ria: doufám, že se již cítíš lépe , i moje plíce začínají fungovat , tak se budeme na novou kapitolku moc moc těšit
_________________

[ria]

Kapitola 18 – Rotfangovo spiknutí I.*

„Znova povstanou?“ vyklouzlo nevěřícně z Averyho rtů. Díval se teď na Snape jakoby čekal, že to každou chvíli obrátí zase v žert. Když se nic takového nestalo, pokračoval: „Už nejsme děcka, Severusi. Proč bych probůh měl chtít předčítat Shakespeara se dvěma protivnými Smrtijedy? Mé dni s Dovalbainovými monology jsou pryč, Snape.“
„Hej, tak počkat,“ zaprotestoval Rodolphus, „jako bys ty nebyl protivný Smrtijed.“
Snape odvětil za něho. „Možná tady není z vlastní vůle, Lestrangi. Možná je to ještě účinek protrahovaného Imperia.“
Avery se uchechtl. Pohodlně se opřel a mimoděk si pohrával s uvolněnou strunou na ošoupané pohovce. „Koukám, že smysl pro humor tě neopustil, Severusi.“
„Stejně tak, jako mě neopustil ani můj smysl pro dobrodružství. Plán je takový, gentlemeni, patřičně oslavit blížící se slunovrat. S vaší pomocí bude smrtijedovská šaškárna z Mistrovství světa ve famfrpálu vyhlížet jako nedělní odpolední procházka.“
Nyní oba muži hleděli na svého někdejšího spolužáka s neskrývaným zájmem. Rodolphus se na několik vteřin zamyslel a jeho tvář se zachmuřila. „Myslíš jenom my tři?“
„Místa Rytířů, kteří již bohužel nejsou mezi námi, zaujmou členové jiné skupiny. Říká si S.P.O.Ž.Ú.S., s jejich pomocí nás to vrátí zpátky na počet šesti lidí.“
„Kde mají základnu?“
„Co o nich víš?“ Pálili jednu otázku za druhou Avery s Lestrangem, aniž by čekali na odpovědi.
„Na čí straně stojí?“
„Můžeme jim věřit?“
„Kdo bude hrát Lady Macbeth?“
„Jak je tohle důležité?“ podrážděně se zeptal Snape.
„Já ne, mám vousy,“ ohradil se Rodolphus.
Avery se na něj zmateně podíval. „Ne, nemáš.“
„Tak si je k sakru nechám narůst!“ odsekl mu přítel.
Snape zvedl ruku, aby je utišil. „Sídlí ve Skotsku. Každého z nich znám již docela dlouho. Ano, můžeme jim věřit, a Lady Macbeth bude hrát Gregorovitchová.“
„Kdo?“
„Děláš si legraci!“
„O kom to mluvíte?“
„O jeho dávné malé přítelkyni, té, kterou vyděsil tak, že zmizela ze školy. V sedmém roce, pamatuješ? Ta, o které si prohlásil, že nejspíš potřebuje brýle a – „
„To jsem neřekl!“
„Řekl.“
„A ty jsi řekl, že bys ji z postele nevyhodil, kdyby na to přišlo.“
„Budete už konečně zticha?“ probodával je pohledem Snape.
„Je tohle tvoje učitelské já, Severusi?“ ozval se pobaveně Lestrange. „Protože pokud ano, je to dosti děsivé. Ten tlumený, hrozivý hlas.“
„Jo, docela to zabírá,“ souhlasil Avery.
„Moje chování ve škole je stejně vytříbené jako moje maska Smrtijeda. Obě mají svou funkci, místo a použití. A jelikož se zdá, že učitelské metody jsou pro vás to pravé, budu v nich pokračovat.“ Sáhl rukou pod zviklaný stůl a vytáhl dvě nové knihy. Oběma mužům po jedné hodil. „Rytíři, váš domácí úkol spočívá v opětovném přečtení si Henricha V., a to do sobotního odpoledne. Sejdeme se tady přesně ve tři hodiny a společně se pak vydáme dál.“
Avery výtisk zběžně přelistoval. „Bitva o Agincourt? Fantastické.“
„V den svatého Kryšpína...“ Rodolphus se upřeně díval před sebe v úporné snaze vybavit si princův proslov. „Jen hlouček vyvolených, šťastlivců, které váže pouto bratrství...“
„Nech si to na sobotu, Lestrangi,“ zchladil ho Snape. „Svedeme bitvu, ale ne proti Francouzům. Náš protivník je kluzkejší, ale i více potměšilý. Budeme čelit čarodějce od mostu přes řeku Feugh**.“
Do Averyho jakoby uhodilo. „McGonagallová?“
„Přesně.“

~oOo~

Minerva stála ve třídě a ponad úzké brýle vzhlížela na své žáky. S rukama zkříženými přes prsa, s hůlkou mezi prsty, cítila se jako doma, v póze, kterou s úspěchem předváděla již čtyřicet let. Byla zhmotněním tichého zastrašování, s vysokým límcem působivé učitelské róby, s vlasy pevně staženými v jednoduchém drdolu.
„Dnes,“ promluvila strohým hlasem, který nepřipouštěl žádné otázky, „přistoupíme k tématu lidského přeměňování.“
Tak jako u každé skupiny studentů šestého ročníku, kterou během těch čtyřiceti let učila, dovolila, aby prudce vydechli a začali si mezi sebou šeptat. Těch pár vteřin nepozornosti bylo umožněno její dramatickou pauzou.
„Nicméně,“ pokračovala jen o maličko hlasitěji, protahujíc poslední slabiku, dokud ve třídě nezavládlo opět mlčení, „neočekávejte, že opustíte tuhle hodinu jako bečící ovce nebo třepotající se netopýři. Studium lidského přeměňování je velice obtížná disciplína a trvá mnoho let, než v něm čaroděj nebo čarodějka dosáhne dokonalosti.“ Poté se bez nejmenší viditelné námahy přeměnila v kočku a zase zpátky. „Doufám, že nyní mám vaši absolutní pozornost.“
„Ano, paní profesorko,“ sborově odpověděla třída.
„Výborně.“
Lehkým švihem hůlky změnila tmavé dřevěné obložení zdí v zrcadla.
„Vaším dnešním úkolem bude změnit si barvu obočí. Vyžadovaný pohyb hůlky je následovní – „ demonstrovala McGonagallová vláčný oblouček, „a slova zní Abeo Ocusaetia.“ Její obočí se ze šedého přeměnilo na karamelový odstín.
Hermiona Grangerová téměř nadskočila v lavici, když její ruka vystřelila vysoko do vzduchu,s vervou, která by si nezadala s tonoucím vzpínajícím ruce ke svému zachránci. Zmijozelští se jenom uchechtli, Ronald Weasley převrátil oči.
„Ano, slečno Grangerová?“
„Prosím, paní profesorko,“ vyhrkla Hermiona, „máme si obočí také přeměnit na světlehnědé?“
„Spokojím se s jakoukoliv barvou, která se vám napoprvé povede,“ odvětila Minerva a rozhlédla se po tvářích kolem. „Nejdřív se soustřeďte na základní barvy. Dřív, než se začneme zabývat konkrétním odstínem, musíte získat schopnost pouhé přeměny.“
Weasley se ušklíbl. Minerva přimhouřila oči a sledovala neobvykle jízlivého mladého muže, jak vstal od stolu a přešel k zrcadlům. Rozhodla se, že si na odplatu trpělivě počká. Přistoupila k Hermioně a poklepala ji po rameni. „Na slovíčko,“ zašeptala a naznačila, aby s ní šla k učitelskému stolu.
Hermiona v rozpacích zůstala stál vedle své profesorky.
„Ještě co se týče dnešního večera,“ začala McGonagallová, „a vašeho doprovodu na vánoční večírek.“
„Ach, teda chci říct... ano, paní profesorko.“
Ignorujíc její breptání, Minerva pokračovala. „Mělo by být v pořádku. Pan McLaggen je dobrá volba – je to urostlý skotský mladík – a byla bych ráda, kdybyste spolu trávili víc času. Vlastně, jestli to nepůjde jinak, zařídím vám to sama.“ Varování bylo zcela jasné: scházej se s McLaggenem, jinak zakusíš můj hněv.
Hermiona se dívala do země. „Ano, paní profesorko, rozuměla jsem.“
„Ráda vidím, že vaše pocity ohledně předešlého nápadníka jsou věcí minulosti,“ dodala tiše Minerva, přičemž slovo nápadník znělo z jejích úst jako nadávka. „Protože kdyby to bylo jinak...“ Poslední výhružná věta zůstala nedopovězena.
Hermiona přikývla, ale na McGonagallovou se nepodívala. Odkráčela mezi ostatní spolužáky k zrcadlům a McGonagallová obrátila pozornost zpátky na pana Weasleyho. Svírajíc hůlku v ruke, vyčkávala.

~oOo~

„Aha, jen se podívejme, slečna šprtka je už zpátky,“ vyplivl Ron, když Hermiona zaujala místo vedle něj.
Hermiona byla unavená jeho dětinským chováním, právě teď jí pramálo záleželo na tom, co si o ní Ron myslí. Zajímalo ji to asi tolik jako nadýmání u tlustočervů. Co ji opravdu trápilo, byl příkaz, aby začala chodit s Cormacem McLaggenem, notorickým osahávačem z nebelvírské věže.

~oOo~

Minerva se chopila příležitosti. Jedno mávnutí, kapánek pozměněné zaříkadlo a nad horním rtem Ronalda Weasleyho vyrašil ve vteřině bujný knír.

~oOo~

Hermiona se rozesmála, celým jejím tělem zalomcoval hrdelní smích a vyplavil tak napětí a obavy, které se jí zmocnily po krátkém rozhovoru s McGonagallovou.
Ron jí to oplatil dalšími urážkami.
„Ach, paní profesorko!“ vypískl předstíraným vysokým dívčím hláskem, v ubohé imitaci Hermiony, jak nadskakuje na místě a horečnatě mává rukou ve vzduchu.
Hermiona obrátila hlavu, aby zjistila, kdo to Ronovi udělal a spatřila McGonagallovou, jak se na ni usmívá a poklepává prsteníčkem po hůlce. Snad jí nechce naznačit...? Zasnoubení? S McLaggenem?
Za zády uslyšela hihňání Levandule a Parvati, které se nyní bavily Ronovým divadélkem. V kombinaci s vyhlídkou vztahu s klukem, pro kterého by nevykouzlila Aguamenti, ani kdyby byl celý v plamenech, bylo toho na Hermionu příliš. Cítila, jak jí do očí stoupají slzy.
Popadla školní brašnu a vyběhla z učebny, nechajíc tak za sebou posměšky svých spolužáků. Běžela, až kým se neocitla v prvním patře před třídou Obrany proti černé magii. Zvedla ruku, aby zaklepala, když se k ní donesl Severusův učitelský tón.
„Používání ohně při zaklínání je často předmětem špatné interpretace v...“
Hermiona sebrala odvahu a rázně zabušila. Hlas na okamžik utichl a po krátké pauze se dveře otevřely jenom tolik, aby mohl Snape nahlédnout, kdo si jej dovolil vyrušit v hodině.
„Co potřebuješ?“ zašeptal naléhavě.
„Já...“
„Nesmí tě tady vidět! Vrať se tam, kde máš být...“
„Přeměňování.“
Pozorně studujíc Hermionin obličej, Snape vyšel na chodbu a tiše za sebou zavřel.
„Co se stalo?“
„McGonagallová mi vyhrožuje, tedy chce po mně, abych si vážně začala s McLaggenem.“
„Tohle ti řekla?“
„V podstatě ano. A pak – „
„Teď o tom nemůžeme mluvit. Musí to počkat do večera. Chceš někoho z Havraspáru nebo z Mrzimoru? Ach, to je jedno, počkej tady,“ a zmizel zpátky v učebně.
Z Havraspáru nebo z Mrzimoru? Co to mělo znamenat? Její zmatek poněkud rozehnalo, když se za chvíli objevil následován překvapenou Lenkou Láskorádovou s plátěnou brašnou přes rameno, na které měla přilepený odznak se sloganem Za záchranu muchlorohatých chropotalů.
„Slečno Láskorádová, půjdete se slečnou Grangerovou. Vezměte ji na toalety, ať se dá do pořádku.“ S tím se vrátil do třídy a zavřel za sebou. Dívky se vydaly chodbou ke koupelně, jak jim Snape nařídil. Jakmile byly uvnitř, Hermiona se opřela zády o dveře a unaveně zaklonila hlavu.
Lenka na ni chvíli jenom zírala, přičemž její pohled postrádal onen známý zasněně nepřítomný výraz. Poté se zeptala: „Co se stalo? Ty jsi brečela?“
„To kvůli Ronovi, dělal jsi ze mě legraci. Na Přeměňování. Jsem tak pitomá.“
„Profesorce McGonagallové se to asi líbit nebude.“
„No, asi jsem neměla utíkat z hodiny, já vím.“
„Ale ne, hlupáčku, já mluvím o tom, co je mezi tebou a Snapem, samozřejmě.“
„Já, no...“ Hermiona horečně přemýšlela, jak reagovat. Ani v nejmenším nebyla na něco takového připravená. „Co tím myslíš, mezi mnou a Snapem? Tedy, Lenko, ty máš pořádnou fantazii...“
Oči havraspárské dívky se opět jednou tajuplně zamlžily. „Měla bych tě varovat, podle diagramů jsi na tom špatně.“
„Diagramů?“
„Jistě. Já si ty svoje kontroluji každý týden. A tatínkův astroláb se nikdy nemýlí.“
Hermiona převrátila oči. Jasnovidectví, astrologie, snůška totálních nesmyslů. Ale to stále nevysvětlovalo –
„Je mezi vámi spojení. Je to zcela zřejmé, když jste blízko u sebe, jako před chvílí.“
Spojení? Zešílela snad?
„Určitě si toho už každý všiml. Je to jakoby se kolem tebe objevilo obrovské růžové srdce pokaždé, když je někde poblíž. Něco podobného jsem viděla u arktických červů. Také je pojí růžová srdce, když se páří se svými životními partnery. Můžeš si to najít v knihovně. Někdy jsou purpurová, jinak převážně růžová.“
Obrovské růžové... Hermiona propukla v nekontrolovatelný smích. Po tvářích jí už zase stékaly slzy, ale tentokrát to nebylo ze smutku ani z bolesti. Lenka ji kamarádsky poplácala po zádech. Společně se vrátily na chodbu.
Znenadání ji Hermiona slyšela říkat: „Ahoj Harry. Víš o tom, že máš žluté obočí?“
Hermiona zvedla hlavu, aby se její pohled potkal se zelenookým klukem, který stál přímo před ní. Utřela si obličej rukávem a odkašlala si.
„Nazdar Lenko,“ pozdravil Harry, ale nadále se ustaraně díval na Hermionu. Podával jí její školní plášť a učebnici Přeměňování. „Hermiono, tohle sis tam nechala...“
„Aha, díky, ani jsem si nevšimla, že je nemám,“ odvětila, když si od něj vzala své věci a unaveně se usmála. „Už bych měla jít,“ vyhrkla náhle a chvatem se vydala ke schodišti, nechajíc Harryho a Lenku překvapeně stát v opuštěné chodbě.
Byl nejvyšší čas přichystat se na párty.

~oOo~

Stojíc před zrcadlem, Hermiona si spokojeně prohlížela svůj ošuntělý odraz. Oblékla si černý rolák s dlouhým rukávem, černou skládanou sukni s roztřepenými okraji a ty nejstarší vyprané podkolenky jaké našla. Na nohou měla obyčejné černé polobotky na nízkém podpatku. Žádný make-up, dokonce se ani neučesala. Jestli po tomhle McLaggenovi nedojde, že nemá zájem, je hloupější, než předpokládala.
„Tak jdeme na to Popelko, čas jít na ples,“ ušklíbla se sama na sebe. Jak kráčela po schodech do společenské místnosti, mimoděk si hrála s amuletem kolem zápěstí.
U krbu spatřila McLaggena, očividně na ni čekal. Byl jako ze škatulky – oděn v černém sametovém saku s motýlkem na krku a v tradičním skotském kiltu. Na pravé noze mu podél zelené vlněné podkolenky visel falešný skeen dhu*** a pod jeho váhou bylo vidět kus příšerně chlupaté bledé nohy. Červený kilt byl zpestřen zeleno-modrým erbem rodů Robertsnů a Loganů, kteří byli s McLaggeny rodinně spřízněni. Znak na jeho kožené brašně byl opatřen nápisem Udatnost mých předků. Cormac McLaggen očividně nemohl jít na vánoční večírek, aniž by do toho tahal celou svou rodinu.
Mluvil právě s přáteli, kteří, tak jako většina studentů, byli v domácím oblečení. Křikův klub hostil jenom „elitní“ žáky a jejich doprovod. Nebelvírští proto teď k němu vzhlíželi převážně se závistí a Cormac pod jejich obdivnými pohledy téměř rostl.
Hermiona sebevědomě vykročila. Plácla McLaggena po zádech a zavelela: „Jdeme, Rob Roy. Ať to máme za sebou,“ vysekla a bez zastavení pokračovala směrem k východu. Tam se otočila a pohlédla na něj. Civěl na ni, jakoby by ji viděl v životě poprvé. Tázavě otočila hlavu na stranu, a pak už přelezla otvorem v podobizně.
„Počkej! Hej, Grangerová, počkej na mě!“ zvolal Cormac a běžel chodbou za ní. „Vrazil snad do tebe potlouk, nebo co?“
Hermiona ještě zrychlila a snažila se nevnímat pronikavou vůni kolínské, která se kolem něj vznášela jako nasládlý oblak. Rychle setřásla ruku, kterou ucítila na rameni. „Nevrazil do mě potlouk, Cormacu, ani nikdo nepřekonal mojí obranu, když už jsme u toho. Krom toho ti s jistotou můžu říct, že se rovněž dnes večer nedostaneš na moji zlatonku. Půjdeme spolu na párty, dáme si vánoční punč, a v devět se vrátím do nebelvírské věže, abych si stihla zabalit na cestu domů. Je to jasné? Zůstaneme tak dlouho, aby nás McGonagallová spolu viděla, a pak si půjdeme každý po svém.“
Byli u mramorového schodiště vedoucího k dalšímu patru, když McLaggen konečně popadl dech, jak se s ní snažil udržet tempo: „Profesorka McGonagallová tady není. Zítra vede oslavu zimního slunovratu ve Stonehenge. Slyšel jsem, jak říká profesorce Prýtové, že dnešní večer stráví přípravou v horách.“
Samozřejmě. Hermionin obličej neprozradil nic z utajované radosti. „Dobře tedy. O důvod navíc, abychom tam nezůstávali déle, než je absolutně nevyhnutné.“
Hermiona seběhla poslední schody a do druhého patra se dostali v rekordním čase. Jak se blížili ke Křiklanově kabinetu, Hermiona zpomalila jenom natolik, aby ji McLaggen dohonil. Chodbou se rozléhal smích a Hermiona ztěžka polkla, když jí její společník nabídl rámě. Zastavila se, změřila si jej hodnotícím pohledem, a pak přijala. Vypadal neškodně.
S úsměvem na rtech se zarděl a zřítelnice se mu rozšířily, když položila svoji malou ruku do ohybu jeho ramena. „Vypadáš rozkošně,“ zapředl neupřímně a vedl ji vstříc pootevřeným dveřím.

~oOo~

Snape s přimhouřenými víčky studoval svůj odraz v zrcadle. Zručným pohybem si přihladil záhyb na dlouhém černém kabátci, prsty sledujíc čistou linii těžké hladké látky, která zvýrazňovala štíhlou mužskou postavu. Pohrdlivě se ušklíbl, jakoby na zkoušku, a poté souhlasně povytáhl obočí. Ano, vypadal odměřeně, chladně a nepřístupně – skvělé.
Umyl si vlasy s kapkou Neptuna č. 5, a černé prameny po tolika letech zanedbávání, zdá se, ocenily takovou nečekanou pozornost – na konečcích se zlehka kroutily v pouhém náznaku kudrlinek.
Severus se nyní zoufale pokoušet nesvedené lokny zase vyrovnat, ale když mu zrak padl na onyxový prsten, jeho ruka se zastavila. Zalil jej zcela neznámý pocit – ne marnivost, ale pýcha na vlastní zevnějšek. Chtěl dnes kvůli Hermioně vypadal co nejlépe... Možná, že výstřednost jeho účesu není tak nežádoucí, jak si nejprve myslel.
Vyklouzl na chodbu a tmavými klikatými uličkami rázoval ze sklepení. Když dosáhl vstupní síně, narazil na hlouček dívek, který blokoval přístup na mramorové schodiště. Jejich posměšné poznámky postupně nabíraly na intenzitě a vyvolaly s něm vlnu soucity s jejich obětí. Moc dobře si pamatoval, jaké to je.
„V tomhle bys mohla být pověšena jako ozdoba na vánoční stromek, Střelenko.“
„Vánoční stromek? Spíš na orbitu Mléčné dráhy, řekla bych. Copak, snad ti nesvázal jazyk párek muchlorohatých chropotalů?“
Severus byl už těsně u skupinky, když si odkašlal. V mžiku se mezi dívkami rozhostilo naprosté ticho. Snape překřížil ruce přes prsa a sjel je zachmuřeným pohledem. S přimhouřenými víčky sledoval, jak ustupují až k hlavním dubovým dveřím.
Lenka Láskorádová zůstala stát osamotěně na schodech, dlouhé plavé vlasy se matně vyjímaly na jejích stříbrných šatech. Snape vykročil k ní.
„Dobrý večer, slečno Láskorádová,“ řekl tiše, ale jeho hlas se přesto zvučně nesl obrovským otevřeným prostorem. „Dnes vám to moc sluší. Chystáte se na vánoční večírek?“
Dívky stojící opodál si nyní vzrušeně šeptaly a vrhaly na ně zkoumavé pohledy.
„Ano pane. Čekám tady na Harryho, jdeme tam spolu – jako kamarádi,“ dodala rychle.
„Možná byste mě mohla doprovodit do druhého podlaží, co říkáte? Je poněkud nepohodlné čekat na doprovod na takovém chladném místě,“ řekl, se zvláštním důrazem na slovo chladném.
„Vážím si vaší nabídky, pane, ale jsem docela zvyklá na zdejší málo přívětivé ovzduší. Vlastně, už skoro ani nevnímám ledové mražení a do morku kostí zebající vichřici, která vane od mých spolužáků. Originalita a individuální myšlení nejsou zrovna vlastnosti, kterých by si to stádo vážilo.“
Ve zcela nečekaném gestu, Snape souhlasně sklonil hlavu před dívkou z pátého ročníku.
Tuto jejich rozmluvu již ale malé harpie u vchodových dveří neposlouchaly – nyní skenovaly schodiště vyhlížejíc příchod Vyvoleného.
„To je on, už jde!“ vykřikla Romilda Vaneová jako první.
Snape zvedl hlavu a spatřil Pottera scházet schody mezi pátým a čtvrtým patrem. Bez dlouhého rozmýšlení se vydal nahoru a vystoupal na druhé poschodí ve stejném momentu, kdy Potter sestoupil do třetího.
Sledujíc smích a tlumenou vřavu, Snape kráčel ke Křiklanově pracovně, aby se zúčastnil vánočního večírku.

~oOo~

Cormac McLaggen očima těkal po nevelké místnosti. Hedvábné závěsy s orientálními motivy připomínaly okázalý beduínský stan. Křiklanův kabinet byl pravděpodobně kouzelně zvětšen, aby mohl pojmout tolik lidí, ale přesto vypadal přecpaný k prasknutí a zahalen našedlým dýmem z fajfky. V jednom z koutů hrála na různé exotické nástroje skupina čarodějů – mezi jinými i na harfu s jednadvaceti strunami. Podle severoafrického stylu hudby a jejich vzezření, to byli Tuaregové.
Celý pokoj se koupal v červenozlatém třpytu luceren pověšených ze stropu, který byl také pokryt hedvábím. Uvnitř svítilen poletovaly víly - každá z nich sama vyzařovala duhové světlo, co ještě přidávalo na surrealistické atmosféře.
„Podle mě je to kruté,“ zkonstatovala jeho společnice, jak sledovala uvězněné víly.
Cormac neodpověděl. Zašklebil se a nechal ji civět na strop, zatímco on se rozhlížel po přítomných hostech. Ministerští úředníci, hráči famfrpálu, dokonce dva členové Sudiček byli pozváni, aby profesoru Křiklanovi popřáli veselé Vánoce.
Grangerová, stále s rukou na jeho rameni, vypadala spíš jako stará panna než vítězná trofej, se kterou se chtěl pochlubit. Rozhodl se to s ní vyřídit co nejrychleji. Pevně ji chmatl a táhl k nejbližšímu východu.
„Cormacu, kam mě – „
Umlčel ji tak, že jí zacpal ústa rukou a vtáhl za nejbližší závěs. Ocitli se v postranní chodbičce, která vedla do kuchyní. Míjeli je zaneprázdnění domácí skřítkové balancující s přetékajícími tácy s jídlem, které měly zastrčené mezi dlouhýma ušima.
Jeden ze skřítků se zarazil, tác s domácí klobásou se otočil o devadesát stupňů, když k nim obrátil obrovité oči. Ostatní jim nevěnovali žádnou pozornosti a nyní se netrpělivě tiskli v zablokované chodbě.
„Jděte si po svých, mrňousové!“ zařval McLaggen, když si všiml narůstajícího zmatku a přitlačil Hermionu ke zdi. Z kožené brašny vytáhl kus pomačkaného jmelí. „Co bys řekla na vánoční polibek, eh, Grangerová?“ zeptal se neodbytně.
Ještě se rychle ohlédl přes rameno, ale zvědavý skřítek mezitím někam zmizel.

~oOo~

Snape ji nemohl vidět, ale jeho prsten se zachvěl, a dával mu jasně najevo, že je v tísni. Zrychlil krok a snažil se protlačit davem. V tu chvíli narazil do podnosu s klobáskami.
„Koukej, kam stoupáš!“ vyštěkl a chtěl nečekanou překážku odklidit z cesty.
„To je Trixy, pane,“ ozval se zpod tácu pisklavý hlásek a bylo v něm slyšet paniku.
Severus se sklonil níž a uviděl zářivě zelenou Trixy s očima dokořán o velikosti tenisových míčků. Její obličej byl svraštěn ve výrazu, který Snape neuměl rozluštit.
„Profesore, pane, Slečrangerová je ve veliké nouzi,“ pištěla skřítka. „Má ji ten zlý kluk, prosím, rychle.“
Severus bez jediného slova následoval tác, který obratně manévroval napříč pokojem a směroval za hedvábný závěs.

~oOo~

Hermiona se mu chtěla vytrhnout, ale McLaggen byl příliš silný. Přišpendlil ji o studenou kamennou stěnu, používajíc vlastní váhu jako výhodu. Pokusila se jej kopnout kolenem mezi nohy, ale on její pohyb zablokoval a za trest s ní o to silněji praštil o zeď.
„Řekl jsem, že chci vánoční polibek,“ varoval ji. Jeho ruka se z jejích úst přesunula na šíji a nyní pevně svíral její hrdlo.
Jeho ústa byly studená, mokrá a masitá. Zhnusením chtěla odvrátit hlavu, ale on ji nepustil a vrazil jí jazyk mezi rty. V zoufalství pevně zavřela oči, aby se nemusela dívat na jeho brunátný obličej, který se nyní tiskl k jejím tvářím. Znenadání McLaggen ztuhl, jako jelen osvětlen reflektory protijedoucího auta.
„Pusť ji,“ vydechl mrazivý tlumený hlas.
Hermiona otevřela oči. Severusova pěst pevně svírala chomáč McLaggenových vlasů a jeho hůlka mířila na jeho hrdlo.
Snape nebezpečně zavrčel přes zaťaté zuby. Hrubě zatáhl, až McLaggenova hlava prudce poskočila a zopakoval příkaz. „Řekl jsem, abys ji pustil. Okamžitě.“
Volná, Hermiona maličko zavrávorala a promnula si bolavé místo na krku. Trixy s řinčením upustila tác a rozběhla se k ní. Objala Hermionu kolem kolen a pevně se k ní přitiskla.
Hermiona klesla na zem a opětovala skřítčino objetí. Obě bez hnutí pozorovaly scénu před sebou. To, co se právě odehrávalo v úzké chodbičce, by zmrazilo duši i mozkomorovi, kdyby nějakou měl. Snape byl v smrtijedovské náladě, nebezpečí vyzařovalo z každého jeho pečlivě vyměřeného pohybu.
Vlekl McLaggena napříč chodbou, jen aby s ním praštil o protější zeď a nemilosrdně mladíkovi vrazil předloktí do krku. Konec hůlky zapíchl do jeho smrtelně bledé tváře. „Máš štěstí, že jsi student, jinak bys byl už mrtvý.“
McLaggen zvřískl strachy. Jeho pokožka byla nyní bělejší než Snapeova a začínal modrat. Snape jej nechal svést se po stěně na podlahu. Červený kilt se mu vyhrnul až k pasu.
„Mohl bych tě rozmačkat jako hmyz holýma rukama, idiote. Už nikdy se Hermiony nedotkneš, to si pamatuj,“ zasyčel pomalu a zřetelně.
Popadl McLaggena za rameno a táhl jej po kamenné dlažbě. Pak se zastavil. Jeho zuřivost poněkud opadla, když spatřil McLaggenovo šedivé spodní prádlo, ne nepodobné tomu, jaké kdysi v mládí nosil i on. Mistr lektvarů se vzpřímil, a nyní se již opět plně ovládajíc, otočil se k Hermioně a Trixy. „Ocitli jsme se v ošemetné situaci, dámy,“ prohlásil téměř normálním hlasem. „Trixy, vrať se do kuchyně a zkus dělat, jakoby se nic nestalo.“
Skřítka přikývla, ale nadále zůstávala pevně přitisknutá k Hermioně.
„Hermiono, chci, aby ses zamíchala zpátky mezi lidi na večírku. Ať tě je vidět, kdybys potřebovala alibi na posledních deset minut. Sejdeme se u mě za čtyřicet minut.“
Hermiona pospíchala k závěsu, který sloužil jako dveře, připravená poslechnout Snapeovy instrukce. Už byla u něj, když koutkem oka zachytila rychlý pohyb a ohlédla se.
Trixy přeběhla těch několik stop, které ji dělily od ležícího McLaggena a přistála přímo na jeho hrudi. Namířila mu do obličeje dlouhý zelený prst, téměř se dotýkajíc jeho nosu. Uši se jí hněvem napřímily a kolem malého tělíčka létaly jiskry potlačované magie.
„Jste ošklivý chlapec!“ oznámila pomalu zlověstným hlasem, který si nic nezadal s tím Snapeovým. „Necháte slečrangerovou na pokoji!“
McLaggen zběsile přikyvoval na znak tichého souhlasu. Mít rozzuřeného domácího skřítka na prsou muselo být skutečně děsivé.
Tak rychle, jak se kouzelná aura kolem Trixy objevila, stejně rychle zase zmizela.
„Obliviate!“ Prostor kolem nich vyplnil záblesk jasného bílého světla ze Snapeovy hůlky a na moment je všechny oslepil.
Hermiona už na nic nečekala a proklouzla do Křiklanova kabinetu. V bezpečí, pryč z McLaggenova dohledu, obrátila se a přes škvíru mezi látkou a zdí ještě naposled se podívala do ztmavlé chodby.
Užasle pozorovala, jak Trixy nacpala McLaggenovi do pusy obrovský kus klobásy. Maličká skřítka nyní poskakovala na jeho hrudi a zazpívala: „Vánoční polibek od Trixy!“

~oOo~

Hermiona se vmísila mezi spolužáky a další hosty, a snažila se potlačit zděšení, pravděpodobně zapříčiněné stále vysokou hladinou adrenalinu v krvi. Severus uměl být nebezpečný, když chtěl. Jeho agresi zčásti připisovala šikaně, které se mu kdysi dostalo z rukou Pobertova gangu. Vzpomněla si na příhodu u jezera, kdy se do něj pustili tři na jednoho.
Jedno bylo jisté, být se Severusem Snapem znamenalo stát na jeho straně. Rozhodně si nepřála ocitnout se na špatném konci jeho hůlky. Byl to trénovaný zabiják, kromě toho, že byl vědec, učitel a magnát na poli vlasových produktů. Dosti působivý výčet na muže, kterému nebylo ještě čtyřicet. Ale mohl být milencem i bojovníkem zároveň? Z krátkodobého hlediska prokázal, že ano, ale co –
„Hej, Hermiono!“
Ze zamyšlení ji vytrhl Harryho hlas. Stál jenom kousek od ní, spolu s Lenkou, která usrkávala z exkluzivně vyhlížejícího pití a dívala se ni, jako kdyby jí z krku rostla hřbetní ploutev.
„Ahoj Harry! Tak tady jste, díky bohu,“ pozdravila je a rychle v obličeji vystrouhala přívětivý výraz. „Ahoj Lenko, vypadáš dnes večer moc pěkně.“
„Uhm, díky,“ odvětila Lenka zastřeně. „Ty vypadáš... rozcuchaně.“
„Ach, no jo.“ Hermiona se snažila přihladit si vrabčí hnízdo, které měl na svědomí McLaggenův neomalený pokus o polibek. „Moje vlasy mají dneska špatný den, řekla bych.“
„Když to říkáš,“ skepticky pronesla Lenka.
„Co se ti stalo?“ zeptal se na rovinu Harry.
„Ále, právě se mi povedlo utéct – tedy, chci říct nechat Cormaca,“ kterému paměť upravil Snape, „pod jmelím,“ jala se vysvětlovat Hermiona. Tváří se jí mihnul znechucený úsměv, který zase rychle zmizel.
„To máš za to, když jsi s ním šla,“ vyčítavě řekl Harry.
A měla snad na vybranou? Bylo to jít s McLaggenem, nebo vzbudit v McGonagallové podezření, že se nadále vídá se Snapem. Když promluvila, usilovala se, aby to znělo nenuceně: „Chtěla jsem rozčílit Rona. Nejprve mě napadl Zachariáš Smith,“ zalhala, „ale nakonec – „
„Tys uvažovala o Smithovi?“
Ani náhodou. „Ó, ano. Teď si říkám, že bych byla udělala líp. Vedle Cormaca i Dráp vypadá jako gentleman.“
Jelikož chtěla vidět Snapeův návrat, vzala Harryho a Lenku za ruce a vedla je k protější zdi. „Pojďme támhle,“ ukázala ke stolu s jídlem. Z toho místo byl dobrý výhled na hedvábný závěs. Nadzvedla se na špičkách a pohledem pátrala po Severusovi. „Nemůžu si jej přece minout, při jeho výšce....“ Zarazila se, když si uvědomila, že to řekla nahlas.
Naštěstí, Lenka ji neslyšela, byla zrovna otočená k profesorce Trelawneyové a o něčem s ní živě rozmlouvala.
Harry se vrátil s hrnkem medoviny v každé ruce. „Myslíš Cormaca?“
„Ano!“ vyhrkla Hermiona o překot.
„McLaggen ale není moc vysoký, řekl bych. Napěchovaný, to ano, ale vysoký ne,“ zabručel Harry, zatímco Hermiona nepřestávala těkat očima po hostech.
„... anebo spíš Valacha, jak mu říkám já,“ dolehl k nim pohrdlivý hlas profesorky Trelawneyové, která byla nadále zabrána v rozhovoru s Lenkou. Hermiona upřímně doufala, že mínila Firenzeho a ne Brumbála.
Profesorka jasnovidectví působila již poněkud podnapile, aby mohla být pro Hermionu dobrým alibi, takže ta ji raději ignorovala. Harry rovněž nevypadal, že byl mal zájem s ní mluvit. Sklonil se k Hermioninmu uchu a zašeptal: „Můžeš mi na rovinu odpovědět na jednu otázku?“
Panebože, panebože... Harry něco ví.
„Řekneš Ronovi o tom, co se stalo tenkrát u famfrpálového výběru?“
Hermiona povytáhla obočí a zalila ji vlna úlevy. „Opravdu si myslíš, že bych klesla tak hluboko?“ Protože já jsem to neudělala, to Snape. Věř tomu nebo ne, Harry, muž kterého tolik nenávidíš, dovede být zábavný, dokonce hravý.
„Když jsi schopná jít na rande s McLaggenem – „
„V tom je rozdíl,“ pronesla Hermiona důstojně. Já ho nepozvala, přinutili mě. „Harry, podívej, nemám v plánu Ronovi vykládat nic o tom, co se stalo nebo nestalo na famrfpálových zkouškách.“ Můžeš se spolehnout.
„Fajn, protože kdyby to věděl, zase by se sesypal a příští zápas – „
„Famfrpál!“ zaječela Hermiona rozčileně. „Umíte mluvit taky o něčem jiném? McLaggen je úplně stejný. Trefil se snad do tebe potlouk, Hermiono? Myslíte na něco jiného než na předměty, které by odkazovaly k vašemu mužskému ústrojí?! Ach můj bože, už je tady.“
Cormac se nyní motal mezi hosty se zmateným a dezorientovaným výrazem v obličeji. Bez toho, aby se s přáteli rozloučila, Hermiona se protáhla pod zvednutou paží profesora Křiklana, poněkud nezdvořile odtlačila na stranu dvě drsně vyhlížející čarodějky, které páchly po kočkách, a zamířila k východu.
Jestli Severus chtěl, aby měla alibi, bude se muset spokojit s Harrym Potterem. Hermiona měla letošního vánočního večírku až po krk. Vyklouzla na chodbu a zhluboka se nadechla o poznání svěžejšího vzduchu.
Neměla ale chuť vrátit se zpátky do svého pokoje. Unavená, otrávená a naštvaná, našla si tmavý výklenek na chodbě a zůstala tam čekat na Severuse.

* Rotfangovo spiknutí - jedna z potrhlých Lenčiných historek na Křiklanově večírku se týkala Rotfangova spiknutí, kterého se prý účastnili i bystrozorové, žádné další podrobnosti nejsou známy
** The Brig o' Feugh – most přes řeku Feugh je oblíbená turistická destinace ve Skotsku. McGonagallová podle JKR pochází ze Skotska
*** skeen dhu – tradičný malý skotský nůž

[Hani]

zajimavý dílek divím se, že Severus s Cormacem neudělal krátký proces .
Děkujeme Riuš za přidaný díl
_________________

[Lena]

taky se mi to líbilo...hlavně mě zajímá, co chystají na Minervu ....jinak jim opět dávám body za to, že si techtle a mechtle nechali do dalších dílů....poslední dva díly jsou díky tomu příjemným osvěžením
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[ria]

Ano, i v nejblizsich dilech nas cekaji zajimavejsi veci nez techtle-mechtle, a Minerva bude hrat jednu z hlavnich uloh, jak vsichni jiste tusite .
_________________
Fake It Till You Make It.

[ria]

Zase jsem se prisla omlouvat . Dalsi kapitola bude az ve stredu, bo jsem to o vikendu nestihla. Fakt me to mrzi, obcas skutecny zivot vyplazne jazyk, a pak zbyva jenom vyplazit ho na nej zpatky .
_________________
Fake It Till You Make It.

[Hani]

[janca]

Ahojky, už se těším na další díl.

[ria]

Kapitola 19 – Rotfangovo spiknutí II.

Hermionu zamrazilo, když se jí studený prosincový vítr otřel o ramena a ovanul pravé ucho. Přitiskla se blíž ke zdi, ukrytá za kamennou sochou, aby ji z chodby nebylo vidět. Usrkávala přitom z medoviny, co jí přinesl Harry. Uličnicky se zahihňala - kořeněný sladký nápoj jí už stihl stoupnout do hlavy. Jakmile se Severus objeví, vyskočí ze stínu a –
„Tohle budeš litovat,“ ozval se nedaleko pomstivý chraplavý Filchův hlas. Na pouhou vteřinu si Hermiona pomyslela, že byla odhalena, ale vzápětí Filch opět promluvil. „To se rád podívám, jak se z tohohle vyvlečeš, hošánku.“
„Okamžitě dej pryč ty špinavé pracky z mého pláště!“ Úsečný tón Draca Malfoye si nešlo splést. Arogantní, přestože přichycen, pokračoval v urážkách. „Je to tvíd, hlupáku, copak nevidíš? Samozřejmě, že ne. Ty asi nechodíš často ke krejčímu, že jo – Au! To k sakru bolelo!“
„Buď zticha!“ obořil se na něj školník rozčileně. Blížili se teď směrem k Hermioně, která ani nedutala. Draco se začal chvástavě rozkřikovat.
„Jestli mě nepustíš, moje matka – „
„Tvoje matka co?“
Malfoy se zarazil, jakoby uvažoval, co říct. Když zůstal mlčet, Filch si odfrkl.
„Myslel jsem si to. Tak jdeme, princátko, uvidíme, co na to řekne pan profesor.“
Hermiona sledovala, jak Filch táhne Malfoye za ucho na Křiklanův večírek. Uvědomila si, že zadržuje dech.

~oOo~

Severus si povytáhl rukávy na kabátci, přihladil záhyby na látce a nasadil v obličeji tvrdý výraz. V duchu se vrátil k malé Trixy. Dnes prokázala, že má kuráž – to byla jenom výhoda. Hermiona měla nakonec pravdu, když tvrdila, že by jim mohla být domácí skřítka užitečná.
S pohledem upřeným k východu, prodíral se davem, ledabyle přikyvujíc na pozdravy. Dokonce se zdvořile omluvil ošklivé ježibabě, která mu stoupla na nohu.
Jeho únik překazila až ledová ruka na rameni. Zaplavila jej neblahá předtucha, která jenom prohloubila jeho stejně vražednou náladu. Pomalu se obrátil, aby se ocitl tváří v tvář vysokému, vyzáblému upírovi s masovým pirožkem v kostnaté ruce.
„Bratře,“ zašeptal vampír a Snape jej spíš cítil než-li slyšel promluvit. „Co tak poohlédnout se po nějaké skutečné pochoutce?“ kývl hlavou ke skupince dívek, které vzrušeně brebentily opodál.
Snapeovy panenky se rozšířily překvapením při pomyšlení, že jej upír považuje za někoho, kdo se živí krví. „Pane, okamžitě dejte tu ruku pryč.“
„Sanguini, tak tady jste!“ přispěchal k nim malý obrýlený muž a hrnkem kouřící se medoviny. „Jak vidím, už jste si našel i nové přátele, to je skvělé.“ Mužík vstřícně vystřel ruku směrem ke Snapeovi. „Eldred Worple, k vašim službám. A vy jste...?“
„Snape.“
„Těší mě,“ odvětil bez většího zájmu Worple.
„Snape a já jsme právě probírali zdejší tabuli,“ vysvětlil Sanguini. „Nečekal jsem, že tady najdu někoho ze svých, Eldrede. Jsem... velice potěšen.“
Worple si Severuse změřil od hlavy k patě a přimhouřenýma očima pravil, „Obávám se, příteli, že Snape patří k živým, Sanguini, jestli se nepletu.“
„Zcela určitě,“ potvrdil Snape stroze. „Nyní, pánové, když mě omluvíte.“ Aniž by čekal na odpověď, otočil se a jal se k odchodu najít Hermionu.
„Všem Veselé Velikonoce!“ nesl se pokojem rozjařený hlas Cormaca McLaggena. Mladý muž příhodně vypadal spíše opilý, než že by se stal obětí silného paměťového kouzla. Právě se natřásal v divokém tanci s jedním z Tuaregů a vysoko do vzduchu zvedal svůj kilt. Afričan, zahalen v dlouhé bílé lněné tunice, jakoby se nemohl rozhodnout, jestli se má cítit uražen, nebo ne.
„Dafa doff!* Podle mě je poněkud cáklý, to ti říkám,“ zahalekal na něj přítel z vyvýšeného pódia, ukazujíc na Skota, který nyní držel v jedné ruce atrapu nože.
Tuareg se zasmál a plácl McLaggena po zádech. „Suma harit!** Můj příteli, nech si od starého čaroděje poradit a od alkoholu se drž raději dál. Přivede tě do neštěstí.“ Snape kráčel rychle dál, byl už téměř u dveří, když –
„Ach, Severusi – „
K jeho zděšení se do něj pověsil Horacio Křiklan a vedl jej k nedalekému hloučku hostů. Křiklanovo švihácké oblečení korunoval dnes večer sametový zelený baret, který jenom umocňoval dojem tlusté načepýřené žáby.
„Přestaň trucovat a pojď mezi nás, Severusi!“ oslovil Snapea rozšafně. „Zrovna jsem tady Harrymu vyprávěl, jak výtečně si vede v Lektvarech. Musím se ti poděkovat, chlapče, nakonec, byl jsi to ty, kdo jej posledních pět let učil.“
Severus se neochotně připojil k Trelawneyové, Potterovi a Lence Láskorádové, kteří na něj s očekáváním pohlédli. Probodl Pottera pohledem, „zvláštní, za celou tu dobu si nevzpomínám, že bych jej byl schopen vůbec něco naučit.“
„Inu, pak to musel zdědit!“ zaburácel Křiklan, aby překřičel hluk kolem. „Hned v první hodině připravil Dech živoucí smrti, jaký se na první pokus jen tak někomu nepovede. Dokonce ani tobě ne, Severusi, jestli si vzpomínám – „
Být přirovnán k Potterovi, vlastně hůř, být považován za méně schopného v přípravě lektvaru než Potter, bylo víc, než Snape mohl unést. „Skutečně?“ civěl teď na Harryho, který poněkud provinile sklopil zrak.
„Harry, připomeň nám, na jaké další předměty chodíš,“ povzbudivě se na něj usmál Kříklan.
„Obranu, Kouzelné formule, Přeměňování, Bylinkářství – „
„Ve zkratce,“ skočil mu do řeči Snape, „na ty, které se požadují na bystrozorech.“ Severus se pokusil o zdvořilostní konverzaci, ale Potter na něj vrhl ublížený pohled, jakoby jej právě uhodil.
„Ano, chci se stát bystrozorem,“ bojovně vyhrkl Harry.
Severus přelétl očima ke dveřím. Netušil, že před pár minutami nimi proklouzla na chodbu Hermiona. Lenka se poněkud nepohodlně vystřela a významně se na něj podívala. Když její pohled zachytil, nechápavě pokynul hlavou. Lenka na něj nenápadně mrkla.
„A jednou z vás taky bude vynikající bystrozor, jakože se jmenuji Horacio Křiklan!“ zařval Křiklan nadšeně.
„Podle mě by ses neměl stát bystrozorem, Harry,“ vyhrkla nečekaně Lenka. Všichni se k ní obrátili. „Bystrozorové se podílejí na Rotfangově spiknutí. Pokoušejí se rozvrátit Ministerství zevnitř, používají přitom černou magii a zánět dásní.“
Pozdvižení, které Lenka způsobila, stačilo na to, aby se Severus uvolnil z Křiklanova sevření a opustil vyjevenou skupinku. Byl už téměř z jejich dosahu, když –
„Profesore Křiklane!“ rázně promluvil Argus Filch a za sebou táhl Draca Malfoye. „Tenhle kluk se potuloval u schodiště, pane profesore. Snažil se mi namluvit, že je pozvaný na večírek.“
„Tak dobře!“ zařval Malfoy a vytrhl se Filchovi z rukou. „Nejsem pozvaný, okay? Chtěl jsem sem prostě přijít. Už jste spokojen?“
„To tedy nejsem. A jseš v pěkném maléru – „
„V pořádku, jenom se uklidněte vy dva. Jsou Vánoce, nebo ne?“ vložil se mezi nich Křiklan žoviálně. „Draco, můžeš zůstat.“
Filch se zachmuřil, obdařil Malfoye posledním varovným pohledem a odšoural se pryč.
Draco se upjatě vystřel, napravil si plášť, ale ne dřív, než si Snape stačil všimnout kousek z dobře známého tetování na jeho předloktí.
„.... mluví o vás s velikým respektem, pane,“ úslužně drmolil Malfoy směrem ke Křiklanovi.
„Musím s tebou mluvit, Draco,“ řekl znenadání Snape.
Křiklan nyní vypadal znepokojeně. „Ale no tak, Severusi, nebuď na něj příliš tvrdý – „
„O tom rozhodnu sám,“ obořil se na něj Snape. Už mu docházela trpělivost. Jestli to opravdu bylo Znamení Zla na Dracově ruce, vysvětlovalo by to incident s náhrdelníkem. Potřeboval toho zjistit co nejvíc. „Následuj mě, Draco,“ řekl a vedl jej ven na chodbu. Hermiona bude muset počkat. Tohle bylo důležitější.

~oOo~

Chvíli poté, co Filch s Malfoyem zmizeli ve dveřích, vynořil se školník sám, mrmlajíc si pod nosem a volajíc na paní Norrisovou. „Čššš, kočičko,“ přimlouval se s láskou opelichanému zvířeti. „Pojď, vrátíme se do sklepení, a počkáme si na něj, až se bude vracet.“
Hermiona se opět přimáčkla ke stěně. Nyní byla cesta k Severusovým pokojům zablokována Filchem a jeho zlomyslnou číčou. Vykoukla zpoza sochy a pozorovala je, jak scházejí po schodech.
Uvažovala nad možností, že se na večírek vrátí. Překvapilo ji, když zahlédla Severuse odcházet. Právě na něj chtěla zavolat, když spatřila Malfoye, jak se choulí za jeho zády a víc něž váhavě jej následuje.
„Pojď, Draco,“ nařídil Snape, bez dlouhého otálení jej chmatl za límec pláště a vlekl chodbou na opačnou stranu, než odešel Filch.
Hermiona se rychle ukryla zpátky za svého kamenného ochránce a sledovala Snapea, jak vešel do jedné z učeben spolu s Dracem.
Potlačila povzdech, když uviděla Harryho plížit se za nimi. Předtím, než zmizel pod neviditelným pláštěm, ještě se obezřetně rozhlédl.
Zmatená Hermiona čekala. S Harrym, v plášti po otci, nemohla riskovat, že ji objeví.
„Harry...?“ rozlehl se nočním vzduchem zasněný hlas Lenky Láskorádové.
Havraspárská dívka stála ve dveřích do Křiklanova kabinetu a bezradně se kolem sebe rozhlížela.
„Psst... Lenko!“ sykla tiše Hermiona.
Lenka se otočila za zvukem, a pak promluvila přímo ke kamennému rytíři, „dobrý večer, pane,“ pozdravila zdvořile, jakoby bylo normální rozmlouvat se sochami. „Jak se dnes máte?“
„Lenko, to jsem já, Hermiona.“
„Ach, můj bože! Hermiona? Docela podivné jméno pro rytíře. Mám kamarádku, která se – „
„Ale ne, hlupáčku! To jsem já, Hermiona. Jsem za tou zatracenou sochou.“ Vykoukla ven a stáhla Lenku k sobě do stínu.
„Ó, ahoj!“ široce se na ni usmála Lenka. „Co tady vzadu děláš? Hledáš žravé pidinožky? Ty yorkský kámen přímo milují a – „
„Jo, správně, pidinožky,“ dělala si z ní legraci Hermiona. „Našla jsem několik jejich otisků, ale obávám se, že je všechny snědli strašihadi pruhovatí.“
Lenka vypadala nejdřív ustaraně, ale pak souhlasně špitla: „To je docela pravděpodobné.“
„Lenko, nevíš náhodou, co se stalo? Nejdřív odešel z večírku profesor Snape spolu s Dracem a nyní i Harry, který je zdá se, sleduje.“
„Já vím, je to totální bordel,“ přisvědčila Lenka, zcela prosta svého obvyklého nepřítomného výrazu, a vysoukala si rukávy. Vyndala z uší třpytivé dlouhé náušnice a strčila si je do malé kabelky. „Hermiono,“ řekla rozhodně, „něco se s Dracem děje a my bychom měly rychle zjistit, co.“
Šokovaná Hermiona se nezmohla na nic lepšího, než na novou Lenku zůstat zírat s otevřenou pusou.
„Prosím tě, Hermiono, nebuď taková překvapená. Snad si nemyslíš, že jsem taková opravdu. Ale lidé si pak myslí, že jsem neškodná a nerozpakují se předemnou mluvit téměř o všem.“
„A co... co jsi se tedy dověděla dnes večer?“ zeptala se ještě stále ohromená Hermiona.
„Snape tě hledal. Dnes večer mi prokázal laskavost, a já se mu na oplátku pokusila pomoct uniknout z pařátů profesora Křiklana. Přišla jsem s prvním nesmyslem, co mě napadl, ale poté se objevil Filch s Dracem a všechno vyšlo nazmar. Snape odešel společně s Dracem a s Harrym v patách. Trochu se o něj bojím. Na Dracovi něco nehraje. Škoda, žes neviděla, jak se na něj Snape podíval. Byl to strach, měl v očích opravdový strach.“
„Strach? To v žádném případě. Severus se nebojí ničeho.“
„No, dnes večer se ale bál. Kudy odešli?“
Hermiona mávla rukou za sebe. „Do třídy tam na tom konci.“ Lenka se chtěla vydat, kam Hermiona ukázala, ale ta ji zastavila. „Harry má na sobě neviditelný plášť a je někde na té chodbě.“
„To znamená,“ prohlásila Lenka spiklenecky, „že musíme být nanejvýš opatrné.“ Opět otevřela kabelku a vytáhla z ní hedvábný váček. Sáhla dovnitř a v dlani se jí objevil stříbrný prášek. „Jdeme, takhle můžeme sledovat Harryho stopy,“ vysvětlila, a rozsypala si za hrst prachu pod nohy. „A pamatuj si, jestli nás chytnou, já jsem potrhlá jako vždycky a ty opilá, jasné?“
Hermiona přikývla, „jasné.“
Lenka přistoupila ke dveřím Křiklanovy pracovny a rozprášila tam trošku stříbrného prášku. Poté se se zájmem podívala na podlahu. „Gumové podrážky, číslo devět?“
Hermiona opět přikývla.
„Tamtudy.“
Opuštěnou chodbou se nadále šířila hudba a vřava z večírku. Lenka pomalu postupovala kupředu, sypajíc v malých množstvích stříbřitý prášek. „Zastavil se u každých dveří,“ zašeptala.
Hermiona se držela hned za ní. Každou chvíli se ohlížela, jestli je někdo nesleduje. Měla nepříjemný pocit, jakoby jim někdo dýchal na záda. Konečně se ocitly u posledních dveří. Lenka se zastavila, natáhla ruku k Hermioně, aby jí naznačila, ať udělá totéž. Poté je obě přitiskla ke zdi.
Ve vzduchu se zatřpytil jemný prach a ulpěl na přikrčené postavě nalepené přímo na masivních dveřích. To se tam choulil Harry s uchem dřevě.
Dostatečně daleko od šumu z vánoční párty, dívky zaslechly zvýšené hlasy vycházející ze třídy.
„... potulovat se po chodbách, aniž by ses staral, jestli tě někdo nevidí,“ bylo slyšet Snapeův káravý tón. „Takové chyby dělá jenom začátečník.“
Dracova odpověď byla ještě hlasitější a plná přetékající nenávisti. „To by se nestalo, kdyby kvůli tobě nemuseli zůstat Crabbe a Goyle po škole!“
“Nekřič tady!“ zaburácel Snape.
Hlasy utichly v pouhý šepot a Lenka s Hermionou již další slova nerozeznaly. Obezřetně se vydaly chodbou zpátky. Přešly kolem Křiklanovy pracovny a zastavily se až u schodiště.
Hermiona se ujistila, že jsou samy a tiše pronesla: „O čem to k sakru bylo?“
„Nemám ponětí,“ odvětila Lenka a v obličeji se jí zračily obavy. „Nač myslíš, že Malfoy potřebuje krytí?“
„No, napadá mě hned několik věcí,“ zamyšleně promluvila Hermiona, „ale v této chvíli ani jedna z nich nedává moc smysl.“
„Co tak zeptat se profesora Snapea?“
Hermiona o krok couvla. „Jdeš na to zpříma, co?“
Lenka, která stála proti Hermioně, náhle blýskla očima nad její rameno a zbledla. Rychle zašeptala: „Malfoy.“
Hermiona si nikdy nebyla jistá, proč nebo jak se stalo to, co se událo poté. S odstupem času na to pohlížela jako na „experimentování.“ Než stihla cokoliv říct, Lenka ji popadla za rolák, přitáhla k sobě a pevně přitiskla své rty na její.
Hermiona se chtěla odtáhnout, ale Lenka ji objala oběma rukama. Za nimi se stále hlasitěji ozývaly přibližující se kroky. Postupně zpomalily, až utichly zcela.
„Err, lesby,“ ozval se Malfoy znechuceně, a pak už jenom slyšely, jak seběhl dolů po schodech.
Lenka Hermionu v tu ránu pustila. Ta se snažila popadnout dech.
„Sranda,“ pravila Lenka překvapeně, „myslela jsem si, že většina mužů to považuje za sexy.“
Hermiona ji plácla po rameni. „Většina heterosexuálních mužů možná, ale nemáme žádný důkaz o Malfoyových preferencích – tedy až doteď.“
Lenka se zachichotala. „No, ale když se na to podíváme z té lepší stránky, můj plán fungoval. Nezastavil se ani na tak dlouho, aby se zeptal, co tady děláme. Vyděsily jsme jej.“
„Zatraceně, Lenko, ty jsi fakt střelená.“
Lenka se hrdě vystřela, vypadala se sebou maximálně spokojená. „Já vím,“ řekla jen.

~oOo~

Hermiona strávila noc ve své ložnici. Severus se na schodech neobjevil a při Filchovi, který číhal kdesi ve sklepení, nebyla šance, jak kolem něj nepozorovaně proklouznout. Rozloučila se proto s Lenkou, zdvořile odmítla její nabídku polibku na dobrou noc a odebrala se do sedmého patra, aby se uložila vedle chrápající Levandule.
Vzbudila se do šedivého rána, slunce se loudalo kdesi za tlustými mraky. Její spolubydlící měly již sbaleno na vánoční prázdniny a u dveří se vršila halda kufrů. Bylo 21. prosince a čekal je nejkratší den v roce – zimní slunovrat.
Za méně než šest hodin bude slunce zapadat nad salisburskou plání. Profesorka McGonagallová, jako hlava spolku čarodějek, povede starověký rituál v Stonehenge. A za méně než šest hodin, S.P.O.Ž.Ú.S. – pod dohledem Severuse Snapea – povstane ze začátků ručně dělaných odznáčků ve školní knihovně na úroveň tlupy běsnících žoldnéřů. Při tom pomyšlení se Hermioně udělalo špatně a zavrtala se hlouběji pod přikrývku. Upřednostnila hru na schovávanou před hlučnou snídani.
Šťastlivé Vánoce popřála kamarádům v nebelvírské věži a slíbila, že domů pocestuje letaxovou sítí hned po jejich odchodu. Křivonožka také zahrál předepsaný part. Spokojeně ležel ve své přepravce, přičemž dal najevo jen malé rozrušení, když jej jeden z domácích skřítků kradmě odloudil od ostatních klecí se sovami a dalšími domácími mazlíčky, které čekala jízda bradavickým expresem.
Ron Hermionu nadále ignoroval. Jeho pomstivé odhodlání očividně s časem neochabovalo. Ovinutá kolem něj si šla oči vyplakat Levandule a předala mu malý dárek s růžovou mašlí. Hermiona obdařila Harryho dlouhým útrpným pohledem a převrátila oči, když Levandule hlasitě zaštkala. Zlehka Harryho objala a políbila na tvář.
Konečně, všichni odešli. Zůstala v nebelvírské věži sama a ticho, které se kolem ní rozhostilo, bylo poněkud strašidelné. Hermiona složila hlavu do dlaní a rozjímala nad nadcházejícím dnem. Do soumraku zbývaly čtyři hodiny. Čtyři hodiny do okamžiku, kdy S.P.O.Ž.Ú.S. vpochoduje do stonehengeského kamenného kruhu.

~oOo~

„Slečno?“
Někdo jí zatřásl ramenem.
„Slečnorangerová? Probuďte se, prosím.“
Hermiona s námahou otevřela oči.
„Slečno. Už je čas jít!“
Dívka se rozespale posadila. Vedle ní na pohovce stála Trixy a zoufale se ji pokoušela probrat. Hermiona si vůbec nepamatovala, jak nebo kdy se jí povedlo ve věži usnout.
Trixy ji popadla za ruku a vší silou táhla z gauče. Obě dvě se žuchnutím přistály na zemi.
„Ale vždyť jo,“ zanaříkala Hermiona a snažila se postavit. „Už jsem vzhůru!“
“Profesor Snape nás potřebuje hned teď, slečno.“
Nyní už byla Hermiona opravdu vzhůru. Vyskočila a následovala Trixy, která pospíchala k východu.
„Veselé, veselé Vánosse, moje dvahá!“ brblala Buclatá dáma, když prolézaly kolem ní a běžely ke schodišti.
Hermiona si v duchu poznamenala, že závodit v běhu na čtyřista metrů s domácím skřítkem je ztracená věc. Trixy byla vybavená velikostí nohou, která neodpovídala jejímu drobnému tělíčku. Pohybovala se rychlostí zajíce, chlupatými chodidly se téměř nedotýkala podlahy a její poskakující dlouhé uši zajíce opravdu připomínaly.
Přeletěly sedm pater, vstupní síň, nezastavily se ani u kluzkých schodů do sklepení, kde potkaly paní Norrisovou. Když dorazily do temných katakomb nedaleko Severusových pokojů, Trixy se zarazila a louskla prsty, které se vzápětí rozzářily. Díky tomu bez námahy našly cestu v spleti křivolakých chodeb, postupovaly nyní pomaleji.
Hermiona přerývaně dýchala. Cítila křeče v nohou, ale přinutila se jít dál, nedbajíc na protestující svaly. Na Trixy žádné vyčerpání znát nebylo, když se na Hermionu obrátila, nebyla ani zadýchaná.
„... ať můj hlas pronikne k tvému prahu,“ zašeptala skřítka poslední verš zaříkadla a přímo před nimi se objevily dveře. Bez zaklepání vešly dovnitř. Pohled, který se jim naskytl, vyděsil Hermionu skoro na smrt. Zacpala si ústa rukou, aby potlačila výkřik.
Na délku paže, dívaly se na dva Smrtijedy.
Jenomže jeden z nich byl malý, velmi malý. Vysoký zhruba jako profesor Kratiknot.
„Zavřete ty dveře!“ přikázal Severus a stáhl si z hlavy kápi. Jeho roucho mělo krvavě rudou barvu, ale jinak se od obvykle černého oděvu Smrtijedů nijak nelišilo.
„Mám za to, že moje začarované oblečení vyvolalo požadovaný efekt,“ zašvitořil Kratiknot a také složil kapuci. Hrdě se na Hermionu usmál.
Trixy neztrácela čas. Rychle si oblékla červené šaty, které až doteď ležely na truhlici. Poté ukázala na kupku rudých hávů vedle a vyzvala Hermionu, aby udělala totéž.
„Obleč se, rychle!“ popohnal ji Snape. „Už jsou téměř tři.“
Hermiona cítila jak se jí zrychlil puls. Červená látka byla na dotek hebká, i přes svůj drsný vzhled. Když vklouzla do šatů jakoby získala i tolik potřebnou odvahu a sílu. Bylo to jako stát se členem novodobé španělské inkvizice.
Natáhla si přes neposlušné vlasy kápi a obrátila se k Severusovi v okamžiku, kdy začal svou řeč.
„Šlechetní členové hnutí S.P.O.Ž.Ú.S.,“ odrážel se jeho podmanivý hlas od kamenných zdí. „Dnes se pustíme do naší společné odvetné mise proti obávané čarodějce, kočce v botách, Minervě McGonagallové.“
Trixy zatleskala. Severus po ní blýskl nesmlouvavým pohledem. Kratiknot se nervózně zavrtěl. Hermiona jenom polkla – těžce.
„Za pár minut se potkáme s Valpuržinými rytíři. Od té chvíle, zapomenete na to, jak se jmenujete a čím jste, pro vaši vlastní ochranu, stanete se někým jiným.“
Poté Snape přistoupil ke Kratiknotovi s maskou v ruce.
„Nyní, jsi znám jako Bardolph,“ nasadil mu masku přes obličej a upevnil pod kapucí.
Kratiknot přikývl, zvedl ke Snapeovi zahalenou tvář a zopakoval: „Bardolph.“
Trixy se ještě víc napřímila, když u ní Snape poklekl s menší maskou.
„Od teď, skřítko, budeš Nym.“
Trixy důstojně sklonila hlavu.
Severus se postavil a přešel k Hermioně. Ta z masky v jeho ruce nespouštěla oči. Na pohled byla zcela hladká a měla šedou barvu s otvory pro oči a ústa. Po stranách z ní visely dvě černé stuhy. Opatrně jí ji nasadil a pásky pevně utáhl. Několik vteřin bojoval s její bujnou kšticí a hlasitě se ušklíbl. Jak vytahoval ruku z její kápi, láskyplně ji polechtal za uchem.
„A ty,“ řekl tiše, „jsi nyní Pistol***.“
Odvrátil se a sklonil hlavu, aby si také natáhl masku.
„A co ty Severusi,“ pípl Kratiknot, „jak máme říkat tobě?“
Snape se pomalu otočil. Hermiona bezděčně zalapala po dechu. Vysoký a hrozivý, díval se na ni čaroděj v temně rudé róbě s černou maskou.
„Já si ponechám svůj starý titul.“ Přihladil si záhyby na rouchu a změřil si je pohledem. „Od této chvíle mi budete říkat Princ dvojí krve.“

* dafa doff – je šílený
** suma harit – můj příteli
*** Pistol, Nym a Bardolph jsou postavy ze Shakespeara, konkrétně bývalí Falstaffovi kumpáni z Jindřicha V.

[Elenita]

Pokračování. Tak to jsem zvědavá. Jdu na to.
Zajímavé, chudák Minerva, má se na co těšit.
Jako vždy perfektní překlad, Marti.
_________________

[Lena]

Tak já tedy pořád ještě nevím, co vlastně mají za lubem, ale je mi to skoro jedno, jen si užívám večerníček a těším se na další díl,proč se nervit se spekulacemi, že
_________________
"Dnes byl dobrý den, jedl jsem pětkrát, spal šestkrát a zabral si pro sebe, co se dalo."

[ria]

Leni, za lubem nemaji nic pekneho, nakonec je to prachobycejna odvetna akce . Ale co uz clovek muze cekat od zmijozelskych, ze ano...
_________________
Fake It Till You Make It.

[Elenita]

Chudák kočička.
_________________

[ria]

Kapitola 20 – Stonehenge

Princ dvojí krve?
Hermionin překvapený výraz zůstal bezpečně skryt pod maskou. Jistě, dávalo to smysl. Severusova stará učebnice nesla jeho pseudonym, zatímco ona si až doteď myslela, že patřil některému z jejích dřívějších majitelů, nebo byl pouhým podivným odkazem na Shakespeara.
Harry by nejspíš vyletěl z kůže, kdyby to věděl. Jeho milovaný Princ nebyl nikým jiným než jeho starou nemesis, profesorem, kterého nenáviděl málem od prvního okamžiku, kdy jej před šesti lety spatřil.
Snape vzal z krbové římsy nádobku s letaxem a podal ji Kratiknotovi.
„Tkalcovská ulice,“ vyzval jej.
Filius vkročil na rošt a zvolal: „Tkalcovská ulice!“
„Nym,“ obrátil se Snape ke Trixy, „letax nebo použiješ vlastní způsob?“
Skřítka zvedla hlavu a napravila si masku, aby na něj lépe viděla. „Skřítkovské kouzlo, jestli Trixy může!“ vyhrkla, louskla prsty a zmizela v oblaku zeleného dýmu.
Severus si přitáhl Hermionu blíž, pevně ji objal a zašeptal: „Dávej na sebe pozor.“
„Severusi, musím ti něco říct, je to kvůli Harrymu – „
„Teď na to není čas, slunce už brzy zapadne. Běž!“ postrčil ji ke krbu a hodil za ní za hrst prášku.
Zahalené v smaragdovém víru, nezůstalo jí, než poslechnout. „Tkalcovská ulice!“ vyplivla přiškrceně.
Upadla. S pevně zavřenýma očima, neviděla, kde přistála, ale pár silných paží ji pohotově zvedl a postavil na nohy.
„Hej! To je Gregorovitchová. Podívej, Rodolphusi, už je tu s námi i Hermiona.“
„Avery?“ opatrně se zeptala.
„Ona si mě pamatuje! Vítám tě, drahoušku. Kdes byla celá ta léta?“
Od odpovědi ji zachránil hluboký Severusův hlas, který se ozval za jejími zády. „Slečna Gregorovitchová měla sabaticcal*. Přesto se odemne nemohla odtrhnout, že ano, miláčku?“
Hermiona se vysvobodila z Averyho náruče. Také byl oděn v červeném rouchu, ale masku držel zatím v ruce.
„Přesně tak, nemůžu bez něho být. Je to jako s můrou a ohněm,“ přisadila si Hermiona.
Avery se zašklebil. „Spíš bych mluvil o doutnající cigaretě, ale jestli tě dokáže rozpálit...“
Cítila, jak se Snape postavil těsně za ni, a jeho ruka se ovinula kolem jejích ramen. „Očividně ano. Jestli jste už skončily s tlacháním, čeká nás náročný večer.“
„Máš to sebou?“ zeptal se další mužský hlas. Hermiona se obrátila. Konečně si uvědomila si, kde se to ocitla. Salónek v domě Severusovy matky. Muž, který promluvil, byl vysoký, a rovněž v rudém plášti. Hermiona přemýšlela jenom okamžik...
„Lestrangi,“ pozdravila, „ráda tě opět vidím.“
„Gregorovitchová,“ vystřel k ní ruku a Hermiona přijala. Poté se podíval na Snapea. „Nezapomněls?“
Severus vytáhl zpod šatů něco, co připomínalo vyblednutý konec hadrového mopu. „Jistě.“
Rodolphus si jej vzal a přešel k zrcadlu nad krbovou římsou. Nasadil si podivný chumel na hlavu.
„Prosím, věnujte mi pozornost, členové S.P.O.Ž.Ú.S. a Valpuržini rytíři,“ ozval se Severusův zvučný hlas. „Do začátku akce zbývá přesně pět minut. Avery, Lestrangi, představuji vám neohroženou skupinu hrdlořezů z hnutí S.P.O.Ž.Ú.S.“
„Nejsou poněkud malí, Severusi?“ poznamenal pohrdlivě Avery.
„Nenech se oklamat zrakem, příteli. Co jim chybí na vzrůstu, vynahrazuje jejich odhodlání.“
Kratiknot se na Snapeovo prohlášení vystřel do plné výšky svých tří stop a šesti palců.
„Pro dnešní misi,“ pokračoval Severus, „jim budete říkat Bardoph, Pistol a Nym,“ postupně položil u každého jména ruku na příslušnou kápi.
Avery přikývl. „Tři žoldnéři z Jindřicha V. Znamená to, že jsem....?“
“Fluellen**.“
„Zatraceně, doufal jsem alespoň v hrabě z Warwicku.“ Avery překřížil ruce přes prsa a pohledem znovu změřil tři mlčící postavy před sebou. „No, stejně, jsem důstojník, mám tedy vyšší hodnost.“
Hermiona se snažila rozvzpomenout se na Shakespearovu hru. Když Avery dostal úlohu důstojníka a oni tři byli Falstaffovi kumpáni, zůstával ještě hrabě z Westmorelandu nebo ze Salisbury. „A koho budeš hrát ty, Lestrangi?“
Rodolphus si právě napravil paruku a zahalil obličej maskou. Opatrně si přehodil kápi přes rozježené blond prameny a otočil se k Hermioně. Zalapala po dechu, ale pak se uchechtla, když jí to došlo. Dlouhé platinové kadeře. V masce, se svojí vysokou postavou, vypadal přesně jako...
„Malfoy,“ odvětil.
„Jeden z nás je pokaždé Malfoy,“ vysvětlil Avery a také si nasadil masku. „Obvykle Lestrange nebo Snape, jsou stejně vysocí.“ „Ale Malfoy je přece v Azkabanu,“ stále ještě nechápala Hermiona.
„Přesně tak.“ Rodolphus nyní podešel blíž, snažíc se napodobit Luciusovo držení těla a chůzi. „Tohle malé divadélko zabaví bystrozory na několik dlouhých hodin. Poženou se do Azkabanu ověřit si, jestli jim náhodou neutekl vězeň. My mezitím budeme mít dost času vyklidit pole.“
„Chytré,“ ocenil Kratiknot suše.
Postavili se do řady jako pět rudých mstitelů. V jejich čele stanul vůdce s rukama bojovně přeloženými přes prsa a nohou vyloženou na opěrce staré ošuntělé sedačky. Snape se zhluboka nadechl a promluvil: „Na hrstku šťastných vyvolených bratří...“ „A už je to tady, čas pro plamenný proslov,“ sykl Avery Hermioně do ucha.
„Ehm!“ zarazil jej Snape a začal znova, tentokrát hlasitěji:
„Na hrstku šťastných vyvolených bratří.
Kdo se mnou dneska bude cedit krev,
bude mým bratrem, ať je kdokoli.
I chudák dnes se stane šlechticem.
A každý šlechtic Anglie, který
teď leží v posteli, se bude stydět, - „
Rodolphus a Avery se ušklíbli a marně se pokoušeli potlačit smích.
„SE BUDE STYDĚT,“ zaburácel Snape, aby je překřičel. Hermiona si nemohla pomoct, a začala se smát také.
„ŽE NEBYL TADY, AŽ SE NĚKDO ZMÍNÍ, ŽE BIL SE S NÁMI NA KRYŠPÍNŮV DEN! ***“ dokončil Snape neohroženě. Poté vypochodoval na opuštěnou ulici před domem, s hlavou důstojně vztyčenou, i přes hihňání, které se ozývalo z hrdel rytířů za jeho zády.
Jak kráčeli k místu, odkud se plánovali přemístit, Trixy zatahala Hermionu za rukáv.
„Slečno Pistol,“ zašeptala, „čemu se všichni tak smáli?“
„Ničemu, Nym, vůbec ničemu,“ odvětila Hermiona, a polkla další nával nervózního smíchu.

~oOo~

Soumrak, který padl na salisburskou pláň byl tichý a zlověstný, umlkl i ptačí zpěv. Úzká vesnická stezka, vedoucí ke kamenům, se zdála býti zcela opuštěná. V povětří se ozývalo jenom šustění dlouhé trávy, kterou vlnil čerstvý vítr od moře. Po obloze se přeháněli těžká šedivá mračna, ozářená červeným zapadajícím sluncem.
Pod nohama hloučku ploužících se postav vrzal zmrzlý sníh, který napadl předcházejícího dne. Nalevo od nich se tyčily impozantní stíny Stonehenge - prastaré olbřímí megality a kamenné oblouky seskupené v kruhu jako pocta věčnému slunečnému božstvu.
Za jedním z padlých kamenů, který sloužil nyní jako oltář ve středu magického kruhu, stála Minerva McGonagallová. Ruce vzpínala vysoko k nebi a od jejích střízlivých brýlí se odrážely poslední odlesky slunečních paprsků.
V půlkruhu kolem ní zaujalo svá místa dvacet dalších čarodějek, jako nesourodá směsice šedivějících drdolů a strohých hnědých rób. Nedaleko od nich, za bariérou pro návštěvníky, se choulilo odhadem třicet Mudlů, kteří celý obřad se zájmem pozorovali. Většina z nich byla navlečená v podivných druidských hávech a pohanských tunikách. Několik mělo na hlavách jakési helmy s trčícími anténami a jeden byl dokonce v kostýmu Alfréda I. Proti vyhasínající záři slunce nastavovali falešné meče, štíty z plechu a další rekvizity, které Hermiona nebyla s to identifikovat.
„Co tak deset bodů za každého druida?“ navrhl s nadějí v očích Avery.
„Tu lůzu necháme být,“ zarazil jej ostře Snape, „když se nám to povede, budou si myslet, že je to jen další extravagantní součást představení.“
Lestrange se sklonil a odklopil kus drnu pod nohama. Objevil se jutový pytel, ze kterého vytáhl šest dřevěných pochodní. Na konci měla každá z nich asi stopu dlouhý chomáč látky napuštěný lihem. Rozdal je kolemstojícím rytířům. Chystali se rozzářit oslavu slunovratu jako armáda andělů msty.
Kratiknot vytáhl z pláště hůlku, zamrmlal „Reducio,“ a smrštil tak pro sebe i Trixy pochodně na polovinu jejich původní velikosti. Když ji pak vložil skřítce do rukou, na okamžik povzbudivě stiskl její paži.
Od severozápadu se zvedal studený vítr, slunce už téměř zapadlo. Bylo třičtvrtě na čtyři – nejvyšší čas začít. V šiku vykročili ke kamenům, s hůlkami v pravé a pochodněmi v levé ruce. Hermionu zcela ovládla dramatičnost chvíle, mimoděk si vybavila scénu z Macbetha. Nasála vzduch do plic a zvolala: „Kde se sejdem?“
Avery, Snape a Lestrange, vycvičení ze svých studentských let, automaticky odpověděli: „Na vřesovišti!“****
„McGonagallové věštit příští!“ zaburáceli zmijozelští. Tři zbývající Valpuržini rytíři a Hermiona byli opět jednou jako jeden.
Na neslyšný povel se rozprostřeli téměř přes celou šířku posvátného kruhu. Hermiona stanula u paty megalitu přesně naproti Minervě. Snape zaujal místo napravo od ní, za ním Lestrange a nalevo od Hermiony se postavil Avery. Kratiknot a Trixy vějíř uzavřeli.
Bez jediného slova, s hlavami skloněnými, čekali až McGonagallová ukončí rituál. Její ostrý hlas se zřetelným skotským přízvukem se rozléhal na všechny strany:
“Thou noblest monument of Albion's isle!
Whether by Merlin's aid, from Scythia's shore,
To Amber's fatal plain Pendragon bore,
Huge frame of giant-hands, the mighty pile
T' entomb his Britons slain by Hengist's guile:
Or Druid priests, sprinkled with human gore,
Taught 'mid thy massy maze their mystic lore.”*****
Mrazivý vítr ještě víc nabral na síle a na horizontu zmizel poslední záblesk slunce. Dvacet skotských čarodějek pozvedlo hůlky a jako jedna zvolaly: „Lumos!“
Dav Mudlů rozjařeně přivítal slavnostní konec obřadu. Uchvácen zářícím světlem hůlek, nadšeně tleskal, a plání se neslo řinčení falešných mečů a štítů.
Minerva jim spokojeně pokynula. Poté spatřila po své levice zahalenou dvojici – Kratiknota a Trixy. „Ach, koukněte na ty drobečky!“ zavolala na ostatní čarodějky. „No nejsou roztomilí?“
„Opravdu,“ ozvala se tělnatá čarodějka s červeným nosem. „Ten větší má dokonce atrapu hůlky!“
Minervě v té chvíli zamrzl úsměv na rtech. Očima přelétla i po dalších postavách v červeném rouchu. Postupně si změřila Averyho, Hermionu, Snapea a nakonec Lestrange. Tvář jí zesinala, když uviděla, jak zvedli pochodně a za pomoci hůlek je zapálili.
„INCENDIO!“ zařvalo pět rytířů. Trixy jenom louskla prsty. Pochodně vzplanuly a hrozivým světlem ozářily masky a pláště Smrtijedů.
Čarodějky se shlukly dohromady, nyní vypadaly zmatené a rozrušené.
Snape, Hermiona a Avery přikročili blíž, s pochodněmi vysoko nad hlavou a připravenými hůlkami. Minervin spolek se také již přeskupil do obranné formace. Stály teď ve dvou řadách po deseti, čelíc rytířům a chráníc svou vůdkyni vlastními těly. První řada si klekla do trávy. Ty, které zůstaly stát, zaujaly bojové pozice za jejich zády. Dvacet hůlek mířilo na tři zahalené postavy, které postupovaly kupředu.
Kratiknota s Lestrangem přehlížely, nebo na ně zapomněly. Ti položili pochodně k nohám a ukryli se za dvěma ohromnými šedivými kameny. Trixy, kterou sledovali jenom přihlížející Mudlové, oběhla posvátný kruh a ocitla se za nekrytými Minervinými zády.
„Mdloby na vás!“ vykřikli jednohlasně Kratiknot a Lestrange, s hůlkami nasměrovanými na dvě řady nastoupených čarodějek. „Mdloby na vás! Incarcerus!“******
Půltuctu čarodějek se sklátilo k zemi, omráčené nebo spoutané provazy.
„Skvělá podívaná!“ fascinovaně zatleskal jeden z Mudlů.
Ostatní čarodějky odpověděly okamžitě. „Diffindo!“ zařvala přední řada, ale jejich útok ztratil na účinku, jelikož žádná z nich přesně nevěděla, odkud je vlastně napadli.
Kratiknot lehkým švihem hůlky odrazil tři kletby, které vylétly jeho směrem.
„Protego!“ zaburácel Lestrange a vrhl se za mohutný kámen. O vteřinu později se vynořila jenom jeho paže a z hůlky vystřelil další oslnivý záblesk: „Impedimenta!“*******
„Expelliarmus!“ ozval se Snapeův hromový hlas. Hermiona a Avery následovali jeho příklad a také vyslali po jednom odzbrojovacím zaklínadle. Do povětří se v mžiku vznesly tři hůlky. Trixy je pohotově přivolala a ukryla pod šaty. Na vrcholku nejvyššího megalitu, vzrušeně tam poskakovala. Triumfálně zatleskala.
„Incarcerus! Incarcerus! Incarcerus!“ zvolal opět Kratiknot a precizním mávnutím hůlky spoutal další tři oběti. Jedenáct zmatených čarodějek nyní vrhalo kletbu za kletbou, ale jejich útok postrádal toliko potřebné vedení. Útočili na ně ze tří stran a ony reagovaly jen pomalu.
„Petrificus Totalus!“
„Diffindo!“
„Impedimenta!“
„Protego!“ vyhrkla Hermiona, aby zaštítila sebe a svoje dva spolubojovníky. Ale bylo pozdě – Averyho kouzlo zasáhlo. Spadl do trávy. „Fluellene!“ zvřískla. Klesla k nehybnému tělu a přes rameno zoufale zavolala na Snapea: „Princi, přišli jsme o jednoho muže!“
Severus se bleskově obrátil, vrazil hořící pochodeň do zamrzlé půdy a vypálil v rychlém sledu několik dalších zaříkadel. „Malfoyi, potřebuji odvést pozornost!“
Koutkem oka Hermiona zachytila, jak se Lestrange odvážně vrhl do zuřícího boje, s dlouhou plavou kšticí vlající za jeho zády.
„Zůstaň ležet,“ promlouvala Hermiona tiše k Averymu, ale zbytečně. Byl zcela paralizovaný.
To už se k němu sklonil Severus a namířil na přítelovu hruď hůlku: „Finite Incantatem,“ zašeptal.
Avery pohnul nohama a pokusil se posadit. Hermiona mu roztřeseně pomohla na nohy.
„Protego!“ vykřikl Snape, když těsně nad jejich hlavami přelétlo několik červených paprsků. Síla tolika zaříkadel je odhodila k zemi.
„Pro příště mě oslovuj celým jménem, jako Prince dvojí krve,“ opravil Hermionu s úšklebkem Snape, jak se zvedal z nešťastného Averyho.
Hermiona, která stále ležela propletená mezi Averyho nohama, se poněkud rozčileně zachichotala. Kolem nich létaly kletby jako sprška šípů a Snape si potrpěl na tituly. „Jak si přejete, vaše výsosti,“ pronesla uštěpačně.
„Nedráždil bych jej, když je ve své princovské náladě,“ varovně poznamenal Avery, kterému se konečně povedlo vstát a pomohl také Hermioně. Oprášil z ní kusy trávy a v následujícím okamžiku se již rozběhl nalevo, z jeho hůlky vylétl červený pruh světla.
„Pojďme, přeskupte se!“ zahřímal Snape a odskočil vpravo. „Pistol, odteď jenom neverbální zaříkadla, je načase přestat s nimi jednat v rukavičkách.“
„Rozkaz P.D.K.!“ zařvala na něj zpátky a jen tak-tak stačila uhnout před zeleným zábleskem, který ji však stejně stihl vypálit v širokém hábitu díru. Pohotově nasměrovala další kouzlo přímo do středu krčícího se hloučku čarodějek. Zasáhla tři najednou.
Ze špičky Snapeovy hůlky vystřelil červený paprsek. „Expelliarmus! Zatraceně,“ zaklel, když se na poslední chvíli vyhnul další kletbě. Hermiona ohromeně sledovala, jak kolem nich vykouzlil modrý ochranný štít. Pak i ona konečně obrátila zrak zpátky na bojiště.
Lestrange s pomocí dvou dalších čarodějek zajala Minerva. Ležel nyní bezbranný na mokré trávě a rukama si chránil obličej. Mířily na něj tři hůlky. Hermiona blýskla pohledem na Trixy, která máchla rukou směrem k obklíčenému Smrtijedovi. Z konečků jejích prstů vyšlehla žlutá záře a odhodila překvapené čarodějky stranou. Lestrange byl v mžiku na nohou a chvatně si napravil v tváři masku. Zvedl ze země hůlku a hbitě se prodral řídnoucí nepřátelskou řadou. Poté zmizel někde mezi kameny.
Proti Hermioně vyrazila pomenší buclatá čarodějka, uvolněné šedivějící vlasy jí divoce vlály kolem obličeje. Jednou rukou si zcela nesmyslně tiskla k hrudi záplavu šálů a šátků, ale z hůlky v druhé ruce už stihly vylétnout červené jiskry.
„Pistol!“ vykřikl Kratiknot někde nalevo od Hermiony.
Dívka měla pocit, jakoby její tělo pozbylo veškerou váhu. Vzneslo se do povětří jako pírko. Smrt, přelétlo Hermioně hlavou, takhle musí vypadat smrt.
„Je slečna, er, Pistol v pořádku?“ zaslechla Trixyin pisklavý hlásek.
Hermiona otevřela oči. Ležela na vrcholku jednoho z megalitů. „Jak jsi to… udělala?“ zamumlala.
„To nebyla Trixy, ale pan Bardolph,“ vydechla skřítka. „On je tak statečný, pohledný, tak vysoký...“
„Na to není čas, Nym. Incendio!“ zařvala Hermiona a šály rozlícené buclaté čarodějky vzplály jasným plamenem. Ta se se zběsilým křikem rozběhla přes pláň. „Ale víš, co se říká o vztazích, které vznikly v bojových podmínkách – nikdy nevydrží. K sakru, proč jim tak záleží na těch idiotských šátcích? Incendio!“
Trixy opět louskla prsty a do její ručky se vznesly další dvě hůlky. „Ať se slečna podívá – už to dělá dvanáct hůlek. Spožús vyhrává. Trixy miluje prof – uhm, Bardolpha. Nepřála by si nic jiného, než prát jeho ponožky a spodní prádlo každý jeden den!“ Znělo to přímo tesklivě.
„Začíná to být jeden na jednoho, řekla bych,“ poznamenala s úlevou Hermiona. „Ale McGonagallová je stále tam venku. A bojuje jako divoká kočka!“
Dolů pod nimi, ve světle hořících pochodní, Minerva stanula proti Lestrangeovi a Averymu. Hbitě uskakovala před jejich kletbami a pohotově jim oplácela stejně. Když zasáhla Averyho, zvýskl bolestí.
„Ošklivá číča!“ vypískla Trixy a zvedla ruce. Ze všech deseti prstů jí okamžitě vystřelily purpurové paprsky a zasáhly Minervu do zad. Neslyšně se svezla k zemi.
„Co to probůh bylo?“ otázala se šokovaná Hermiona.
„Kouzlo na čistění nádobí, slečno. Ale asi desetkrát silnější.“
Avery zavrávoral a přitiskl si levou ruku k rameni. Lestrange neztrácel čas s vyčarováním provazů. Místo toho namířil na McGonagallovou hůlku a omráčil ji. Poté si klekl do ušlapané trávy ke zraněnému druhovi. Avery se opíral zády o jeden z kamenů, a v obličeji byl smrtelně bledý. Hermiona bez dechu sledovala, jak Severus vyřídil další dvě čarodějky a pospíchal k Averymu. Spod masky mu ukapávala krev.
Oba čarodějové se hůlkami dotkly přítelova ramene. Trvalo to jenom vteřinu, pak už se Snape opět hnal na pomoc Kratiknotovi, kterého zahnal do kouta zbytek rozzuřených čarodějek.
Hermiona vyslala omračující kouzlo, Trixy další děsivé „Scourgify,“ a Snape knokautoval poslední, která se postavila na odpor.
Bylo dobojovávo.
Na pláň padlo ticho.
Znenadání všude kolem nich vytryskl potlesk a provolání na slávu. Přihlížející Mudlové nyní hlasitě dávali najevo nadšení z nevšedné podívané.
„Bravo!“
„Fantastické!“
„Ještě lepší než minulý rok!“
Trixy se nechala strhnout a hlasitě zapískala. Severusova hlava vysledovala původce pronikavého zvuku. Překřížil ruce přes prsa a v prstech si naoko lenivě pohrával s hůlkou.
„Tak tam jste se celou tu dobu schovávaly,“ řekl s předstíraným opovržením. „Možná byste mohly udělat také něco užitečného. Slezte hezky dolů, máme tu malý problém,“ máchl rukou k zástupu Mudlů.
Trixy neohroženě seskočila z kamenného oblouku a ladně přistála na pokrčeném koleni. Uctivě sklonila hlavu. V každé malé zelené ručce držela šest hůlek, z jedné z nich se ještě kouřilo.
„Výborně, Nym,“ s uznáním pronesl Snape a poplácal ji po hlavě. „Vedla sis dobře.“
Zvedl hlavu zpátky k Hermioně, která nadále seděla na kraji megalitu a bezstarostně pohupovala nohama.
„Od přehnaně ctižádostivé šprtky očekávám minimálně jedno salto,“ zavolal na ni.
„Až naprší a uschne, můj Princi!“
Kratiknot odstrčil Snapea na bok. „S dovolením,“ nabídl se vlídně a opatrně pomohl Hermioně na zem. Jeho lehké mávnutí hůlkou dívce připomnělo zdobení bradavických vánočních stromků, jenom víla byla tentokrát poněkud přerostlá a zahalená v dlouhém červeném rouchu.
Avery se pomalu postavil, nadále si mnul zraněnou ruku. „Odstranění škod?“ zeptal se Severuse.
Ten přikývl. „Odstranění škod. Pistol, Bardolph, zaujměte pozice.“
Hermiona stanula vedle Kratiknota, Snapea a Averyho. Pár stop od nich k nim zvědavě vzhlížela podivně oděná skupina Mudlů. Severus je oslovil: „Děkuji, že jste dnes přišli. Bylo nám potěšením strávit večer ve vaší společnosti. A ten se již chýlí ke konci. Zbývá poslední kouzlo. Finále, dalo by se říct.“
„Budeme tady ještě další týden, vzkažte i svým přátelům,“ pobaveně vykřikl Avery.
Čtveřice rytířů pozvedla hůlky a namířila je na nyní poněkud vyplašený dav.
„Jedna…“ zahlaholil Kratiknot.
„Dvě…“ přidala se Hermiona
„Tři!“ zaburácel Snape.
„OBLIVIATE!“ zvolali všichni najednou.
Druidi, pohanští sedláci a Vikingové zůstali drahnou chvíli vyjeveně koukat před sebe, než se postupně začali vzpamatovávat.
„Děkujeme, že jste tu dnes byli s námi a přejeme vám všem šťastnou cestu domů,“ rozloučila se s nimi Hermiona.
„Nádherný západ slunce, že ano?“ ozval se žoviálně Kratiknot a obrátil se k posvátnému kruhu.
Lidé kolem souhlasně přikyvovali a pomalu se rozcházeli.
Hermiona sledovala, jak kráčejí k nedalekému parkovišti. Když jí zmizel z dohledu i ten poslední, blýskla pohledem na místo bitvy. Na udusané zemi, ozářené světlem pochodní, se válelo dvacetjedna omráčených čarodějek. Silný vítr roznášel do daleka puch spálené trávy a tartanu. Snape s Lestrangem se skláněli nad Minervou McGonagallovou, která ležela v bezvědomí a svázaná u jejich nohou.
Hermiona k nim rovněž přistoupila, následujíc tak Averyho, který na bradavickou učitelku Proměňování mířil hůlkou. „A co teď?“ zašeptala.
Severus zvedl hlavu. Zpod kápi mu vyklouzly zpocené prameny černých vlasů. Záře z pochodně vrhala zlověstné stíny přes černou masku a jeho plášť se třepotal v ostrém větru. Nikdy předtím jí nepřipadal tak hrůzný a nebezpečný.
„Nyní je na řadě fáze číslo tři,“ sykl. „Malfoy a já odvedeme vězně do připravené cely. Vy zůstanete tady a uklidíte ten bordel.“ Hermiona přikývla. Obrátila se k Averymu a Trixy, kteří již začaly uvolňovat provazy spoutaným čarodějkám a sbírali zbývající hůlky. Znenadání se ozvalo pronikavé prásknutí. Hermionina hůlka byla okamžitě v pozoru. Následovaly další tři prásknutí.
Někdo zvřískl, „bystrozorové!“ Musel to být Kratiknot, protože se vzápětí rozběhl k Hermioně, ale v následující vteřině padl omráčený k zemi.
Vypukl chaos.
Snape vyslal kletbu na rychle se přibližující postavy, které se jedna za druhou objevovaly mezi kameny. Lestrange popadl McGonagallovou a zmizel. Avery se marně pokusil chmatnout Trixy, která pospíchala k zhroucenému Kratiknotovi.
„Nech ji!“ zařval Snape chraptivě a Avery se okamžitě přemístil. Hermiona cítila, jak ji zezadu sevřely dvě pevné paže. Severus si ji přitáhl blíž, s hůlkou namířenou na bystrozory, a zamrmlal nějaké zaříkadlo. S dívkou v náručí, hodil se za nedaleký kamenný oblouk a také se přemístil do bezpečí.

~oOo~

Zapotáceli se, když přistáli u kluzkého násypu vyschlého řečiště, a Hermiona couvla několik kroků, aby opět získala ztracenou rovnováhu. Noc kolem nich se zdála temnější než na pláni a chvíli trvalo, než se její oči přizpůsobily. V dálce rozeznala továrenský komín a přes vypálenou díru v plášti ji ovanul mrazivý severní vítr.
Severus ji pustil a vystoupal na hráz. Když byli oba dva nahoře, vzal ji za ruku a vedl úzkým chodníkem podél zrezivělého zábradlí.
Avery a Lestrange postupovali jenom pomalu, nesouc mezi sebou nehybnou Minervu McGonagallovou. Lestrange ji držel pod pažemi, Avery kolem kotníků. Na okamžik se zastavili, když Rodolphus změnil úchop tak, aby vykompenzoval nižší vzrůst svého přítele. V chabém světle měsíce připomínala omráčená čarodějka obrovitou hadrovou panenku. Na tom pohledu ale nebylo nic komického. Hermiona si moc dobře uvědomovala, že unesli bradavickou zástupkyni ředitele a cokoliv dalšího mělo přijít, bylo třeba počínat si nanejvýš obezřetně. V opačném případě by důsledky mohly být nedozírné.
Severus nadzvedl dvě poničené železné tyče a spolu s Hermionou proklouzl úzkým průchodem. Díky této malé zkratce se ocitli před funící dvojící v purpurových pláštích. Avery s Lestrangem jenom kývli na pozdrav a pokračovali v namáhavé chůzi.
„Nebylo by to lepší s levitací?“ navrhl Severus.
Oba muži ve stejném okamžiku upustili Minervu McGonagallovú na vyšlapanou stezku. Rodolphus poté mávl hůlkou a bezduché tělo se vzneslo do povětří, s údy nevládně klimbajícími po stranách.
„Nenapadlo nás…,“ zašeptal Lestrange.
Zbaveni břemena, přidali do kroku a snažili se vyhnout světlům lamp ze sousední ulice. Směřovali k ruině staré továrny. Snape šel první, a když dosáhl masivní kovovou bránu, z konce jeho hůlky vystřelil proužek bílého světla – dveře se s řinčením otevřely. Ohlédl se a sledoval, jak Avery s Lestrangem vstoupili dovnitř. Naznačil Hermioně, aby je následovala, a poté se dveře s hlasitým prásknutím zabouchly.
Ticho uvnitř staré budovy působilo chmurně, zejména pokud proti vám stáli tři zamaskovaní Smrtijedi, problesklo Hermioně hlavou. Jediným zdrojem světla byla matná záře vzdálených pouličních lamp, která pronikala skrz vysoká arkýřová okna. Snape popadl ze země plátěný pytel a přehodil jej Minervě přes obličej.
„Přeneste ji sem,“ řekl a zamířil ke dveřím do malé postranní místnosti. Zapálil svícen. „Na židli, ano, to stačí. A svažte jí ruce.“
Poté se všichni tři vrátili do vstupní haly a Avery si složil masku. „Odzbrojená, spoutaná, vydaná ti na milost a nemilost,“ řekl a podal Snapeovi Minervinu hůlku. Pak se svezl na bednu pohozenou na špinavé podlaze. „Jsem vyřízený. Zasáhli mě dnes večer dvakrát, to je víc než dost.“
Severus si také odkryl obličej a Hermiona spatřila dlouhý krvavý šrám, který se táhl podél jeho levé tváře. Sklonil se k Averymu a položil mu ruku na rameno. „Už nejsi tak rychlý jako kdysi, příteli.“
Lestrange se lenivě opřel o zeď. „Můžu to tady dodělat za něj. Ta poslední rána od McGonagallové byla tvrdá. Potřebuje si oddechnout.“
Hermioně neuniklo, jak si Avery křečovitě sevřel paži. „Možná,“ navrhla, „by se ti na to měl někdo podívat.“
Avery si ji nyní zkoumavě prohlížel. „Možná, ale nechci k žádnému léčiteli. To raději zajdu ke Grimwigovi.“
Snape jej plácl po zádech a Avery sebou škubl. „Připiš to na můj účet.“
„To si sakra piš, že ano,“ Avery vstal a shodil se sebe purpurový plášť. „Páni, ale byla to psina. Jestli bys mě ještě někdy potřeboval, Princi, víš, kde mě najdeš. Třeba bychom si příště mohli počíhat na Prýtovou, nebo na Brumbála.“
Severus se uchechtl. „O tom velice pochybuji.“
Avery se ušklíbl a zamířil k východu.
„Po schodech nahoru,“ upozornil jej Snape. „Můžeš se přemístit z nejvyššího patra.“
„A to nám říkáš teprve teď,“ předstíral rozhořčení Avery. Na rozloučku políbil Hermioně ruku, rozžehl konec své hůlky a dal se stoupat do schodů.
Jak se v poloprázdném prostoru ozývaly jeho těžké kroky, Hermiona se zeptala: „A co teď?“
Snape překřížil ruce a zády se opřel o stěnu vedle Lestrange. „Nyní nám uděláš tři šálky čaje a společně přediskutujeme další postup.“

~oOo~

„Zeptám se tedy jinak,“ ozvala se rozmrzele Hermiona, když Snapeovi podávala kouřící se hrnek. Všichni již odložili dlouhé pláště a nyní seděli v koutku pro zaměstnance poblíž hlavní haly. Byl vybaven konvicí, několika ošoupanými křesly, a na Hermioninu nesmírnou radost, jelikož od rána neměla nic v ústech, i balíčkem zvětralých sušenek. „Jaký byl původní plán?“
Severusova ruka zmizela v umolousaném pytlíku a vytáhla z něho několik okoralých keksů. „No,“ začal a s chutí se do jednoho zakousl, „výslech měl vést Bardolph. Dokáže bez větších problémů napodobit skřetí skřehot. Chtěli jsme ji vystrašit, aby si myslela, že ji unesla banda povstaleckých skřetů. Poté jsem měl přispěchat na pomoc já a nakonec ji přesvědčit, aby se přestala mezi nás stavět.“
Po chvíli ticha se ozval Lestrange. „Ale vypadá to, že Bardolph a Nym se nedostaví. Už tady měli dávno být.“
„Co myslíte, že se stalo?“
Snape nerozhodně pokynul hlavou. „Těžko říct. Jisté je jenom to, že malý muž bez váhání použije svůj brilantní mozek. A neobjeví se tady, jestli si bude myslet, že by jej mohli sledovat.“
„Co když je chytili?“ znepokojeně se zeptala Hermiona.
„Budou si muset poradit sami,“ odtušil Rodolphus věcně.
Mlčky usrkávali čaj.
„Tak nebo tak, potřebujeme nový plán,“ prohlásil Lestrange nakonec, „a jediné, co mě napadá, je držet se staré osvědčené smrtijedovské rutiny.“
„Ne, že bych to byl zamýšlel,“ promluvil Snape zadumaně, „ale jinou možnost nevidím.“
„Co je stará osvědčená smrtijedovská rutina?“ položila otázku tiše Hermiona a dopředu se hrozila odpovědi.
„V zásadě, vyděsit chycenou kořist na smrt,“ vysvětlil pohotově Rodolphus. „Mohl bych i dále hrát Malfoye, ale budeme potřebovat šéfa. Pistol, jak si na tom s hadí řečí?“
„Asi tak jako se skřetím skřehotáním.“
„Princi?“
Snape se pomalu zvedl a svraštil obočí. Rázujíc po místnosti, postupně pozměnil chůzi, maličko se předklonil a prodloužil kroky. Náhle se s elegantním zavířením otočil, obličej mu zcela zakrývaly vlasy.
„Rodolphussssi,“ zasyčel posměšně. Znělo to nadále jako Snape, jenom šišlavě. Severus si odkašlal a zkusil to znovu. Tentokrát posadil hlas o oktávu výš. „Pissstol. Ty uvedešššš našššeho vězně před Lorda Voldemorta.“
Lestrange nadšeně zatleskal. „Bravo, můj synu! Kápnuls na to!“
„Do háje s hrtanem,“ zakuckal se Snape a promnul si krk. „Dlouho to ale nevydržím.“
„Bude nám stačit i jedna přesvědčivá replika. Co tak některou z jeho oblíbených? Uhm, třeba jako: Víššš proč sssi tady?“
Severus se napřímil a pronesl: „Víššš… víššš… proč. Ne, tohle nepůjde. Něco jiného.“
Rodolphus chvíli přemýšlel. „Tak zkus: Jsssi můj vězeň.“
Snape ztišil hlas a sykl: „Jsssi můj vězeň.“
„Skvělé! A teď ještě něco, něco krátkého.“
„Ještě trochu bolesssti?“ pronesl Severus pomalu a šeptem, aby si příliš nenamáhal hlas.
„Mohl bys tam přidat tu věc se smíchem.“
Snape se zhluboka nadechl: „Muhahahaha!“ zakdákal.
Rodolphus obdivně zapískal. „Svatá prostoto, řekl bych, že mu to docela jde!“
„Vážně si myslíte, že tohle bude fungovat?“ zeptala se Hermiona nevěřícně.
Lestrange vyskočil z křesla a popadl z rohu koště. Odšrouboval z něj hlavovou část, a poté si násadu přehodil z jedné ruky do druhé, jakoby ji přeměřoval. „Bude to fungovat. Kdybys byla svázaná a oslepená, také bys tomu uvěřila.“ Poklepal násadou o kamennou podlahu. „Tak, máme i Malfoyovu vycházkovou hůl. Bez odpovídajících rekvizit by to nebylo ono.“
Hermiona se zavrtala hlouběji do vydraného polstrování a poraženě pravila: „No, alespoň, že mě nenutíte podílet se na té šaškárně s vámi.“
„Naopak, miláčku,“ zamrmlal Severus.
Rodolphus, s holí v ruce, se posadil na opěrku jejího křesla. Ruce ovinul kolem jejích ramen a povzbudivě je sevřel. „Řekni, Pistol. Mělas někdy to potěšení poznat mou okouzlující choť?“ otázal se rošťácky.

~oOo~

Trojice vpochodovala do provizorní cely a Minervu McGonagallovou obklíčili. Šero v omšelé místnosti narušoval jenom skomírající plamen jediné svíčky. Bradavická zástupkyně ředitele byla s rukama za zády připoutána k nepohodlné dřevěné židli. Při vědomí, ale s pytlem přes obličej, poplašeně trhla hlavou, když uslyšela přibližující se kroky. Hermiona si rozčileně uvědomila, že lněný pytel nese po celé délce nápis Vanity.
Jako první předstoupil Rodolphus. Koncem násady z koštěte dloubl do Minerviny šíje. „Jak příjemné bude strávit večer ve vaší ctěné společnosti, paní profesorko.“
Hermiona poněkud překvapeně shledala, že Lestrange skutečně zní jako Malfoy.
„Luciusi? Když mě teď pustíte, už nikdy se k tomu nemusíme vracet,“ řekla Minerva roztřeseně, ale odvážně.
„Pustit vás? To bohužel ne. Nikdo neopouští sídlo Temného pána bez jeho svolení.“
McGonagallová zalapala po dechu, a poté jí hlava padla na prsa. Když opět promluvila, její hlas byl pln zoufalství a potlačovaných slz. „Tedy takhle to je.“
„Už to tak vypadá. Že ano, Bellatrix?“
Hermiona se cítila zaskočená. Vydala se sebe vysoký, šílený smích a v duchu doufala, že nezněl spíš jako koňské zaržání.
„Bella očividně souhlasí,“ zkonstatoval spokojeně Lestrange.
Snape švihl hůlkou a dveře se se zavrzáním pootevřely a zase zavřely.
„Můj pane!“ vykřikl Lestrange. On i Hermiona padli na kolena.
„Chytili jsme ji, můj pane,“ zakvílila Hermiona způsobem, o kterém usoudila, že je vyšinutý a zbožňující zároveň.
„Potěšili jssste sssvého pána.“
Ó ano, byl skvělý. Snapeovo zasyčení vysílalo mražení do celého těla, přesně jak jej Harry kdysi popsal.
„Děkuji, můj pane,“ naráz vyhrkli Hermiona s Rodolphusem.
„Paní professsorka je nyní mým vězněm,“ posměšně pokračoval Snape.
Zoufalá čarodějka se otřásla a z celé sily se snažila odtáhnout se i se židlí dál od muže, kterého považovala za Lorda Voldemorta.
„Nemáte kam utéct,“ studeně pronesl Lestrange. „Dnes budete spravodlivě potrestána. Víte, čím jste se provinila?“
„Já nechtěla!“ zvřískla Minerva. „Jenom jsem potřebovala jeho podpis, musela jsem to udělat. Musela jsem pomoct tomu dítěti. Byla to moje povinnost!“
Snape se podíval na Hermionu. Hermiona blýskla očima na Lestrange. Lestrange civěl nechápavě na ně na oba. Poté všichni tři pokrčili rameny. Nikdo z nich neměl nejmenší ponětí, o čem McGonagallová mluví.
Rodolphus se vzpamatoval první. „Ano, ten podpis, paní profesorko. Musíte říct Temnému pánovi vše, radil bych vám, abyste nevynechala jediné slovo. Na vašem místě bych tak dal přednost rychlé smrti před pomalým a bolestivým umíráním.“
„Mluvte,“ přikázal Snape.
„Byla to zásnubní listina – mezi Snapem a mojí žačkou. Vázala se k ní velice stará magie, která mohla být zlomena jenom se souhlasem Snapeova skutečného pána. Já… já na smlouvu přenesla podpis Toma Ridddlea z jeho bradavické zkoušky.“
Snape zlostně zasyčel, a tentokrát Hermiona věděla, že to nepředstíral. Sledovala, jak přistoupil k Minervě o krok blíž.
„Napsala jsem, že smlouva nebyla naplněna, jelikož neuzavřeli manželství, a protože ta dívka není vhodnou manželkou pro Severuse.“
Hermionu popadl vztek. Není vhodná pro Severuse? Když promluvila, zcela zapomněla na Bellatrix: „Takže, takhle jste –„
„- přišla k mému podpisssu,“ dokončil za ni Snape rychle, aby tak zabránil jejich prozrazení.
Minerva otočila hlavu směrem k Hermioně a přikývla, poté jí opět poraženě klesla na hruď.
Rodolphus, který stál za nimi ve stínu, mlčel.
„Zneužila a znesssvětila jssste moje jméno pro vlassstní přízemné účely. Krom toho jssste ssspůsssobila nepříjemnosti mému věrnému ssslužebníkovi.“ Snape se dramaticky odmlčel a prohlásil: „Zasssluhujete sssmrt.“
Na okamžik byla Hermiona přesvědčená, že to myslí vážně. Vyděšeně se na Snapea podívala.
„Jessstli,“ pokračoval, „neodčiníte, co jssste napáchala, Nagini sssi vásss najde a další šanci už nedossstanete.“
„Odčinit, ale jak?“ otázala se prosebně Minerva.
„Zkoušíte snad moji trpělivossst?“ zahřímal Snape.
„Zřejmě, můj pane, již upotřebila veškerou svou vynalézavost, když tu smlouvu zrušila,“ ironicky poznamenal Lestrange.
„Vezmu si od ní něco na památku,“ sykla varovně Hermiona, „aby nezapomněla,“ a sáhla Minervě za límec, aby jí z krku strhla malý stříbrný zvonek. McGonagallová překvapením vyjekla.
„My nezapomeneme,“ výhružně dodal Lestrange.
Nešťastná zástupkyně ředitele jenom slabě přikývla. Ze rtů se jí vydralo zasténání.
Snape na ni poté namířil hůlku a naposledy zasyčel: „Mdloby na tebe!“

~oOo~

„Minervo? Minervo, proberte se, no tak.“
Severus jí zlehka zatřásl a rozvázal pouta.
„To jsem já, Severus Snape, našel jsem vás.“
„Severusi?“ zachroptěla.
„Povedlo se mi dostat vás ven, když se s hlášením vrátil Yaxley. Přemístil jsem nás oba zpátky do Bradavic,“ s těmi slovy jí stáhl pytel z hlavy.
McGonagallová spatřila v dálce světla z hradu a v očích se jí zaleskly slzy.
„Severusi, já… musím se vám poděkovat,“ zajíkala se Minerva. „Nikdy vám to nebudu moci oplatit – „
„Nemůžu zůstat,“ přerušil ji netrpělivě. „Jestli si všimnou mojí nepřítomnosti, budou vědět, že jsem vám pomohl utéct.“
Aniž by cokoliv dalšího řekl, přemístil se pryč.
Minervu na studeném nočním vzduchu zamrazilo. Nemotorně se zvedla z vlhké trávy a vrávorajíc se vydala k hlavní školní bráně.

~oOo~

„Bardolphe?“ zapištěla Trixy. „Bardolphe, jste tady někde?“
Vystrašená domácí skřítka seděla na ledové zemi zcela nahá.
„Trixy?“ ozvala se ze tmy Kratiknotova nejistá odpověď. „Kde to probůh jsme?“


* sabaticcal je tvůrčí dovolená
** Fluellen je postava důstojníka z Jindřichova vojska z Jindřicha V.
*** samozřejmě jde o verše z Jindřicha V., říká je sám král. Shakespearova hra se soustředí převážně na bitvu u Agincourtu během stoleté války - na tažení, které vedl anglický král Jindřich V. proti Francii. Krom jiného se zmiňuje i o bouřlivém mládí budoucího krále, který byl před korunovací znám jako Princ Hal (v angličtině by to mohla být narážka na Half Blood Prince). Jindřich V. bitvu u Agincourtu vyhrál díky skvělé taktice a v historii se o ní mluví jako o zázračném vítězství Angličanů proti početné francouzské přesile. Padlo v ní 7000 Francouzů, a přibližně 500 Angličanů. Postavy Bardolpha, Nyma a Pistola ve hře jsou přitom spíše komické, výjevy s nimi neprezentují anglickou vojenskou čest, právě naopak, působí v jinak vážném historickém dramatu podivně ironicky.
**** Macbeth, scéna první, výstup tří čarodějek
***** tak tady jsem bezradná, co se překladu týče, je to úryvek z básně od Thomasa Wartona: ‘Thou noblest monument of Albion's isle’
****** Incarcerus! – zaříkadlo, kterou oběť spoutá provazy
******* Impedimenta! – zmrazovací zaklínadlo